” Mares “

Volné pokračování příběhů

 o Paní Elies a Primovi

díl I.

Paní Elies přijela domů zamyšlená.

    „Maresi, chci s tebou mluvit.“ Kývla a odvedla si svého otroka šťastného do svých pokojů. Poslední dny ji viděl tak málo.

     „Gardus i Primus na mne naléhají, abych ti připjala obojek a ty jsi mohl opouštět dům.“

Klečícím Maresem projel šíp úzkosti a rozrušení.

     „Víš jistě, jak rituál probíhá.“

     „Ano, paní Elies.“

     „Co tomu říkáš?“

     „Udělám cokoliv si budete přát, paní Elies. Prosím vás o oficielní přijetí do vašeho domu, pokud uznáte, že jsem toho hoden.“

     „Dobrá. Pověz mi, co bude. Chci slyšet, že máš jasno.“

     „Pokleknu před vás….“,Mares se zajíkl, ale hned pokračoval, „požádám o přijetí….Připnete mi obojek s vaším jménem. Podám vám bič a poprosím o…o bolest z vašich rukou a o čest náležet k vašemu domu. Pak se postavím k pranýři a …“

Maresovi oči se leskly.

     „Je zvykem vydržet 5 ran. Neptám se, zda tě mám uvázat. Vím, že to zvládneš. Chci něco jiného…“

Paní se zdála být neklidná a rozrušená, netušil proč.

     „Po páté ráně mi klekneš k nohám a odříkáš slib poslušnosti. Podívej.“

Zvedl oči, paní držela v ruce Primův bývalý obojek a podávala mu ho. Užasle četl text: Mares z domu paní Elies.

     „Ale to je…“

     „Líbí se ti?“

     „Paní Elies, vy víte, jak moc. Je to velká čest. Děkuji vám.“

Mares měl v očích slzy. Styděl se před paní plakat. Přistoupila k němu a poprvé v životě ho objala. To byl konec. Rozechvěl se neovladatelnými vzlyky. Svírala ho v náručí a hladila, dokud se neovládl. Omlouval se a provinile hleděl na mokrý flek na tunice paní. Jen se usmála:

     „Myslíš, že neznám mužské slzy? Nejsi první, ani poslední. To je v pořádku.“

     „Paní Elies,“ zalila Marese vlna lásky, „jste tak úžasná….prosím …..dovolte mi dát vám na důkaz své oddanosti víc, než 5 ran. I Primus prý….“

     „Zatraceně! V tomhle domě se šíří šílenství, či co?“ zavrčela Elies zlostně. „Neopovažuj se tak hloupě riskovat a nekleknout po 5. ráně.“

     „Omlouvám se, paní, odpusťte, prosím, věřte mi …já to zvládnu. Neudělám vám ostudu. Dokážu vám, jak moc jsem vám oddán. Vydržel jsem už mnohem víc.“

Nepochopil Mares a přiléval tak nevědomky olej do ohně: „Alespoň 10 ran. Chtěl bych vás být hoden.“

      Rozzlobenou paní ještě neznal, ale okamžitě vycítil, že se něco děje. Paní Elies mrskla obojkem na stůl a ostře přikázala:

     „Dones důtky. Hned.“

Neodvážil se ptát. Natolik už paní znal. Navíc použila výraz „hned“, který ho učila jako heslo pro okamžité a neprodlené splnění příkazu. Letěl vedle, drapl důtky a už je v kleče podával. Snažil se alespoň očima vypovědět svou lítost a odevzdanost, ačkoliv nechápal, co se vlastně děje.

     „Takže ty máš pocit, že pokud tě neseřežu do bezvědomí, nedokážeš mi svou oddanost, že?!“ studeně zasyčela paní. „Tak to koneckonců nemusíme odkládat. Klidně to spolu vyřídíme hned! Tady a teď!“

Křičet ještě paní neslyšel. Bylo to skoro horší, než bolest důtek, kterými ho vzápětí přetáhla po zádech. Tvrdě ho srazila na čtyři a rány jen pršely. Zadek, záda, stehna. Zaskučel a marně se pokoušel udržet v poloze. Asi 5. rána zasáhla koncem důtek varlata a on se s kňučením zhroutil do klubíčka na boku.

     „Já ti klidně sedřu kůži z těla, pokud tě to odnaučí dělat pitomosti! Blázne!“

Poprvé se opravdu bál. Začínal škemrat. Nejprve tiše, ale pak se rozprosil:

     „Paní …prosím vás….odpusťte mi, prosííím…nechtěl jsem vás urazit. Prosím…prosííím!“

Rány ustaly. Ještě chvíli se bázlivě choulil do klubíčka.

     „Vstaň!“ nařídila paní smutně a unaveně.

Chvěl se jí klečící u nohou, polykal slzy a neodvažoval se zvednout pohled. Ticho se prodlužovalo.

     „Já…“

     „Mlč! Jdi se koupelny, umyj se a vyhledej Prima. Řekni mu co se stalo a že ho prosím, ať ti vše vysvětlí.“

     „Ano, paní Elies, já…“

Chtěl přidat omluvu. V hlese paní slyšel bolest a smrtelnou únavu. Byl zoufalý. To způsobil on. Moc ho to mrzelo.

     „Běž hned!“

Uměla být tak chladná. Už se neodvažoval ani ceknout. Běžel chodbou a snažil se ovládnout bolest v srdci, která téměř přehlušovala tu fyzickou po těle. Umyl se co nejrychleji, sáhl po tunice, ale pak zaváhal…paní nemluvila o šatech. V zrcadle uviděl šrámy. Pruhy důtek se vinuly po kůži. Paní měla pádnou ruku. Nechápal, co provedl, ale musel jí rozzlobit hodně. Měl štěstí, že ho nedala zbičovat….Uvědomil si, že v tomto domě ještě trestné bičování neviděl. U paní Glaries to bylo velmi časté divadlo. Zarazil se. Tím spíš musel tu dobrou paní Ellies moc rozhněvat, když…..vzlykl. Vlna zoufalství a viny ho znovu zaplavila beznadějí. Paní řekla umýt a jít. Tunika mu vypadla z prstů a on zamířil do pracovny, kde naposledy viděl Prima.

     Gardus užasle zíral na nahého Marese, který vrazil do místnosti.

     „Co jsi provedl? Kdo ti to udělal?“ vybafl na něj.

     „Paní Elies…já …rozzlobil jsem jí….jsem pitomec…Prime….já…prosím…paní…“

     „Klid v tomto domě končí vždy, když se tu objevíš.“ odfrkl Gardus vyčítavě ke správci. „Já to tušil.“ Zvedl oči v sloup a bez dalšího vysvětlení odešel.

     „To nic.“ usmál se Primus Maresovu úžasu. „To jsou jen staré spory. Obleč se a povídej, co se stalo.“

Mares zachumlaný do deky a se sklenkou vína v ruce ze sebe konečně vysoukal, co zažil. Primus zvážněl.

      „Nemůžeš chápat. Vlastně to není tvá vina. Myslel jsi to dobře. To nic. Odnesl jsi to tak trochu za mne.“

Povzdechl a pak vypověděl pravdivý příběh o svém příchodu k paní. Mares zapomněl na bolest i strach. S vykulenýma očima poslouchal vyprávění o vzpurném otrokovi, který se rychle zamiloval do nové paní. Když správce došel k vylíčení své zkoušky, Mares konečně pochopil. Se slzami v očích poslouchal další líčení laskavé péče paní a její úzkostnou starost o zdraví otroka.

