” Mares ” díl II.

Volné pokračování příběhů

 o Paní Elies a Primovi

díl II.

     Uplynul  téměř celý třetí den, kdy se Severitae pilně věnovala Maresově výchově. Byla tvrdá, dávala mu zabrat. Odloučila ho od Elies hned druhý den. Vstoupil do sklepa ráno, svou paní zahlédl ještě ten den večer a pak mu Severitae oznámila, že zůstane spát v kleci – v mučírně. Stýskalo se mu a několikrát za noc se probudil. Další noc už spal tvrdě. Stesk sílil, ale narůstala i únava. Držela ho snaha nezklamat, zasloužit si paní i prostá touha přežít. Paní Severitae uměla vytvořit situace, kdy si nebyl jistý ničím, ani sám sebou. Dělo se s ním něco velmi zvláštního, přijímal její odchody s úlevou, aby vzápětí toužil po jejím návratu, ačkoliv znamenal novou bolest a trápení. Byla jeho spojením se světem nahoře, vzpomínkou na paní,. Připomínala mu jeho lásku, ačkoliv mu někdy říkala opak a zrazovala ho před ní. Nevěřil, že by to myslela vážně, zkoušela ho. Určitě…..

     Severitae se unaveně s povzdechem rozložila na divanu u sestry v pokoji a kývla Primovi ke svým nohám.

     „No? Zlobí tě?”

     „Je to velmi nadějné štěně, ale zároveň bezhlavě zamilované. Jeho láska mne těší, ale i straší. Mohla by ho strhnout k nepředloženostem.“

     „Tak mu trošku ochladíme hlavu.“

Smála se Elies a nijak neskrývala uspokojení nad tím soudem sestry.

     „Nejsem si jistá, že to půjde.“

     „Slyším dobře?“

     „Zkouším to třetí den, má milovaná sestřičko. A jsem v koncích.Vždy, když mám pocit, že ho mám, uklouzne. Drží se lásky k tobě, jako klíště. Vlastně jsem ti přišla oznámit, že není v mých silách ho víc naučit, bude to na tobě. Samozřejmě ti ráda pomohu, ale bez tebe to nepůjde. A já se teď vrátím dolů a tvrdě ho seřežu. Víc, než ty při zkoušce.“

      „Co se stalo?“

     „Odmítá se dál učit.“

     „Cože?“ Překvapilo Elies.

     „Ty nevíš, co máš dělat?!“ Utrhla se Severitae zlostně na Prima, který ztuhnul a zíral na ní s úžasem. Rychle sklonil hlavu a pokračoval v masáži jejích nohou.

     „Večer mi připomeň, že zjevně neumím vycvičit ani svého osobního otroka!“

     „Severitae, můžeš mi konečně říct, co se vlastně stalo?“

Elies se snažila mluvit klidným tónem, ale byla také napjatá. Primus proklínal Marese a sledoval s obavou tiché zuření jeho paní. Už dávno neviděl Severitae v tomhle stavu, bývala velmi nebezpečná a on roky ten tichý vztek tlumil a odstraňoval.

     „Prostě nebude poskytovat potěšení a rozkoš žádné jiné ženě, než jsi ty.“

     „Cože?“

     „Chtěla jsem ho naučit vše, co kdysi Prima a drahoušek mi oznámil, že nemůže. Byl nešťastný a pokorný, ale nejde to…on nemůže, raději zemře.“

Ironicky usekávala Severitae slova. Primus změnil své pocity k Maresovi na vděk, obdiv a soucit zároveň, Elies ovšem zjevně měla jiný názor:

     „No tak půjdu dolů a nařídím mu to.“

     „Můžeme to zkusit, ale nějak mám pocit, že to nevyjde.“

     „Prosím?“

     „Víš proč má Protectus cejch na levém rameni?“

     „Myslíš monogram naší matky? Nikdy jsem se neptala….nepřikládala jsem  tomu význam..“

     Primus se neodvážil zvednout zrak, ale hltal každé slovo z rozhovoru sester. Myslel, že už zná všechna rodová tajemství. Teď tu bylo jedno, o kterém nevěděla ani paní Elies.

