„Ortius“

    Ten nápad se paní Elies snažila vymluvit spousta lidí – přátel i otroků. Přesto ve výroční den, kdy si kdysi přivedla domů Prima, zamířila do zapadlého kouta tržiště. Ctihodní občané Říma sem nechodili už jen proto, že tam cesty byly jen bahno a všudypřítomný zápach výkalů a potu zvedal nepřivyklým žaludek. Zde nakupovali překupníci a často jim dalo hodně práce, aby z vybraných otroků dokázali udělat lepší zboží pro běžné známé trhy. Osobní otrok paní Elies  Mares, který byl také proti, ale jako obvykle nedovedl své milované paní nic odříct, se neklidně rozhlížel kolem sebe. Spřežení vedl jednou rukou a druhou nesundal z jílce meče u boku. Ostatně paní také zjevně nepodceňovala situaci příliš, dobře viděl, jak zasunula jednu dýku do své krásné šněrovací kožené botky a druhou do nenápadného pouzdra na zápěstních náramcích z okované kůže. Už i Primus obdivoval schopnost paní ukrýt zbraně do módních doplňků a pobaveně dodával, že ostatně i běžný bič je v rukou paní E.nebezpečná zbraň.

     „Má paní, nechcete se vrátit? Vezmu Julia a dojedeme přesně podle vašich instrukcí na určené místo a koupíme 4 otroky, jak si budete přát. Rozumím vašemu dobrému záměru jim pomoci, ale i já se o vás bojím.“ Vydechl potichu nakonec přemoženě Mares na sedačce vozu se sklopenou hlavou.

     „Však jsem si říkala, jak dlouho to vydržíš.“ Rozesmála se.  “Ale ty jsi hlavně chtěl říct,  jak  se bojíš své oblíbené noční můry, že mne nedokážeš ochránit.“

Zvedl k ní pohled plný oddanosti: „Ano.“

     „Nebude to třeba. Včera jsem napsala majiteli téhle čtvrti bídy. Očekává nás sám správce stájí. Myslím, že jeho lidé už o nás vědí a sledují nás.“

     „Máte i mocné nepřátele.“

     „Jistě, ale ti útočí spíš v tajnosti a tmách. Tady je příliš mnoho lidí.“

Mares se trochu uklidnil, ale stejně zůstával ostražitý.  Konečně paní ukázala k bráně na prašné nádvoří. Mares zajel do stínu dřevěných stájí a s úlevou si uvědomil několik mužů v uniformách strážných otroků. proto neprotestoval, když ho paní poslala najít v budově správce. Elies sestoupila z vozu a protáhla si ztuhlé nohy. Raději seděla v sedle, ale povoz byl nutný pro budoucí „zboží“. Otroci odtud byli často v zuboženém stavu a paní sem nepřijela vybrat ty nejlepší, právě naopak. Hodlala oslavit Primovo výročí záchranou slabých a trpících, byť jen 4 lidé znamenali v 10 000 denně prodávaných otroků na tržnicích malinkatou kapku.

Elies se zamračila, pach tu byl opravdu hrozný,  měla pocit, že je stále silnější. Rozhlédla se po temných koutech nádvoří a na moment strnula. Pak naopak rychle vykročila do jednoho z nejzažších rohů.

     Oba pohledy se křížily snad minutu. Pak Elies přejela to množství podlitin, krve a špíny na mužském těle svázaném hodně drsným způsobem do kozelce ke kruhům zazděným v budově. On naopak téměř nevěřícně prohlížel její přepychové sněhobílé šaty a zlatavé doplňky.

     „Římanka a bohatá..“ vydechl chraptivě z rozpukaných rtů.  Znělo to pohrdavě.

 Nechala to bez odpovědi a šla k věci:   „A ty? Co jsi provedl?“

     „Dost na to, abych za to umřel. Zítra mne ubičují pro pobavení takových, jako jste vy.“

     „Tak to může být problém….“ Zamyslela se a jeho nevěřícnému pohledu nevěnovala pozornost. Naopak se odvrátila a odešla pár kroků.

Měl pocit, že má halucinace z bolesti a žízně nebo ta krásná žena je šílená?  Křeče, které ho pravidelně sužovaly se vrátily. Marně vzdoroval bolesti,  zasténal. Pohlédla na něho, ale nijak to nekomentovala. Na vzdáleném konci budovy se objevil Mares se spěchajícím správcem.

     „Na druhé straně nemáš moc co ztratit.“  Oznámila mu a přišla těsně k němu.