     „Ona…paní se bála…o mne…ona nechtěla……má….mě… Prime…myslíš….já neměl bych na to ani myslet….ale….myslíš….prosím můžeš mi říct….já je to tak troufalé….ale…“

     „Přestaň koktat. Jistě, že má. Vážně myslíš, že by ti věnovala tolik času, volala mne ze statků a nechala se takhle unést svými city, kdyby ne? Podívej jak vypadáš, paní Elies je trpělivá. Co jiného vedlo její ruku, než úzkost a cit?“

Marés zářil jak sluníčko. Ve vlně štěstí se s ním točil celý svět. Jeho paní ho měla ráda a bála se o něj. Ona ho….

     „Co mám teď udělat?“ bezradně vydechl.

     „Jdeme za nimi.“

     „Za nimi?“

     „Ovšem, kam si myslíš, že šel Gardus? Ty si vezmeš na starost paní, já jeho.“

     „Ale já nevím jak.“

     „Srdce ti poradí. Prostě jí popros za odpuštění a dál to nech na ní. Ona se už jistě teď zlobí sama na sebe, že se nechala tak unést.“

Oba muži vešli do pokoje. Paní seděla na divanu, Gardus klečel u jejích nohou.. Teď se zvedl a couvl.

Primus klekl na jeho místo a Mares rozpačitě vedle něho.

      „Má paní Elies, smím poprosit o odpuštění?“ vydechl Primus a všichni v místnosti chápali o čem mluví.

     „Gardus mě právě marně přesvědčuje, že nejsem šťastná. Co si o tom myslíš, Prime?“

pobaveně opáčila Elies.

      „Myslím, má paní, že potřebujete i jiné věci, než je klid. Ten je sice důležitý, ale ne hlavní. Budete šťastná, my všichni pro to uděláme vše, co je v našich silách.“

     „A je to tu zase! Kdybych věděl, co všechno těch 10 sestercií způsobí, označím je za nejhorší investici své paní.“

Odfrkl správce městských statků.

     „Gardusi.“ vyčítavě povzdechla paní, ale koutky úst jí cukaly tajeným smíchem. „Nech nás o samotě.“

     „Velmi rád, má paní.“

Zašklebil se Gardus na Prima a odešel.

     „Má pravdu.“ zajiskřilo i Primovi v očích.

     „Nemá.“ usmála se paní, ale hned zvážněla. „Maresi, je mi líto, že jsem se nechal unést city, ale jakékoliv pokusy si něco dokazovat při slibu věrnosti, jsou pitomost. Oddanost otroka se neměří velikostí bolesti, kterou dokáže snést.“

     „Já se vám moc omlouvám paní Elies a prosím za odpuštění. Moc mě mrzí, že jsem vám přidal starosti. Budu se snažit být opatrnější. Chtěl jsem jen…..dokázat svou lásku k vám hloupě. Odpusťte mi, prosím.“

Primus mrkl po Maresovi s oceněním. I paní byla evidentně spokojená, protože kývla:

     „Smažeme to. Jsem ráda, že je mezi námi jasno a můžeme ten nutný rituál odbýt co nejrychleji. Můžeš mi to slíbit?“

      „Má paní…smím…“

Skočil do hovoru Primus dřív, než mohl Mares odpovědět.

      „Ano?“

      „10 ran je moudrá dohoda.“

      „Co je na tom moudrého? Ty nepřestaneš?“

Mares se přikrčil a málem se zlobil na Prima. Teď, když se paní uklidnila jí zase dráždit.

     „Mares to zvládne. Vydržel by víc. Vám nic dokazovat nemusí, ale mezi ostatními otroky mu to zajistí autoritu. Všichni víme, jak to chodí. Jako váš osobní otrok bude středem pozornosti. Vy potvrdíte svou tvrdost, on předejde budoucím problémům s obhajováním svého postu.“

      „Občas mne zlobí, když máš pravdu. Jak se s tím vyrovnává má sestra?“

      „Lépe, než vy. Paní Severitae je velmi spontánní….“

      „Takže dostaneš nařezáno.“ vyprskla Elies. „No mám na to taky chuť. Neopovažuj se letět pro důtky. Moc dobře víš, jak to myslím.“

     „Vím, má paní Elies. Má paní Severitae to nemá vždy lehké, pokud jí mohu být oporou, ulehčit, přinést odreagování a uvolnění….jsem šťastný. Je to můj osud a poslání.“

Přešel Primus od úsměvu až do smrtelně vážného tónu.

     „Slyšel jsi, Mare?“

     „Ano, paní Elies.“

     „A rozumíš?“

     „Myslím, že ano.“

     „Dobrá, připomeň mi, ať si o tom ještě promluvíme, ale jinak jsi nemohl mít lepšího učitele.“

     „Ano, paní Elies, já vím a vážím si toho.“

     „Co říkáš předchozímu hovoru o počtu ran?“

     „Vy víte, paní, že jsem připraven podřídit se jakémukoliv vašemu rozhodnutí.“

     „Dejme tomu, ale ne tak. Takže: 5 je obvyklé. Pokud se rozhodneš jít dál, bude to pro nás oba těžké, ale nebude to proti mé vůli. Ovšem 11. ránu budu brát jako přímé neuposlechnutí mého rozkazu a prvním mým příkazem budeš převelen do zahrady. Rozumíš?“

     „Ano, paní Elies.“ zachvěl se Mares.

     „Dobrá. Dnes odpoledne. Doufám, že se obejdeme bez příliš početného publika. Bohužel musím pozvat paní Glaries, vysloveně o to požádala.

Eliesin hlas zněl podrážděně, ale pak se pousmála:

     „Ale budeme tu mít i vítané hosty. Prime, vezměte koně a jeďte oba naproti paní Severitae.“

     „Ale to…“ Správce na moment vykulil oči a Mares mohl zahlédnout starého Rolfa. Celý napjatý, oči se mu rozzářily a současně blýskaly ohněm odporu a nesouhlasu.

     „Sestra mi psala, že se budeš zlobit. Také myslím, že mohla cestu odložit, ale koneckonců jí můžeme udělit trest, že?“ Šalamounsky se bavila paní.

     „Za chyby paní, nese vinu otrok.“ podotkl Primus k nechápajícímu Maresovi. „Museli by mě seřezat víc, než tebe při obřadu.“ dodal naštvaně.

     „Jeďte, “ smála se paní Elies, „můžeš mu cestou vyprávět, jak tě zlobí, když tě paní neposlouchá.“

Oba uctivě pozdravili a vyšli z pokoje. Primus tentokrát moc na řeči nabyl. Rychle sedlal koně a už vyskakoval do sedla. Mares cítil, že není čas se ptát. Po půlhodině cesty se proti nim objevila skupina jezdců a 2 povozy. 6 otroků a 2 otrokyně provázelo paní rozloženou v polštářích. Ekipa zastavila. Primus sjel ze sedla přímo do kleku bez ohledu na prach cesty. Marés okukoval nádherně oblečenou paní, která vystoupila z vozu a nabídla Primovi svou ruku k políbení. Byla v obličeji podobná paní Elies, ale mladší a její pohyby svědčily o prudkosti. Oba potlačovali radost ze setkání. Pak paní trhla hlavou a energicky zamířila pryč. Mares strnul, protože mířila přímo k němu.

     „Nečum na mě jak na zjevení a neopovažuj se pustit koně.“ utrhla se na otroka. „Pomoz mi do sedla.“

     „Jistě, paní Severitae.“ vyhrkl a bleskově splnil její přání.

     „Díky.“ koukla po něm pozorněji. Zrudl. Z blízka byla nádherná, ale i nebezpečná. Zaslechl už něco o ohnivé dračici. Vytrhla mu z ruky uzdu a cvalem vyrazila po cestě.

To už tu byl Primus a sebral mu druhého koně.

     „Vezmi si koně od nich a dožeň nás.“

Křikl na Mara a kopl koně do slabin. Evidentně se zlobil.