     „Byl to trest i odměna. Odmítl uspokojit matčinu přítelkyni.“

     „Nikdy mi to neřekla. Jak to víš?“

     „Zeptala jsem se. Poprvé jako malá, řekl mi, že byl neposlušný a moudrý zároveň. Zaplatil hodně, ale získal mnoho. Vysvětlil mi víc až nedávno v zahradě, když mne Primus prosil, abych ho neposílala…ale to je jedno. Zkrátka nás milují. Ale projít by mu to nemělo. Když půjdeš dolů, on neposlechne, bude to má i tvá urážka a ….“

Severitae opustila zlost. Začala přemýšlet:

     „Rozzlobil mě, musela jsem odejít, abych ho nestáhla z kůže. Přijď tak, aby dostal do těla, ale zastavila jsi mne včas. Nebylo by spravedlivé, abys ho trestala dvakrát, takže pokud tě neposlechne, bude to jen neposlušnost. Zkusím ho přivést na jedinou možnou cestu…tu kterou našel Primus – prosit o milost a výjimku – smět patřit jen své paní.“

     „Je v začátku výcviku, nebude to problém?“

Váhala Elies.

     „Najdeme si jiné cesty.“

Usmívala už se Severitae.

     „Tak ty taky?“ Pohlédla Elies na Prima: „Co když budu chtít tvé služby? Žádat od tebe uspokojení?“

     Vrhl na ní pohled štvané laně a nadechl se k zoufalé prosbě.

     „Kuš, raději mlč.“

Bafla na něj a usmála se na sestru.

     „Dobrá, souhlasím, dej tomu zamilovanému bláznovi do těla, ať ho nemusím zabít hned na začátku.“

                                                             ——————-

     Mares se chvěl zimou, únavou i bolestí svalů. Nic nebylo dobře, paní Severitae vždy našla skulinku a znovu ho přistihla při chybě. Už věděl, že je to horší, než výcvik v legiích. Byl na pokraji sil a přitom tolik chtěl uspět, stát se tím nejlepším otrokem pro svou milovanou paní. Uvnitř ho spaloval žár, navenek poléval led. Se zvukem kroků na schodech  ho projel mrazivý šíp strachu, ale pak jen rychle klekl, ruce sepnul za zády, sklopil hlavu a pokorně čekal na paní.

     „Rozmyslel jsi svou odpověď? Nechceš jí změnit?“

     „Paní Severitae, pokorně a s velkou lítostí vás moc prosím o odpuštění, ale já nemohu. Prosím, opravdu jsem přemýšlel….a…já nemohu, nedokážu…“

     „Vím, že jsi v minulosti měl dost žen, věřím, že i naráz. Je to tak?“

     „Ano, paní Severitae.“ To byl spíš ston, než odpověď, ale paní to nekomentovala.

     „Jsem zřejmě ošklivá a nepřitažlivá?“

     „Jste velmi krásná a každý muž…..prosím odpusťte.“

Mares se málem svíjel. Nevěděl, jak jí to vysvětlit. Nechápal sám sebe, jak by to uměl ještě popsat jí.

     „Dobrá. Vlastně už se ani nezlobím.“

Otrok s nadějí koutkem oka jukal po paní, která pokračovala téměř lhostejným tónem.

     „Ostatně brzo se oba přesvědčíme, jak moc vážně své rozhodnutí myslíš. Podej mi dlouhý bič a běž ke sloupu.“

Na moment zavřel oči. Věděl to. Ona nebyla žena, která by odpustila odmítnutí. Byl zoufalý, ale neměl na výběr.

     „Nebudu to opakovat. Ruce.“

Další vlna strachu. Za celé 3 dny ho neuvázala, naopak. Jen trvala na tom, že se nesmí hnout z určené polohy, ani nalinko ucuknout.