     „Pokud chceš žít, poslouchej mne na slovo a mlč ke všemu, co se bude dít! Rozumíš?!“

Ani nečekala na váhavé přikývnutí a už přikazovala dál:

     „Plivni mi na sukni! Dělej! Nemáme čas.“ S pocitem neskutečna se pokusil splnit vyprahlými ústy ten bláznivý úkol. Nevěřícně zíral, jak jeho slinu rozmazává po šatech, vzápět je rozškubne a ještě otře drsně o jeho krvavou ruku. Na otázky nezbyl čas. S výkrikem od něho uskočila a to už se přihnal Mares a sevřel jí do náručí, než doběhl vykrmený správce, stačila přísně zasyčet na svého otroka : “Jen klid, hrajeme, dávej pozor.“

Ke správci pak spustila litanii stížností a výhrůžek:

Co je to za nepořádek,  jaké tu má šílené podmínky. Nevychovaná zvířata. Kde si bude stěžovat a kolik náhrady škody bude za své zničené šaty a leknutí vyžadovat…. Zoufalý správce sám otrok, kterému jeho pán včera kázal, jak vznešená dáma, je tato paní a jak jí má vyjít vstříc, už málem omdléval představou, co se mu stane. Naopak zcela uklidněný Mares si pečlivě prohlížel zbídačeného otroka. Postřehl velmi dobře nesouhlas v jeho očích, když paní líčila barvitě, jak jí urazil a poplival. Kam paní míří pochopil Mares ve chvíli, kdy jeho paní navrhla správci východisko ze zoufalé situace:

     „Chci to zvíře osobně potrestat. Okamžitě ho kupuji a odvezu. Já už ho naučím úctě a pokoře.“

     „Samozřejmě, vážená paní Elies….jen on je odsouzený k veřejnému bičování zítra na náměstí.“

     „To se nedivím, kolik má dostat ran?“

     „400.“ Snaživě radostně sděloval správce a samozřejmě neviděl Maresovy zatnuté pěsti.

     „Co provedl? To musel podepsat prefekt?“

     „Krádež.“

     „To ukradl půlku města, ne? Nesmysl.  Nezajímá mě, co jste napsali do obžaloby. Co ten lump provedl ve skutečnosti?“

     „Je to buřič a štváč, paní. Pán ho koupil do arény, ale on podněcuje otroky ke vzpouře. Kam přijde, tam jsou problémy. Pán rozhodl, že z něho bude odstrašující příklad pro ostatní.“

     „Jistě, tak to už rozumím. No myslím, že bičování je příliš malý trest. Jsou tu i jiné, lepší možnosti.  Kastrace, cejchy, mohl by vydržet mučení i několik dní, při dobré péči i týdny…“

Správce zbledl. Byl krutý a sobecký, ale sám neměl ve zvyku si špinit ruce, na to měl podřízené otroky. Zato ten, o němž mluvili, dospěl k názoru, že naletěl a vykřikl:

     „Mrcho!“

Mares ho opatrně nakopl a Elies odvedla správce pod záminkou, že se chce umýt.

     „Nalož tu špínu na vůz a hoď přes ní hadr!“

Zavolala Elies jen z dálky a správce už nenechala nad ničím přemýšlet. Hučela do něho ještě půl hodiny, pak jí za 200 sesterciů prodal otroka Ortiuse a 100 sesterciů strčil do vlastní kapsy. Slíbila mu, že od něho koupí další otroky pro své venkovské statky a u jeho pána ho pochválí. Šťastně jí doprovodil až k vozu a mával dokud nezmizeli z výhledu.

     „Ten pitomec žije?“ Zeptala se tiše Marese, když se pod plachtou nic nepohnulo.

     „Rozvázal jsem ho a dal mu napít a trošku domluvil.“ Usmál se Mares.

     „Výborně. Ještě nemáme vyhráno. Zdá se, že k podpisu přiměli prefekta přes sekretáře Oktiniuse, kterého uplatili. Uvidíme. Napíšu listy a zajistíš, aby je rozvezli. Zatím ho budeme držet dole. Měl jsi čas ho vidět déle, mám poslat pro paní Marsae?“

     „Nejsem si jistý…Na vůz se snažil škrábat sám, ale je tvrdohlavý. Rozhodně je hodně potlučený.  Podle všeho ho jeden ze správcových dozorců nechal svázat a pak ho zkopal do bezvědomí.“

     „Jistě, otrok otroku bratrem. Hnus.“

Obrátila se na lavici vozu a odhrnula plachtu. Zamrkal. Ležel stočený na boku na kožešině a ruce si držel u úst.

     „Stali se z nás osudem spolubojovníci. Neposlechl jsi mne. Už to nikdy nedělej! Hraješ o svůj život.“

     „Odpusťte, paní. Byla jste velmi přesvědčivá“, sklopil oči.