Mares měl oči na vrch hlavy. Trochu ho uklidnilo, že nikdo z doprovodu není nijak překvapený. Jeden z otroků mu ochotně předal koně a sám nasedl k otrokyním na vůz.

     „Příkazy?“ zeptal se nejstarší otrok v čele.

     „Pokračujte v cestě.“ ukryl Mares rozpaky a vyrazil.

     „Ano, pane.“ zaslechl cestou a jen zaklepal nevěřícně hlavou.

      Kůň byl unavený po dlouhé cestě a paní i správce byli výteční jezdce, takže je nedohnal dřív, než na nádvoří domu. Správce podržel paní koně a zamířil do domu za ní. Mares zavolal  stájníky, předal zvířata a  zamířil za nimi. Obě sestry se objímaly a Primus je sledoval.

     „Dostala jsi vyhubováno?“

Usmála se paní Elies na sestru. Ta jen vzdorovitě škubla hlavou a zamračila se.

     „To je spiknutí?“

     „Ovšem. Jako vždy.“

     „Prime!“

Mares se pod tím ostrým tónem skrčil. Obdivoval Prima, který klidně a oddaně poklekl.

     „Ano, má paní?“

     „Co jsi navykládal sestře o mém zdravotním stavu?“

     „Jen pravdu má paní Severitae. Nikdy bych si nedovolil lhát.“

     „Táák..jen pravdu? Ale i ta se dá vyložit různými způsoby, že?“

Mares cítil slabost v kolenou, z téhle paní šel opravdu strach.

     „Mám zopakovat přesně svá slova, má paní?“

Primův hlas byl stále klidný, oddaný a pokorný.

     „Ne,“ škubla zlostně paní Severitae hlavou, „máš mi připravit koupel. Elies?“

     „Jistě.“ usmála se sestra.

     „Tak koupel oběma. Postarej se ať Gardus ubytuje doprovod. Přivezla jsem Elies Arpáda, ať ti pomůže a pak nás vykoupete. Doufám, že nemusím popisovat oblečení, občerstvení ..atd.?“

     „Budu se snažit, má paní.“

     „Uvidíme. Tak co je? Ještě něco?“

Primus váhavě koukl po paní Elies a po Maresovi u dveří. Severitae teď sjela otroka pohledem.

     „Zdá se, že tu o něčem nevím?“

     „To je Mares.“ usmívala se dál Elies. „Má chuť stát se mým osobním otrokem.“

     „Na to má chuť půlka našich statků a ta druhá ne jen proto, že jsou to ženy, děti nebo chlapi po 60.“ ušklíbla se Severitae.

     „Pojď sem a nezírej u těch dveří.“

Mares váhavě přistoupil a celý rudý poklekl.

     „Takže ty by jsi byl rád osobním otrokem mé sestry? Kde jsi sloužil?“

     „U paní Glaries.“

     „Zvedni hlavu, dívej se na mě a koukej odpovídat jak se má nebo tě seřežu jako žito!“ křikla na něj ostře Severitae.

Zachvěl se, zoufale se ošil, ale zmohl se na tiché: „Odpusťte, paní Severitae.“

     „To už je lepší. Kolik je ti let?“

Otázky jen pršely. Snažil se odpovídat co nejzdvořileji a opět proklínal svou rozpačitost, nezkušenost a nejistotu. Po chvilce ho napadlo juknout po  paní Elies. Zachytil právě její pobavený pohled k Primovi a všiml si, že správce podezřele cuká koutky úst. Zkouška? Přece paní Severitae patřila k Primovi, miloval jí…milovala paní Elies….milovala Prima….projel jím záchvěv oddanosti a odvahy a mohl se malinko lépe soustředit na odpovědi. Ale už byl konec na dohled.

     „Takže jsi úplné nic. Nemáš žádné zkušenosti, vzdělání, má sestra tě našla někde na záhonu s mrkví a zelím…a to se odvažuješ?! Co jí můžeš tak asi nabídnout?“

     „Nic nemám, vážená paní Severitae. Ani sebe, jsem majetek paní Elies. Snad jen mé srdce, život a sny patří mně. Patřily, teď i ty patří mé paní Elies. Udělám pro ní cokoliv si bude přát.“

     „Já vážně nevím, jak ty to děláš.“

Ušklíbla se Severitae k Elies a Mares nechápal o čem to mluví.

     „Běž splnit mé příkazy. Arpáda nech s ostatními a tohle hloupé hříbě vezmi s  sebou. Nás dva ještě čeká měření sil. Nenechám do hřebčína své sestry uvést kde co.“

Primus  s hlubokým úsměvem a poslušným, jak si má paní přeje, odvedl tumpachového Marese s sebou.

     „Tedy sestřičko, zdá se, že jsem dorazila právě včas.“

     „Severitae, mě nekoulej, přece vím, že Gardus napsal Protectovi a ten poreferoval tobě. Spíš se divím, že jsi přijela tak pozdě. Jsem ráda, že Primus má na tebe tak dobrý vliv.“

     „Houbeles. To Protectus v roli chůvy je nesnesitelný. Od té doby, co přijal svobodu mi šťourá úplně do všeho. Občan. Tyran je to. Hotové spiknutí.“

Elies se rozesmála na celé kolo.

     „Vida dědečka, pochlapil se. Mezi námi – užil si s tebou své a má nárok na odvetu. Stejně nevěřím, že by tak rychle převlékl kůži.“

     „Divila by ses. Přijela jsem, protože chci druhé dítě.“

     „To moc ráda slyším, co tomu brání?“

     „Chci na to klid a…zrušila jsem mučírnu.“

     „Cože?“ Teď sestra opravdu žasla.

     „Neptej se. Primus to ještě neví, ale vystačíme s dvěma ložnicemi. Ve sklepě je víno. Ale já si chci užít. Mám strašnou chuť. Oklepu ti tvůj objev a připomenu Primovi jeho místo.“

     „Jsem ráda, že tě budu vídat častěji.“

Ušklíbla se Elies a na moment připomínala mladší sestru. Rozesmáté obě zamířily do největší koupelny v domě.

     „Nebudou ještě hotovi.“ podotkla Elies.

     „V to doufám,“  uprskla sestra a energicky vrazila do místnosti, kde otrokyně právě rozložily tácy s jídlem. Z vany se kouřilo. Primus s Maresem bleskově poklekli. Elies se uculovala.

     „Zdá se, že jste spěchali.“ rýpla si Severitae do Prima a to už se Elies málem rozchechtala.

     „Napadlo nás, že si paní bude přát koupel rychle.“ vyhrkl Mares a kousl se pozdě do rtů.

     „Na nic jsem se tě neptala!“ Obrátila se k němu Severitae jako kobra.

     „Když jste tak všímaví, tak kde jsou nahřáté ručníky a vy dva tu lítáte ve špinavých hadrech?“

     „Odpusťte, prosím má paní, prosím o vaše potrestání.“ sklonil se Primus k nohám Severitae. „Jsem k ničemu, nestihl jsem to.“

Zatímco Elies málem nevěřícně zavrtěla hlavou nad tím, jak jsou ti dva sehraní, Mares opařeně nevěděl, kam se vrtnout.

     „Šaty dolů. Oba!“

Bavila se Severitae dál.

Primus ze sebe rval tuniku a Mares ho po vteřině následoval. Samozřejmě, že Severitae věnovala víc pozornosti Maresovi.

     „Zdá se, že se neumíš ani svléknout. Jak dlouho jsi u paní Elies?“

Mares zoufale koukl po paní, ale ta tentokrát nepomohla. S pousmáním pokynula Primovi, aby jí svlékl a vstoupila do lázně. Mares se zachvěl beznadějí, pochopil, že paní ho nechala své sestře na pospas.