     „Kdykoliv můžeme skončit, stačí jen říct. Hned jak změníš názor.“

Oznámila mu výsměšně a švihla bičem těsně vedle jeho tváře. Zatnul zuby.

     „Rozumíš mi, Maresi?!“

     „Ano, paní Severitae:“

Znělo to úzkostně, ale odhodlaně. Opravdu už se nezlobila, vlastně ho obdivovala. Za ty dny jí přirostl k srdci, ale měla chuť ověřit si, co v něm je a on jí dal možnost. Byl nezkušený a nevěděl toho o bolesti příliš. Ukážu ti, chlapečku. Usmála se v duchu a uvědomila si, že je vzrušená….s Primem se milovala často, s bolestí i bez, ale takhle tvrdě si nehráli. Už dávno ne. To za starých časů….. Nespěchala a nechávala plout myšlenky. Moc dobře znala účinky odkladu, napjaté čekání, plné úzkosti, které teď na Marese dopadalo plnou silou.

     „Pochybuješ o sobě, štěňátko? Ještě hodně budeš.“

Pronesla s pobavenou jistotou a zvedla ruku s bičem. Málokdo ho ovládal tak, jako ona.

Byl na začátečníka tvrdý. Poprvé zasténal až při 9 ráně a to i proto, že jí jeho mlčení

vyprovokovalo k přitvrzení.

     „Chtěl jsi mi ukázat jaký jsi hrdina? Kdepak broučku, ještě budeš křičet….budeš sám překvapený.“ Přešla za jeho záda a šeptala mu do ucha výhrůžky.

     „Prosím, paní Severitae, odpusťte.“

     „Není co odpouštět, jen zkoušíme pevnost tvého rozhodnutí.“

Než mohl reagovat, bič se znovu zakousl do jeho kůže. Tentokrát se jeho ston již podobal výkřiku.Severitae se rozhodla nepřemýšlet o tom, zda ho překvapila nebo opravdu překročíli hranici nebo jí zkouší obměkčit. Po dalších 6 ranách už nemohl křik ovládnout, ani kdyby chtěl. Ukončila druhou desítku a dala mu čas na uklidnění. Už neovládal chvění a přerývaně dýchal.

     “Ještě jsi tak pevně přesvědčen o své lásce?”

Ptala se posměšně a Marese její tón urážel a provokoval…netušil, že se úmyslně již vlastně nesnaží změnit jeho rozhodnutí a přimět ho ke kapitulaci.

     “Nemohu…prosím Vás paní Severitae….miluji paní Elies. Budete mne muset zabít, ale nedokážu jí zradit.”

      “Neukrývej do velkých slov malé pitomosti, otroku!”

Hlas Severitae zněl pohrdavě, ale Mares nemohl vidět její úsměv, stejně tak na bolavém těle 

nepostřehl sníženou intenzitu ran. Ostatně trýzeň byla velká, bič, ovládaný mistrnou rukou, přestal drásat kůži zad a místo toho špička obtáčela boky, zaletovala až k bradavkám s žahavou ostrou bolestí. 25.rána mu podlomila kolena a přidala se bolest paží za které bezmocně visel. Začínalo se mu tmít před očima. V prvním momentě ho napadlo, že omdlel a sní. Pomalu si uvědomoval, že hlas své paní slyší skutečně. To už mu Severitae povolila pouta a on se zhroutil na zem. Dloubla do něj špičkou boty:

     “Poslouchám tu řeči o lásce a teď ani neuvítá svou paní.”

Mares si předloktím otřel slzy a pot z očí. Snažil se zatínat zuby a po kolenou se dohrabal před paní Elies, položil jí hlavu k nohám a šeptal vděčný pozdrav.

     “Vzpamatuj se a přijď mi říct, proč jsi tak zřízený.”