     „Ty už zase neumíš mluvit?!“ zvýšila Severitae hlas do nepříjemného tónu. „Dones důtky.“

Zachvěl se, ale přijal s kratičkou úlevou možnost zmizet z dosahu rozlobené paní. Neodvážil se zdržovat, takže v mžiku byl zpět. S obavou si uvědomil, jak rychle ho naposledy paní Elies tímhle nástrojem sundala.

     „To je doba!“ vyškubla mu je Severitae z rukou. „Nic neumíš, jsi úplně pitomý. Potřebuješ dlouhý výcvik a má sestra nemá čas. Obvykle jsem její otroky cvičila já. I Prima. Ale teď…co s tebou….?“

Z hlasu té paní se vytratila zlost. Mares tam intuitivně vycítil obavu  o sestru. Své sehrála i zmínka o Primově výcviku. Tolik chtěl být dobrým otrokem. Víc, než cokoliv jiného v životě.

     „Prosím, paní Severitae, budu se snažit ze všech sil. Naučte mě, jak být dobrým otrokem. Moc vás prosím.“

     „Ale? Slyšíš to Elies? Možná, že to není úplně ztracený případ.“

     „Nepochybuji o své volbě.“

Hlas Elies Marese hřál jako slunce. Paní ho uměla udělat šťastným.

     „Dobře. Na pár dní přestanou ty nalejvárny hospodaření a politiky. Pokud máš být dobrý osobní otrok své paní, musíš se především umět o ni postarat. Pozítří ráno v 8h mne probudíš. Budeš po celý den plnit mé příkazy. Těš se. Nebude to žádný med. Než s tebou skončím, sedřu ti kůži z těla. Ale pokud to zvládneš, má sestra si dobře vybrala.“

     „Rozumím, paní Severitae.“

S ušklíbnutím paní hodila na zem důtky a rozkázala:

     „Zítra začneme souhrnem tvých dnešních chyb. Teď mě svlékni, jsem unavená.“

S ulehčením poslechl a vzápětí slízl pohlavek, až se mu před očima zajiskřilo.

     „Co to ze mne taháš jak pytel ze sena.! Ty zmetku! Takhle. Nezírej a dělej.“

Tvrdě peskovaný konečně chvějícíma se rukama paní svlékl. Boty zvládl bez chyby.

     „Alespoň něco umíš. Vstaň. Otoč se ke mně zády. Dělej.“

Ucítil dlouhé nehty paní na jednom z šrámů na zádech.

     „Že by má sestra už podnikla výchovné kroky? Hezká kresba, pomoz mi do vany nebo to domaluju.“

Konečně Severitae spočinula ve voňavé lázni.

     „Pojďte oba dovnitř.“ zavelela. Mares rozpačitě napodobil Prima, který odložil talíř a vklouzl do mydlin. Občas po něm po očku koukl, ale zvládl celkem dobře paní Severitae umýt. Napomenula ho jen 3x, což asi u téhle paní bylo málo. Doufal jen, že se Primus nezlobí. On sám by raději myl paní Elies a Severitae byla Primova….

     „Nedumej a dávej pozor!“ Do obličeje mu vletěl pořádný cákanec, až se rozkašlal.

     „Fuj, čuně.“ pokračovala Severitae v hubování.

     „Nech ho chvíli a povídej.“

Vložila se Elies do jejich souboje.

     „Víš, co má tvá paní nejraději?“ loupla Severitae očima po Maresovi a když se chopil jejích nohou, kývla a pustila se do líčení novinek. Na oplátku se dozvěděla příčinu Maresových stop po biči na zádech.

     „Glaries je mrcha! Navíc hloupá a sobecká. Už dávno jsi se na ní měla vykašlat.“

Mares se Severitae souhlasil a málem kývl, ale paní Elies po něm koukla jako-by uměla číst myšlenky a káravě napomenula sestru:

     „Je to paní a nepoznala bych Marese.“

Jen ta představa vehnala do otrokova těla mrazivou lavinu.

     „To je mi důvod.“ Ušklíbla se sestra a pokračovala jinde:
     „Tak 10 ran? Elies tě nebude šetřit. Ani nesmí. Bude to tvrdá zkouška. Zvládneš to?“

     „Neudělám své paní ostudu.“

Vydechl zaťatě.

     „Doufejme, jinak si tě odvezu na svou zahradu!“ Zamračila se Severitae. Ale pak se rozpomenula a položila přísnou otázku:

     „Maresi, co se dělo u té…é..paní Glaries při vaší návštěvě?“

Mares neznalý a zpitomělý vším kolem poslušně popsal vše, jak už dřív Primus Elies.

     „Ta mrcha! Mohla se tě tak opovážit dotknout! Jen to zkusit! Zatraceně! Někdy lituji, že jsi nepřijal mou nabídku na svobodu. Taková….“

Mares jen užasle sledoval soptící paní.

     „Má paní, mám výcvik váš a paní Elies. Umím se ubránit a nezapomínám, kdo jediný má právo na mou bolest. Znám vaše přání a příkazy. Nikdy je nepřestoupím.“

Primův hlas zněl vroucí láskou a vyznáním. Severitae se uklidňovala, Elies usmívala a Mares zíral a snažil se učit…..Bylo to tak nové a přitom tak vřelé a silné. Pomalu začínal chápat. Bál se Severitae, ale zároveň měla jeho úctu. Začínal rozumět, proč ji Primus tak miluje.

     „Mám všeho dost. Potřebuji chvíli odpočinku.“ povzdechla Severitae. „Dnes si ještě užívej u mé sestry, ráno začneme.“

Kývla Primovi a nechala se od něho odnést do ložnice.

     „Copak? Hodně dojmů?“

Elies se na zamyšleného Marese dívala laskavě.

     „Ano, paní Elies.“, vydechl.

     „Má sestra je temperamentní, ale hodně ví. Její tvrdost je známá…“

     „Primus jí miluje.“

     „Dal jí přednost přede mnou…“

Mares na paní nevěřícně pohlédl. To znělo bláznivě. On by Elies nikdy nevyměnil za ….

     „Jsem mu vděčná za lásku, jíž zahrnul mou sestru a dědice, kterého přinesl tomuto domu.“

To něco napovídalo. V duchu si umínil, že se jednou zeptá jak to s onou volbou vlastně bylo.

     „Já nevím, zda jsem jednal dobře…“

     „Když jsi přijal nabídku mé sestry?“

     „Nezeptal jsem se vás, paní Elies.“

     „Nemyslím, že bych se s ní dohadovala. Její činy vede láska ke mně a obava. Jde jí o testování tvého citu a výcvik. Nebudu jí bránit. Kdysi jsem napsala Primovi – poslouchej mou sestru, jako mne a neudělej mi ostudu. Totéž říkám tobě teď.“

     „Rozumím paní Elies. Prosím vás, smím…směl bych …stejně jako Primus…já…“

     „Nekoktej a chop se iniciativy. Máme necelé 2h do tvé zkoušky. Je na tobě, jak je prožijeme.“

     „Ano, paní Elies.“ vydechl šťastně a vyklouzl z lázně.

Pak svou paní utřel, zabalil do vyhřáté osušky a odnesl do její ložnice. Nesměle si otevřel lahvičku s vonným olejem a rozechvěle se pustil do masáže a natírání milovaného těla. Paní se uvolněně rozložila v přikrývkách a on se snažil jí svými dotyky potěšit.

     „Učíš se a snažíš, výborně.“

Vydechla, když se dostal k nohám.
     „Děkuji, paní Elies.“ šeptl šťastně.

Vlna lásky a štěstí mu až vháněla do očí slzy. Ještě před pár dny si nic podobného neuměl představit ani v nejtajnějších snech. Skončil, zlíbal paní milované nohy a klekl k jejímu lůžku. Stočila se na bok.