Pohled paní byl přísný. Než sebral odvahu odpovědět, přešla do rohu místnosti následována sestrou. Rozložily se přátelsky na lehátku a něco si špitaly s pobaveným úsměvem. Mares měl pocit, že tam není….přece není možné, aby tak klidně a uvolněně…po tom co ….paní nebyla překvapená…..rychle se snažil myslet. Připomínal si Prima, návštěvu u paní Glaries, jeho klid i v těch nejnebezpečnějších chvílích….

     “Bude to ještě trvat dlouho?”

Paní Elies loupla pohledem ke sloupu a Maresovi na kolenou. Opatrně zkusil vstát a co nejklidněji dojít k nim. Poklekl mezi oběma, jak to viděl u Prima a sklonil pokorně hlavu.

     “Odpusťte, má paní.”

     “Co jsi provedl? Má sestra si stěžuje na tvou neposlušnost.”

     “Paní Severitae má pravdu, neposlechl jsem jí a ona mne po právu potrestala.”

     “Proč jsi jí neposlechl? Nařídila jsem ti přece poslouchat.”

     “Odpusťte, má paní, nemohl jsem.”

     “Oč jde?”

Mares sklonil hlavu níž.

     “Tak co je? Mne také nebudeš poslouchat?!”

Zachvěl se a v návalu zoufalého neštěstí zvedl hlavu a pohlédl jí do očí:

     “Má paní, raději zemřu, než abych vás neposlechl.”

     “Dej si pozor na svá velkolepá prohlášení nebo ti nařídím poslechnout sestru.”

Elies se ušklíbla a Maresem projel blesk strachu. Proklínal svou  neobratnost.

      “A teď hned vysyp oč šlo, nebudu dál čekat. Doufám, že už víš, co znamená hned.”

      “Ano, má paní. Já….odmítl jsem paní Severitae uspokojit. Nemohu….patřím vám, má paní, opravdu jsem chtěl…ale nedokážu to….já sám nechápu, ale je to tak. Odpusťte mi, moc vás prosím.”

Mares klesl své paní k nohám a čelem se dotkl země u jejích nožek. Šeptal prosby a už se nesnažil potlačit třes a úzkost.

     “Zvedni se a podívej se mi do očí. Mám to chápat tak, že odmítneš i můj příkaz?”

 Odpověď si přečetla v slzavých očích.

      “Dobrá, možná znám řešení tvého problému.”

Maresem projel pocit, že paní je opravdu kouzelnice a bohyně.

      “Mohu ti nařídit, že nesmíš nikdy uspokojit jinou ženu, než mne. Budeš chráněn mým příkazem, ale zároveň se odsoudíš k tomu, být zcela závislý na mých chutích a rozmarech. Severitae tě už jistě naučila, že se nesmíš uspokojit sám, bez svolení paní….teď nebudeš mít možnost získat uspokojení ani jinde. Mohu onemocnět, odjet na dlouho….”

      “Prosím vás, má paní, o váš příkaz.” Upřel na milovanou tvář ten nejvroucnější pohled, jakého byl schopen.

      ” Staneš se tak zároveň mým nejbližším, je to pouto, závazek i pro mne. Nebude to zadarmo, ještě si to rozmysli.”

Paní mluvila hodně důrazně.

      “Nechám vás o samotě, jsem unavená, půjdu se vykoupat.”

Severitae vstala a cestou pohladila Marese téměř něžně:

      “Hodně štěstí, bláznivé štěňátko.”

Užasle sledoval její odchod.

      “Pokud budeš trvat na své žádosti, chci vědět, že jsi něčeho takového hoden. Vezmu si tvou bolest, prověřím tvou odvahu a pokud uspěješ, na tvé kůži přibyde cejch navždy. Budeš nosit na pravé hýždi můj znak. Bude to těžká zkouška. Ještě můžeš couvnout.”

      “Prosím, má paní. Udělejte, jak jste řekla.”

       “Dobrá, ty blázne. Vstaň a jsi ke sloupu.”

Poslechl bez váhání. Stál a čekal na další příkazy – samozřejmě postřehl, že sebrala bič, který Severitae odložila. Když mu nařídila se otočit k ní zády, ihned poslechl, ale potichu zaprosil o uvázání. Ignorovala to a dotkla se kůže na jeho zbičovaných zádech. Pečlivě je prohlédla.

      “Obrať se. Ruce nahoru.”

Zamotal si odřená zápěstí co nejpevněji do řetězů.

      “Ještě stále mne neznáš, Maresi. Tady nejsme nahoře na divadle. Umím být velmi tvrdá a přišel čas, aby jsi se o tom přesvědčil.”

Oznámila mu suše a rozvinula bič. Hned první ránu málem nerozdýchal. Bič ho se žhavou bolestí přetáhl od prsou ke stehnu přesně na těch nejcitlivějších místech. A žádný čas na rozdýchání, další rána následovala po druhé polovině těla ve stejných místech. Příští zasáhla obě bradavky naráz. Křik spustil hned a vlastně utichal jen, když lapal sípavě po dechu. Opět visel za ruce.

      “Vstaň.”

Vyškrábal se na nohy. Nadechl se k prosbě, ale nepromluvil.

     “Pročpak nepoprosíš? Slyšela jsem, jak jsi prosil mou sestru.”

      “Nebudu se bránit vaším rozhodnutím, má paní, miluji vás.”

Z očí mu tekly slzy, ale odevzdaně  stál. Bič práskl, ale bolest nepřišla. Udiveně zamrkal.

     “Maresi, počínaje touto chvílí, zakazuji ti uspokojovat jinou ženu než mne. Dávat rozkoš, působit potěšení jiné ženě, než jsem já, tvá paní. Rozumíš?”

     “Ano, má paní Elies. Rozumím a slibuji. Děkuji vám.”

Přistoupila k němu s nádherným úsměvem, zvedla mu hlavu za bradu a políbila ho. Nejprve strnul, ale pak rozpačitě a šťastně opětoval polibek  S přihlouplým výrazem sledoval, jak pružně odchází. Vymotal se z řetězů a hned s prvním krokem klesl na koleno. Zasyčel, celé tělo měl v ohni. Poprvé pohlédl na svou kůži. Rudé pruhy se táhly téměř všude. Vyškrábal se na nohy.

     ” Pomůžu ti, nespěchej. Pomalu a opatrně. To bude dobré.”

Primus ho jemně podepřel.

     “Jo…tobě bych to věřit měl.” rozesmál se Mares.

     “Blázne.” usmíval se i správce.

     “Jdeme do koupelny. V ložnici paní čeká mnich z Asklépionu. Mám dohlédnout na tvé ošetření.”

Šlo to pomalu a Mares se po chvíli přestal před Primem pokoušet tajit bolestné sykání a stony.

Vzdal i pokusy Primovi pomáhat při svém mytí a omezil se na letargickou spolupráci.

     “Kdo ho vlastně zavolal, to ty?”

     “Poslala pro něj Severitae, než šla naposledy dolů. Hned jak se domluvila s paní Elies.”

     “Chceš říct, že…..”

Mares zavrtěl nevěřícně hlavou.

     “Stálo to za to?”

Pobaveně změnil trošku Primus téma hovoru.

     “Stálo. Ale ještě to neskončilo. Ty…také máš na kůži cejch své paní?”

     “Zatím nemám. Paní se právě domluvily, že nás označkují společně – zítra po večeři. Svými dýkami nám na kůži vyříznou své monogramy a vetřou do jizev barvu. Bojíš se?”

     “Možná, ale zároveň….to chci.”

      “Můžeme couvnout….”

Mares se pobaveně usmál:

     “Přijde mi to dávno, co jsem vešel do tohoto domu. Vím, že je to chvilka, ale prostě mám pocit jako bych tu byl vždy. Má paní mi toho tolik dává, učím se od ní a….už i já občas vím.”

     “Kampak míříš, bazilišku?”

Přidal se Primus k úsměvu.