     „Je mi chladno, pojď mě ohřát. Smíš si lehnout k mým zádům.“

Málem nedýchal, když se ukládal na bok za záda paní. Přehodil paní přikrývkou.

     „Neboj se, přitiskni se a ohřej mě.“

Pocit svatokrádeže se přeléval do štěstí. Nadechl se. Paní tak nádherně voněla, za tuhle chvilku by dal cokoliv.

     „Máš strach?“ Šla jako vždy v myšlenkách s ním.

     „Ano, ale jen z toho, abych nic nespletl. Bolest z vašich rukou přijmu rád, paní Elies.“

     „Jsi zamilovaný blázen.“

     „Ano, má paní.“

Rozesmála se nadšení v jeho hlase.

     „Má paní Elies….smím se na něco zeptat?“

     „Ovšem.“

     „Já…budu vám smět sloužit i až mě bude paní Severitae učit?“

     „Jistě. Nevzdám se svého pohodlí. Pokud budu potřebovat, dojdu si pro tebe a domluvím se se sestrou.“

     „Ano, děkuji vám.“

Spokojeně vydechl a zavřel blaženě oči. Paní s úsměvem udělala totéž. Nádhernou chvíli leželi bok po boku. Mares se zklamaně, ale přesto hbitě, sesmekl na zem na kolena hned, jak paní nařídila.

     „Čas běží, pojď mě obléknout.“

Obul paní, následoval do šatny a podle jejích povelů jí oblékl do krásné vyšívané tuniky, šatů a vyšněroval překrásné boty. Sledoval na kolenou, jak se líčí a češe. Byla pro něho nejkrásnější ženou na světě. Když se vrátili do pokoje, stál tam Primus.

     „Vše je připraveno, má paní Elies. Hosté dorazili. Paní Severitae se ujala paní Glaries.“

     „Doufám, že jí neuškrtí.“

Povzdechla Elies a nikdo v pokoji nezapochyboval o tom, kdo by byl uškrceným. I Mares si dovolil letmé pousmání.

     „Běž s Primem, přijdu hned.“

Přikázala Elies a zamířila ke skříňce pro obojek. Při vstupu na nádvoří jí překvapil počet lidí na nádvoří jejího domu. Paní Glaries a další dvě podobně „laděné“ přítelkyně čekala. Gardisty tušila. Téměř všechny otroky z domu zaujatě přejela pohledem. Z jejich skupiny cítila zvědavost a očekávání. Primus měl pravdu, Mares měl být v budoucnu pod drobnohledem. Povzdechla si.

     Zamířila do středu prostoru k pranýři. Téměř pobaveně sledovala hrdě stojícího Prima s Maresem. Jí neoklamali, ale ostatní jistě ano.

     „Hodně štěstí, jdi.“

Zaslechla šeptnutí správce a Mares jí poklekl k nohám.

      „Má paní Elies, pokorně vás prosím o přijetí do vašeho domu. Prokažte mi prosím tu čest vám sloužit a nosit na krku váš obojek.“

Měl trému, ale jeho hlas zněl jasně a odhodlaně. Upíral na ní pohled plný oddanosti a lásky. Kývla.

     „Přijímám tě do svého domu a svých služeb, Maresi a jako důkaz ti připínám tento obojek, který jasně říká všem, kým jsi.“

     „Děkuji, má paní Elies. Přijměte prosím, na důkaz mé oddanosti a věrnosti mou bolest.“

Na její kývnutí se zvedl. Došel si pro dlouhý bič k Primovi a znovu poklekl, aby jí ten krutý nástroj podal v pevných natažených rukách. Převzala ho se skrývanou nechutí.

Mares přešel k pranýři, stáhl šaty přes hlavu. Primus převzal tuniku a ustoupil. Mares se rozkročil a rukama pevně sevřel poutací kruhy. Elies se rozhodla nenatahovat pro oba těžké chvíle. Přistoupila, rozvinula bič a pevnou rukou zasadila první ránu. Na Maresově kůži naskočil rudý pruh. Otrok se zachvěl bolestí, ale v třeskutém tichu se neozval jediný zvuk. A tak to pokračovalo. Nechávala mu čas na rozdýchání bolesti, ale navenek bez váhání sázela ránu za ranou. Na Maresových zádech a hýždích přibývalo rudých stop. Po 5.ráně Elies moment počkala. Nic. Ona to věděla, ale nádvořím se nesl šum. Směs údivu i obdivu. Postřehla škleb na obličeji Glaries. Ta žena byla nefalšovaná sadistka. Elies zalil odpor. Opřela se do další rány. Poprvé se jí nepodařilo zasadit jí do prázdného místa na kůži a postřehla jemnou krůpěj krve z bodu, kde se rány překřížily. Se zatnutými zuby se přinutila počítat. Její otrok stále nevydal ani hlásku. Vytěsnila své city a pokračovala. Deset! Projela jí mrazivá vlna, zda Mares dodrží úmluvu. Ještě dvě vteřiny počkal, ale pak se jí vrhl k nohám, políbil jí špičky bot a dokončil rituál:

     „Děkuji vám, má paní Elies, za bolest z vašich rukou a přísahám vám navždy svou věrnost a lásku.“

Atriem se znovu nesl šum. Elies ho zesílila, když i ona si upravila tradici. Mares přidal slovo láska, ona funkci:

     „Prokázal jsi odvahu a oddanost své paní. Přijímám tě jako svého osobního otroka.“

Mares hleděl do očí své paní a přestával cítit bolest, vnímat okolí. Hrdě a šťastně políbil podanou ruku.

     „Jsi v pořádku?“ šeptla.

     „Ano, má paní Elies.“ odpověděl stejně.

     „Oblékni se a přiřaď se k mému boku.“

To už byl nahlas pronesený příkaz. Mares se s úklonou zvedl a zamířil k Primovi pro oděv. Oblékal se, koutkem oka sledoval paní. Obklopily jí ženy, které sešly z balkónu. I kolem něj bylo najednou plno lidí. To otroci z domu mu gratulovali k postu osobního otroka. Spousta zvědavých a zkoumavých pohledů ho uváděla do rozpaků. Primus moment nechal všemu volný průběh, ale pak zavelel:

     „Jeho místo je teď u paní, zítra bude náš u stolu.“

Mares tedy vděčně vklouzl za záda paní.

     „Moc krásná práce, má milá, škoda, že to nemohlo pokračovat.“

Rozplývala se právě Glaries úlisně.

     „Ale mohlo, mohlo, ale má sestra si raději užívá v soukromí. Divadlo přenechává hercům.“

odsekla za sestru Severitae. Mares jí vážně začínal mít rád. Musel se kousnout do bolavých rtů, aby ukryl úsměv, až mu do očí hrkly slzy.

     „Je mi líto, že jste ve službě a nemohu vám tedy nabídnout občerstvení.“

Obrátila se Elies ke kapitánovi gardistů.

     „Á ano, paní Elies…ale…“

     „Prefekt by se na mě zlobil, kdybych vás zdržovala od vašich povinností. Inu co se dá dělat, služba je služba. Ať bohové chrání vaše kroky.“

Ten to dostal. Zaraženě se rozloučil a šoural nádvořím k východu i se svými lidmi. Mares zachytil Primův pobavený pohled, správce zřetelně souhlasil s paní. Gardisté tedy nebyli vítáni.

     „Dámy, v malém átriu je připraveno občerstvení. Smím vás pozvat?“

Paní se ochotně přesunuly naznačeným směrem. Jen Glaries se neodbytně držela Elies a Mares s hrůzou zaslechl, jak se dožaduje jeho služeb, respektive zapůjčení.

     „Je špinavý a unavený. Nemluvě o tom, že jeho výcvik zdaleka není u konce. Nikdy bych vás má milá takhle neodbyla.“ odmítla paní tvrdě a oči jí zlobně zablýskaly.