     “Třeba tam, že ty i já klidně pokryjeme podlahu vlastní krví, pokud si to naše paní budou přát a tak nás ani ve snu nenapadne couvnout pro jeden monogram. Zvlášť když je to ten, který už nosíme nesmazatelně vyrytý v srdci.”

     “Básníku a romantiku.”

     “Spíš šílenče a blázne.”

Ozvalo se drsně mezi závěsy a Gardus vstoupil s tácem.

     “Paní poslaly víno. Jako bych tušil, že tu uslyším nějaké šílenosti, tak jsem neposlal otrokyni, aby si i ptáci na cestě neštěbetali o dalších  zvrhlostech v tomto domě.”

     “Když jsem před lety přišel do tohoto domu, vyprávělo se o paní, že se bratříčkuje s otroky a je na ně měkká. Už za pár dní všichni tvrdili, že je jedna z nejtvrdších otrokářek ve městě, vzpomínáš?”

Spokojeně se ušklíbl Primus.

     “Uplynul čas a opět šly po městě řeči….prý paní slábne, potřebovala by po boku silného muže, velitele….Aktinius se v lázních vsadil s kamarádíčky z kasáren, že jí zkrotí. Ve skutečnosti mu jde o pozemky u řeky, které jsou úrodné a leží mezi jeho farmou a městem. V posteli dává přednost bičování a znásilňování mladých dívek a chlapců.”

     “Zatraceně! Odkud zase víš tohle? Nejsou to pomluvy?!!”

Gardus byl rudý a zatínal pěsti.

     “Nejsou, bratříčku. Řekla mi, že by ho zabila o svatební noci a ona by to udělala – až by na ní vztáhl ruku nebo snad ty sám – až by jsi chránil svou paní?”

Primus byl tvrdý, ale tón hlasu měl laskavý.

      “Tenhle svět je na ruby! Celý šílený.”

Hekl Gardus, nalil si a lokl z poháru.

     “Nejlepší. Ze zadních sklepů….zatraceně, hleď ať se z tebe vyklube alespoň tak dobrý chlap, jako z tohodle rebelanta a rváče. Chci do výslužby na venkov. “

     “Gardus je výborný správce domu, ale politika a intriky mu moc nejdou.”

Vysvětlil Primus a i on si nalil pohár rudého vína, které správce tak chválil.

     “Opravdu vynikající, chceš?”

Mares zavrtěl hlavou a povzdechl:
     “Mám co dělat, abych se v tom všem orientoval střízlivý.”

     Elies a Severitae se z vyjížďky vrátily zadýchané, ale rozesmáté. Nechaly se od svých otroků vykoupat a natřít oleji, povečeřeli společně. Sestry u na divanech, Primus a Mares u jejich nohou s chodidly svých paní v klínech.

     “Konec povalování. Dobře víte, co vás čeká.”

Ukončila Elies zábavu a do místnosti se vrátilo napětí namíchané se vzrušením.

     “Máme jít dolů, naše paní?” zeptal se Primus za oba.

     “Ne, zůstaneme v ložnici. Není třeba vás uvazovat a chceme dobře vidět na své malování.”

Severitae odpovídala tvrdě a Elies se málem rozesmála. Samozřejmě nepředpokládala, že by mladší sestra přiznala svou obavu o znečištění ran, které chtěly vytvořit ve sklepení na kůži milovaných mužů nebo svou odpolední cestu do chrámu pro hojivou mast a obklady.

     “Jak si přejete, má paní. Co máme připravit?”

     “Sebe. Dej uklidit jídlo a přijďte do mé ložnice.”

Ozvala se i Elies a Mares se zachvěl vzrušením. Někdy stačil i pouhý hlas jeho paní k tomu, aby ho spalovala touha k nevydržení. Raději vyskočil ze země a snažil se rozehnat napětí plněním příkazů paní. Marně. Když vcházel do pokojů paní, cítil své srdce až v krku. Primus o něho málem zakopl, když prudce zarazil na místě hned u vchodu. Oba otroky nepřekvapila ani tak ložnice v tmavě rudém – paní Elies ráda a často měnila barevné kombinace závěsů a povlečení, jako nádhera obou paní v černorudých tunikách. Oba muži měli přehled o šatech svých velitelek a hned pochopili, že to vše kolem je právě pro tuto slavnostní příležitost. přešli na rudý koberec a poklekli. V očích obou zářila láska a oddanost, jaké je schopen jedině opravdu milující submisivní muž, když poklekali před své paní. Také oči paní jiskřily nejen dominancí, ale hlavně láskou ….velikou……pevnou….na život a na smrt. Čas chvilku stál a oba páry promlouvaly pohledy. Právo přetrhnout ty chvíle ticha měla Elies a využila ho:

     “Stále trváte oba na svém? Nerozmysleli  jste se? Víme, že bychom se nemusely ptát, ale přesto chceme slyšet jasnou a přesnou odpověď. Nechcete couvnout? Zrušit ten velký závazek, ještě než vznikne?”

     “Můj otroku?” přidala se Severitae k sestře.

Primus se lehce pousmál a pak, s pohledem upřeným do očí své paní, nahlas a jasně pronesl:

     “Ne, má paní Severitae. Chci patřit jen vám.”

Maresem pro osobní otroky zakázané slovo nejprve cuklo, než pochopil, že ho Primus použil úmyslně. Postřehl pousmání obou paní a dodal si odvahy, když i jeho paní oslovila, následoval příklad svého staršího přítele a pronesl důrazně:
     “Ne, má paní Elies.”

Severitae došla ke skříňce u postele, vzala svůj bič a druhý podala své sestře. Ta pokrčila rameny:

     “Máš pravdu, bude od nás krajně milosrdné vyúčtovat to hned, než budou mít hýždě rozřezané do krve. Smíš obejmout mé kotníky, štěňátko.”

Tón hlasu byl laskavý a Mares s rozkoší položil hlavu mezi nárty své paní, propletl prsty obou rukou tak, že jeho paže ovíjely milované nožky. Nadechl se známého parfému, zvedl zadek co nejvýš a poprosil o potrestání. Pak jen semkl rty a čekal. Neviděl kývnutí Severitae k Primovi ačkoliv tušil, že jeho druh prožívá totéž a slyšel jak se stejnou obřadností vyzývá svou paní k potrestání.

     “Za kolik účtuješ ne někomu tak zkušenému? Navíc kazí Marese….”

To byla Elies. Mares se jen pousmál….i paní spíš laškovala. Musela přece vědět, že už není takové štěně, aby se nechal nachytat a šel zase bránit Prima.

     “Co já vím, 50,60,100?”

Severitae předstírala přemýšlení a teď sice dostala Marese, který ztrnul, ale úsměv pro změnu skrýval Primus. Jen lehounce, neznatelně políbil nárt milované nožky.

     “Štěně zatím po deseti…50+10=60…30 každý – myslím, že to bude stačit, když si dáme záležet. Počítejte si, milánci.”

Bič v ruce Elies netrpělivě zasvištěl vzduchem nad Maresem. Oba otroci se ani nehnuli. Paní si vyměnily další jiskřivé pohledy a pak se pustily do práce. Aniž by se domlouvaly, bavily se pokusy co nejvíc sladit rytmus ran a tím i odpočty a stony otroků. Padla číslovka 30. Oba muži ještě moment počkali a pak se jako na povel zvedli na kolena a políbili s tichým děkováním ruce svých paní. Ale i paní, jako-by byly propojené a jejich levé dlaně současně pohladily oddané obličeje svých partnerů. Prolétly jiskry a vyznání lásky mezi páry.

      „Myslely jsme, že nám namasírujete nohy a uděláme si příjemný večer a místo toho provokujete a toužíte po bolesti….“ štiplavě zavyčítala Severitae a mrkla pobaveně na sestru.