     „Máte nedostatek otroků?  Mám známého překupníka. Doslechla jsem se, že vaše finanční situace se díky intervencím mé sestry vylepšila. Možná už by jste si koupi dobrého otroka mohla dovolit.“

Severitae byla jako med, ale med vroucí v kádi. Glaries polkla.

     „Paní Glaries má jistě ve svých službách dost oddaných a vycvičených otroků, kteří jí milují a rádi jí klesnou k nohám a dobrovolně jí nabídnou svou bolest.“

Přidala se starší sestra stejným tónem.

     „Inu ono dobře vycvičit osobního otroka dá práci a pak ho také uchránit před závistivými dámami….“ Severitae luskla prsty.

     „Také se vám vaše přítelkyně pokouší brát osobní otroky?“ ptala se se zájmem sladce Elies.

     „Já bych vám mohla vyprávět. Některé závistivé ženštiny rvou z mého Prima šaty na potkání.“ zvedla Severitae oči v sloup.

Mares jen zíral. To byl koncert. Obě sestry oštipovaly hrozen vína a s milými úsměvy zasazovaly Glaries ranu za ranou. Rudla, nezmohla se na slovo a zírala. Severitae ale neskončila:

     „Chtěla jsem se zeptat, co je pravdy na tom, že Garmert je váš bývalý otrok? Je teď správcem u mé jedné dobré známé. Je z něho nadšená, prý jste jí ho prodala velmi levně?“

     „Byl to vzpurný hrubián! Buřič a rváč!“

     „Ale to snad ne? Spravuje její dům i venkovské statky. Tvrdí, že její letošní zisky byly rekordní a mohla přikoupit další pozemky. Mluvila jsem s ním u ní, je to velmi inteligentní a jemný muž, svou paní by nejraději nosil na rukou celé dny.“

     „Vážně?“ divila se Elies. „Ale to je škoda. Inu občas se povede špatný obchod, ale vy by jste, má milá měla dávat pozor. Vaše jmění po otci se povážlivě tenčí. Říkal mi Primus, že Mares vypadá také velmi nadějně v učení na vedení domu a správu majetku….“

     „Je to zahradní dělník!“ odfrkla Glaries pohrdavě.

     „Hospodářství je jako velká zahrada. Pokud je mu věnována citlivá péče, vzkvétá. Navíc on i studoval. Vy se svých otroků neptáte na vzdělání a zkušenosti?“

Elies byla teď vážná, ale zdálo se, že Glaries to zlobí víc, než špičky.

     „Ach Glaries, to nic, časem se to určitě naučíte. Ono vám nic jiného nezbývá, pokud nechcete přijít znovu do finančních potíží.“

Zasadila Severitae poslední ránu a se sladkým rozloučením zmizela k jiné skupince.

     „Je moc mladá na to, aby mohla poučovat.“ zalykala se Glaries vztekem.

     „Ano, je mladá, ale moje venkovské statky jen kvetou.“

     „To není její zásluha.“

     „Ano, ovšem je tu i Primus. I jeho jsem kdysi koupila pod cenou. Dobrá paní umí rozeznat cenu otroka.“

Teď už měla konečně Glaries dost. Zlostně mrskla rukou a zamířila rozsoptěně jinam.

      „Vydržíš ještě chvíli?“

Mrkla Elies zkoumavě po Maresovi.

     „Rád, má paní. Je mi dobře. Nádherně.“

Usmála se a kývla.

     „Děkuji.“ šeptl jí za zády.

     „Není zač. Jsi můj a máš právo na mou ochranu.“

Dotkl se obojku a se šťastným úsměvem jí následoval.

     Další rozhovory byly spíš zvědavé, než válečné. Rudl pod zkoumavými pohledy cizích paní, ale rozhovory se ho vesměs netýkaly. Jen jedna starší paní, kterou na balkóně snad ani neviděl, se s pobaveným pohledem k němu usmívala a podotkla:

     „Hezké tělo, upřímné oči, zamilovaný pohled….Doufám, že tohle hříbátko si necháš. Potřebuješ i lásku, ne jen Gardusovu ochranu.“

     „Myslím, že ano. Máš bystré oči jako bratr. Nečekala jsem tě tady. Vím, že tyhle teátry nemáš ráda.“ Elies mluvila víc, než vřelým tónem.

     „Dlouho jsem neviděla Severitae s Primem. A jsem na cestě na tvé statky. Jedu se podívat, zda ten starý bručoun dostal konečně rozum.“

     „A tak to ano. Jistě dovolíš, abych ti nabídla své pokoje na venkově na jak dlouho si budeš přát.“

     „Inu nějak jsem v to doufala. Děkuji. Hodně štěstí a sil, děvenko. Vím, že je potřebuješ. Škoda, že se maminka nedožila toho, jak moudře spravuješ její statky.“

Mares se na tuhle paní musel dívat s přátelským úsměvem a vděkem. Cítil, jak z jeho paní zmizela ostražitost a napětí. Když se obě dámy rozloučily vřelým objetím, pohlédl tázavě na svou paní.

     „Protectova mladší sestra. Velmi moudrá dáma. Z menšího majetku, který jí kdysi věnovala se svobodou má matka, vybudovala velmi dobře prosperující statek.“

Mares s úctou okukoval tu, o níž mu paní vyprávěla a propásl kývnutí své paní, která zamířila ke svým soukromým pokojům. Rychle ji dohnal a odhrnul před ní závěs ve dveřích.

     „Šaty dolů.“ zavelela.

Jen sykl. Tunika přischla k zádům a on ji strhl i se strupy. Vzala mu jí z prstů, předala  přicházející otrokyni a kývla ke stolu přehozenému dekou:

     „Lehni na břicho.“

Poslechl s vděkem, ale neodpustil si:

    „Jsem v pořádku. To nic není.“

    „To vidím taky, ale nesmí to zhnisat. Jen si chráním svůj majetek.“ odsekla.

A tak raději mlčel a poslušně ležel.

     „Vyčistím rány, které šly skrz kůži.“

Zatnul zuby a sevřel dlaněmi kraje stolu rozhodnutý před paní ani neceknout. Ale hned prvních pár dotyků ho donutilo k tichému syčení a stonu. Pálivá bolest dezinfekce vtírané do ran ho překvapila. Do očí mu hrkly slzy a on se zahryzl do už rozkousaných rtů.

     „Před tebou leží můj šátek, není třeba, abys si dál rozdíral rty. Zakousni se do něj.“

Nápad odmlouvat ho rychle přešel s další vlnou štípavé bolesti. Zabořil hlavu do jemné látky se známou vůní a s pocitem svatokrádeže jí stiskl zuby.

     „Už to bude.“ Zaslechl milovaný hlas. S úlevou vydechl, chladivá mast vtíraná do kůže tišila bolest.

     „Zdřímneš si chvilku u mé postele na matraci. Od dnešního dne tam budeš spát vždy, když neporučím jinak.“

     „Chtěl bych zůstat u vás, má paní.“

     „Nerozumíš tomu, co říkám?“

     „Odpusťte, má paní Elies, rozumím.“

     „Přijdu pro tebe, až tě budu chtít mít u sebe. Večer budeš mít volno, otroci tě budou čekat u večeře na oslavu tvé zkoušky. Je to starý zvyk. Primus ti poví víc. Zítra mi připomeň tvou neposlušnost, promluvíme si o ní.“

     „Ano, má paní.“

Šeptl provinile a zavřel oči, aby potlačil slzy, které se mu do nich draly. Je neuvěřitelně pitomý a nikdy se to nenaučí….

Překryla mast pruhy látky a rozehnala jeho záchvat sebelítosti:

     „Posaď se, oblékni čistou tuniku, bude držet obklady a upaluj si lehnout. U mé postele najdeš pohár s bylinami, vypij ho před usnutím.“

     „Děkuji vám, má paní.“

Rychle poslechl. Dovolil si jí klesnout k nohám a obě láskyplně políbit. Byla na něj tak laskavá a on jí málem zase rozzlobil. Vážně si tolik štěstí ani nezasloužil a že se cítil tolik šťastný….

     „Běž spát, ty zamilovaný blázne.“

Usmála se na něj a pohladila ho po hlavě. Zase mu četla myšlenky! Bohové, to je vážně ta nejúžasnější paní pod sluncem. Vyběhl k její ložnici. U postele paní opravdu přibyla matrace s dekou a polštářem. Vděčně vklouzl do jemných látek a překvapila ho měkkost a vůně. Až teď si uvědomil, jak je unavený. Málem by zapomněl! Rychle natáhl ruku a na jeden zátah vypil vlažný výluh z bylinek. Pak s blaženým úsměvem usnul, jako když ho do vody hodí.

                                             ———————————————-

     Musel spát velmi tvrdě. Jeho smysly ho zradily a on se neprobudil ani, když paní přišla spát. Ráno si uvědomil se slunkem, které hřálo oknem a podle výšky bylo hodně pokročilé dopoledne. Rychle se posadil, ale pak strnul. Paní spala v lůžku. Okouzleně ji moment sledoval a pak se přitulil k jejímu lůžku, neodvažoval se víc, aby jí neprobudil. Myšlenky se mu toulaly poslední dobou nejobvyklejším směrem….bude dobrým otrokem paní Elies? Je jí hoden…..

Pohlazení s ním cuklo.

     “Copak trápí mé štěňátko?”

Paní s úsměvem hleděla z lůžka.

     “Nebudeš to mít se mnou jednoduché, ale pokud budeš chtít, zvládneš to, neboj se, pomohu ti.”

     “Já vím, má paní Elies.” vydechl vděčně a položil svou hlavu k jejím nohám.

     “Dnes máme volno. Dones nám oběma snídani a dej připravit koupel.”

     “Ano, paní,”  vystřelil nadšeně z postele.

     V kuchyni se málem srazil s Primem. Vyměnili si přátelský úsměv. Mares postřehl rudé šrámy na správcově rameni. Ucítil zvláštní touhu a tlak v podbřišku. Spaloval ho neznámý žár. Zrychlil, aby byl co nejdříve zpět u paní.

Klečel u lůžka a krmil svou paní, s jejím svolením i sebe a cítil se nádherně. Opírala své nohy o jeho klín.

     “Pověz mi nač myslíš….”

     “Já…zažívám s vámi má paní něco …je to nádherné a tak zvláštní….”

     “Nikdy jsi nezažil bolest z lásky? Nevěděl jsi, že tě vzrušují dominantní ženy?”

Řekla s pochopením a opět v jeho očích dokázala své čarodějné schopnosti.

     “Nezažil. Nikdy jsem nepoznal ženu, jako jste vy. Jednou…..v domě slasti….”

     “Ano?” smála se jeho zřetelným rozpakům.

     “Zaplatil jsem si otrokyni a ona mi nabídla i svou paní ….. možná něco tušila….”

Z Maresových vzpomínek se vinul příběh o jeho prvním a jediném setkání s dominancí, byť byla placená.

     “Nevylekalo tě to?”

     “Vlastně jsem o něčem podobném párkrát snil a líbilo se mi to.”

Přiznal sobě i paní.

     “A manželka?”

     “Ta by….byla jiná, nešlo by to….já…snažil jsem se jí pomáhat, ale ona….”

Povídali dlouho. Mares na sebe prozradil spoustu podrobností ze svého života. Uvědomil si, že i takové, které zatím nikomu neřekl. Občas se až zarazil, co to paní o sobě vypráví, ale v jejích očích našel jen pochopení, ne soud.

     “Neměl jsi to lehké a je velmi obdivuhodné, že jsi dokázal bojovat a změnit svůj osud.”

     “Vy jste můj osud, má paní Elies.”

Vydechl a políbil nožku, kterou umýval, to už byli spolu v lázni. Vzápětí se provinile podíval.

     “No není to právě správné, ale v soukromí tyhle úlety budu tolerovat.” usmála se.

Pochopil, že jí potěšil a šťastně poděkoval. Pak si vzpomněl:

     “Já…mám vám má paní připomenout mou včerejší neposlušnost.” sklopil provinile oči.

     “I tohle jsi odkoukal od Prima nebo máš přirozený talent?”

     “Nerozumím?…”

     “Myslím tím nechávat své hříchy na chvíle, kdy mám dobrou náladu.”

Usmál se. Poznal, že žertuje a nijak to nekomentoval. Vrátil se k chybě.

     “Je mi líto, že jsem pitomý a učím se tak pomalu.”

     “Učíš se velmi rychle. Nikdo učený z nebe nespadl.” odmítla jeho smutek. Zahrnul jí pohledem vlnou vděku a zbožňování.

     “Jsi upovídaný.” usmívala se.

Udiveně zamrkal. Moc se v přítomnosti paní mluvit neodvažoval a i Primus o něm řekl, že toho moc nenamluví.

     “Ne ústy, očima a v myšlenkách mi stále vyprávíš….”

Nevěřícně potřásl hlavou. Byla čarodějka a četla jeho myšlenky, tušil a cítil to už dávno, kupodivu ho to nenaplnilo strachem, jen obdivem a úctou. Upřel na ní oddaný pohled s tichým přáním, ať si v jeho srdci přečte, co k ní cítí. Usmívala se. Vědoucně. Nepochyboval, že ví a rozumí.

     “Co s tebou, štěně? Máš dostat trest a přitom bych tě nejraději odměnila za tvou oddanost…budeme muset najít kompromis. Tvá chyba pramenila z mé nedostatečné autority. Vím, že mne ctíš a miluješ, ale ještě musíme dodat souhru a odevzdanost. “

Nesouhlasil, hluboce nesouhlasil s tím, co paní říkala. Nikdo nikdy neměl v jeho očích takovou autoritu, jako paní…..ale věděl, že teď není dobrá chvíle na oponování.

     “Utři mě.”

Rychle vyklouzl z lázně a rozložil nahřáté ručníky. Zabalená do osušek paní přešla vedle a přikázala mu přivolat otrokyně. Ani vteřinku nemrkl nad svou nahotou a okamžitě splnil příkaz.

     “Tam za závěsy najdeš dveře a schody dolů. Sejdi tam a počkej na mne.”

     “Ano, má paní.”

     Zamyšleně a s mírnou obavou, nahý, opatrně sestupoval po točitém kamenném schodišti. Sklepení ho překvapilo. Nikdy nic podobného neviděl, ale okamžitě pochopil. Mučírna. A velmi dobře vybavená. Po stěnách i policích se strašidelně vystavovaly biče, rákosky, ale i mnoho dalších věcí, které ani neznal, ale nepochyboval o jejich poslání – působit bolest.

Ve středu místnosti hořela na kruhovém ohništi velká polena a osvětlovala okolí. V každém rohu planula pochodeň. Dlouho a s obavami i podivnými pocity vzrušení procházel mezi všemi těmi podivnými “hračkami”. Pak zaslechl kroky na schodech a rychle poklekl u ohniště s obličejem obráceným ke schodům. Jen zasaženě vydechl. Paní byla jako královna noci. Celá v černém a zlatém. Průhledné černé hedvábí zdobené zlatými výšivkami, její tmavé oči blýskaly ve světle ohně a on měl pocit, že ho spalují.

     “Bojíš se, otroku?” zeptala se klidně.

     “Ano, má paní.” sklonil hlavu.

     “Chceš odejít?”