     „Toužíme po čemkoliv od Vás, naše paní.“ vydechl Primus s úsměvem.

     „On se té drzé své pusy nikdy nezbaví.“ rozesmála se Elies.

     „Možná jsem ho zkazila, určitě ho rozmazluji.“ ušklíbla se Severitae.

     „Že by? To je reklamace, chceš mi ho vrátit?“ Škádlila Elies sestru.

     „Nikdy! Vyvažuje svou drzost tím, že se umí stát nepostradatelným.“ Smála se tentokrát Severitae i své upřímnosti a sestra se přidala. I oba otroci si dovolili kradmé úsměvy. Pohledy ovšem upírali zamilovaně jen na své paní.

     „Nebudeme to protahovat. Je jasné, že jste pevně rozhodnutí. Takže každý na jedno lehátko, polštář pod sebe, ať máte zadek nahoře.“

     Elies přikazovala laskavě, ale přesto znovu pokojem problesklo napětí. Oba muži okamžitě poslechli a neviděli, jak si sestry vyměnily pohledy. Nemusely si nahlas říkat o tom, co se děje. Obě velmi dobře cítily Primovu zkušenou odevzdanost i Maresův neklid a odhodlání i občasné zachvění. Usedly každá na bok ke svému otrokovi a vzaly do rukou ostré dýky. Smočily jejich špičky v bylinkách a téměř současně se jejich ostří dotkla kůže otroků na pravé hýždi. Ozdobná E a S začaly vznikat.

     Mares měl největší strach z toho, aby nebyl méně statečný, než Primus. Když zaslechl tichý ston, povolil i on křečovitě zaťaté zuby a dovolil si vzdychnout. Vlastně to bolelo méně, než čekal. Škrábalo, jako několik kočičích drápků naráz, ale nic nesnesitelného. Vděčně si uvědomil, že paní by nic neodepřel a přistoupil by i na vypálený cejch. Vlastně mohla chtít cokoliv a přesto byla tak nesmírně paskavá. Zalila ho vlna oddanosti a lásky. Obrátil hloavu tváří k boku a snažil se alespoň pohledem povědět paní, co k ní cítí. V zamyšlení mu unikl další ston.

     „Ještě nelituješ, Maresi?“

Paní se usmívala, věděla. Dovolil si úsměv:

     „Nikdy nebudu litovat, má paní. Jste můj osud, mé štěstí.“

Slastně přijal pohlazení po vlasech a uvědomil si, že je vzrušený a poprvé se za to nestydí. Úsměv mu zůstal ve tváři po zbytek času, kdy na jeho kůži vznikalo písmeno.

Obě paní občas zažertovaly na účet svých otroků,. Ale nikdo v místnosti nepochyboval o lásce, která se ukrývala pod slůvky.

     „Překrásné zadečky, ale teď přituhne. Bude to štípat a pálit. Ať vás ani nenapadne se hnout,  nechci Elies upatlat barvou kožešiny.“

Oba otroci věděli, že barva vtíraná do čerstvých ran bolí. Zabořili hlavy do kožešin a zatli do nich i prsty napnutých rukou.

     „Připraveni?“

Ani si nebyli jistí, které z paní ten hlas patřil. Tlumeně a odhodlaně špitli svá ano.

Obě sestry se domluvily pohledy a začaly ve stejnou chvíli s roztíráním.Pálení přešlo v ohnivou bolest a ta se stupňovala se pokračujícím vtíráním barvy do rány. Oči obou mužů se zalily slzama a pokoj naplnilo sténání. Oba ale neuhli ani o píď. Trvalo dlouho, než se pálení zmírnilo. Obě paní setřely zbylou barvu, položily na rány hojivé obklady a pak už jen tiše usedly k hlavám svých otroků. Nechaly je položit hlavy do svého klína. Mares měl pocit, že je v nebi. Dosud nikdy nebyl takhle blízko u své paní. Zhluboka nadechoval její vůni a vlny rozkoše chvílemi vytlačovaly bolest.