     “Jsem tam, kde si má paní přeje.”

Došla si pro černý bič a jeho rukojetí mu zvedla hlavu.

     “To není odpověď. Pokud zůstaneš, vezmu si tvou bolest, ovšem jen pokud mi ji nabídneš. Ale cestu znáš, můžeš vyjít po schodech a jsi volný.”

     “Má paní Elies, nevím, kolik bolesti vám dokážu dát a zda vás nezklamu, ale raději zemřu, než abych odešel.”

Mares se utápěl v očích své bohyně a nepoznával sám sebe. Celý tělem mu projížděly vlny úzkosti a vzrušení…cítil, že se chvěje. Ale nejvíc se bál toho, aby paní nezklamal, neztratil.

     “Vstaň a běž se postavit ke sloupu.”¨

Beze slova zaujal vykázané místo. Uvědomil si pouta na řetězech a podal paní ruce ke spoutání.

     “Ne, dnes ne, možná jindy. Dnes chci, aby jsi poznal sám sebe. Kdykoliv můžeš utéct. Pokud nechceš, pak se chyť řetězů a drž.”

Poslechl. Jeho úzkost se stupňovala. Chvílemi měl chuť zavřít oči, ale nedokázal pohled odtrhnout od krásné paní. Její dlouhý pěstěný nehet přejel po jeho hrudi a zastavil se u jeho bradavky. Lehce  jí promnul a pak se do ní bolestivě zaryl. Mares se kousl do rtu. Až mu vyhrkly slzy do očí, ale zároveň vnímal nárůst svého vzrušení. S trýznivými dotyky na druhé bradavce se mu postavil úd. Jeho výdech se podobal stonu. Paní se rozesmála:

     „Malé nadržené zvířátko.“

Zrudnul, ale omluvu, která ho napadla, nevyslovil. Paní nebyla rozlobená, ona se bavila a nevypadala ani překvapeně….ona věděla. Připadalo mu, že ví vše. Neuvěřitelné, ale nepochyboval. Zaplavila ho vlna blažené odevzdanosti.

     „Udělám pro vás cokoliv. Má paní…“ vydechl.

     „Uděláš mnohem víc, sám nemáš tušení čeho jsi všeho schopen.“ usmívala se paní a prohloubila jeho pocit její vševědoucnosti. „Ale já se tě na nic neptala. Severitae by mi vytkla tvou zanedbanost. Takže si dáme malou výchovnou lekci, štěňátko.“

Bič v ruce paní ožil a bradavkou a hrudí Maresovi projela ostrá bolest. Zaskučel a podvědomě  cuknul.

    „Kdepak, otročku, neopovažuj se hnout bez mého svolení.“

Vytkla mu přísně a Mares spolkl omluvu s připomenutím zákazu mluvení a jen s nadechnutím zatnul zuby. Další dvě rány přes prsa zvládl potichu a bez hnutí.

     „Vida, to už je lepší.“

Jako vždy ho pochvala naplnila blahem.

     „Takže: dávej si zvláštní pozor na každý svůj pohyb. Nikdy nemluv bez vyzvání. Však ty si poradíš, umíš kouzlit těma svýma štěněčíma kukadlama. Rozumíš?“

     „Ano,má paní.“

     „No skvěle, už se to jen naučit. A další pravidlo-paní se neříká ne. Tohle slůvko je pro tebe od dnešního dne v rozhovoru s Paní tabu. I to se naučíš. Pokud se spleteš, budeš si je sčítat a každý večer je spolu proúčtujeme. Chvilku to dá práci, ale pak si tvá hlavička zvykne. I tomu rozumíš?“

     „Ano, paní. Samozřejmě.“

     „Samozřejmě.“ ušklíbla se a byla opravdu velmi rychlá. Bolest na stehně od polibku biče v jejích rukách ho málem ohnula. Nelogicky si při pohledu koutkem oka uvědomil, že jeho úd stále stojí. Napojení fungovalo i tady. Paní ho drapla bolestivě za koule a šeptla mu do ucha

     „Ovšem, že stojí. Budeš žasnout, jak se mu bolest líbí.“

    Elies se otočila a poodešla ke křeslu u ohniště. Usedla.

     „Pojď sem, štěně.“

Rozmotal ztuhlé prsty z řetězů a vrhl se jí k nohám.

     „Chceš líbat svou paní?“

Až se zajíkl.

     „Ano.“

     „Ták? A kde by se ti to tak líbilo?“

     „Vaše božské nožky, má paní.“

     „A co jinde?“ Posmívala se mu? „Co má lýtka, stehna, klín….“

Oči mu očarovaně jely po jejím popisu. Zachvěl se tou neuvěřitelně nádhernou představou.

     „Aáno….“ zasténal.

     „Ták? No to ti to musíme umožnit, ale musíš si to zasloužit, víš?“

     „Ano, paní.“ Upřel na ní pozorný pohled.

     „Začneš na kotnících, ale na tvé tělo budou dopadat mé údery. Pokud vydržíš, můžeš postupovat výš. Uvidíme kam se dostaneš.“

Okouzleně a dychtivě kývl. Paní byla zřejmě v dobrém rozmaru, bylo třeba toho využít.

Cítil, jak moc to chce. Sklonil se k nožkám a políbil s úctou a něhou kotník. Bič mu přejel po boku, ale to ho spíš povzbudilo. Další polibek druhé nožky už byl mnohem intenzivnější. Vzrušení ho naplňovalo jako-by v něm vřela láva. Vtiskl polibek na nárt a sykl pod dalším úderem. Uctivě a hrdě líbal obě nohy a pomalu postupoval s pocitem neskutečna výš. I bolest postupovala. Do očí mu vstoupily slzy, líbal prostředek holeně a už sténal nahlas. Pod kolenem poprvé vykřikl, ale snažil se jít proti bolesti. Vzrušení pomalu ustoupilo. Už spíš vzdoroval a snažil se dokázat oddanost a lásku.

     „Dost, štěně.“

S pocitem selhání se narovnal v kleku se sklopenou hlavou.

     „Na poprvé velmi slušné. Možná časem….“ usmála se. „Některé věci dají hodně snažení a práce, prostě si je otroček musí zasloužit. Víš?“

     „Ano, má paní.“

Přijal s úlevou, že se paní nezlobí a nezklamal jí.

     „Elies?!“

     „Ano, jsem tady.“

Severitae sešla po schodišti. I ona byla ve světle pochodní velmi krásná a šaty ve stejné černi, jako měla sestra, budily dojem tajemna a obav.

     „Ale? Pokoušíš se z něho  něco užitečného stvořit?“  

     „Je to mé snaživé štěňátko.“

     „Je to hloupé štěně.“ odfrkla sestra pohrdavě a chopila se biče. Mares s obavou a úzkostí pohlédl na svou paní.

     „Copak, chceš se mé sestře schovat pod sukně?“

     „Ne, paní Severitae, prosil jsem vás o učení a budu vděčný za vše, co mi pomůže být lepším otrokem své paní. Chtěl bych jí být hoden.“

     „Tebe ještě nenaučili, že ne je zakázané slovo?“

Nejraději by se chytil za hlavu.

Sykl pod ostrým žhavým dotykem biče na své kůži. Severitae měla sílu.

     „Neumíš odpovědět?!“

     „Odpusťte, paní, ano, už to vím.“

     „Tak za prvé paní Severitae, budeš mě oslovovat celým jménem a nevíš jak se zdá nic. Hleď se probrat nebo tě utluču v první hodině výcviku! Rozumíš?“

     „Ano, paní Severitae.“

Tohle byla smršť. Připomenul si výcvik v legiích a rychle se snažil naladit na plný střeh.

     „Půjdu se napít a podívat nahoru.“

Usmála se Elies a Mares se v duchu zachvěl obavou.