     „Snaž se být také. Nebude jednoduché dostat tě zpod prefektova rozsudku.“

     „Slyšel jsem, že to může ohrozit i vás.“

     „Vidím, že už jste si řádně poštěbetali.“ Pohlédla přísně na Marese. „Tím spíš mne poslouchej.  Důsledky poneseme všichni. Dostal jsi napít?“

    „Málo.“

    „Víš proč? Musíš pomalu, pozvracíš se.“

    „Vydržím trošku víc.“  Ušklíbl se.

Odvrátila se a přikázala Maresovi: „Dej mu celou lahev.“

Nevaroval jí, paní věděla proč a co dělá. Podal Ortiovi lahev a zavrtěl na něj káravě hlavou. Elies se nemusela otáčet, aby viděla, že si nedal poradit, slyšela hltavé loky. Vzala z Maresových rukou opratě a pobídla koně. Řídila spřežení jistě a mohla si dovolit rychlejší jízdu. Povoz se protáhl rušnější částí města a pak vjel do otevřených vrat domu paní Elies. Nezastavil u hlavního vchodu, projel dál do cesty ke stájím a zatočil k zahradě. Zabrzdila až u vchodu do soukromých pokojů paní. Mares se nezabýval tím, že odtud nikdo nevycouvá,  prostě nařídí odpřáhnout koně a pak vůz vytlačit. Teď ocenil, že je nikdo nebude rušit.

     „Mám zavolat pomoc?“

     „Zatím ne.“

Elies strhla plachtu, rozložila jí opodál a společně otevřeli zadní stěnu vozu. Mares vyskočil nahoru. Ortius se ho chytil a pomalu se posadil na okraji. Mares seskočil a s Elies mu pomohli dolů. Pak už jen oba uhnuli stranou, ale nepřestali ho podpírat, protože se rozzvracel přímo na zem k jejich nohám.

Elies  povolila sevření a nechala zničeného otroka kleknout na kolena.

     „Zůstanu u něj, dojdi pootevírat a rozsvítit až dolů. Dej připravit lázeň a dostatek cupaniny a látky.“ Mares kývl a zmizel.

     „Až tě přejde nevolnost, zkusíme dojít k plachtě.  Na chvíli si na ní odpočineš.“

     „Neřekla jste, že jste měla pravdu.“ Zachrčel zlostně a bezmocně mezi dávením.

     „Proč opakovat co je jasné. Dobré je, že zvracíš jen vodu a šťávy, žádnou krev.“

     „Umazal jsem vám šaty.“ Zadíval se na její krví a blátem zamazaný bok, kterým ho podpírala.

     „Jistě, to je dnes omílané téma.“ Rozesmála se.

     „Nikdy jsem nepoznal paní,  jako vy.“

     „Tak to ti věřím. Můžeme kousek?“

Kývl a se zatnutými zuby se o ní opřel. Mares ho už nalezl sedět na plachtě Elies u nohou.

     „Tak vstávat a jdeme dovnitř.“ Přikázala oběma paní.

Prošli pokojem i ložnicí a po schodech přímo za postelí paní dolů. Ortius se snažil na paní nevěšet. Ale hned na prvním schodu se mu podlomila kolena. Za jeho mnoha bolestivých vzdechů a skřípání zubů s ním sešli do sklepení.

     „Panebože mučírna…!“ Zaskučel.

     „Jistě, budeme tě přece mučit do nekonečna. Přestaň s tou zbabělostí a pokus se dojít dál.“

Okřikla ho. Zřejmě s úspěchem, protože se vzepřel a skutečně šel. Na lehátko u kamenného jezírka se téměř zhroutil.

     „Nech ho odpočinout, ať zkusí polknout  pár loků šťávy. Napíšu listy a přijdu.“

Paní se vrátila po půl hodině. Ortius se zavřenýma očima ležel stočený na lehátku.

     „Na mém stole máš dopisy, dej je doručit a stav se pro paní Marsae a pověz jí o něm, byla bych ráda, pokud bude mít čas se na něho podívat.“

      „Nepotřebujete mou pomoc s ním?“

     „Myslím, že ne. Bude plácat pitomosti, ale pomůže.“

     „Já nespím.“

     „To doufám, protože jdeme do vody.“

     „Ani jste se nepřevlékla.“

     „Neměla jsem čas. A pak proč, namočím se a umažu, až tě budu mýt.“

     „Cože?! Co budete?“, zakoktal.

     „Sundej ten hadr a jdeme do vody. Musíme tě celého umýt a projít zranění.“

     „Nebudu se odhalovat před ženou…to přece..“

     „Jak říkám…pitomosti..“, vzdychla. Bleskurychle vytáhla dýku o které netušil, že jí má,  přeřízla a strhla z jeho boků špinavý cár plátna. „Dokud jsi tak hezky rozdýchaný, hleď se hýbat.“

Rezignovaně jí pomohl ho postavit a jít k lázni.“Ani se nestydíte.“ Hekl vyčítavě.

     „Proč?“ Usmála se a přejela po něm pohledem: „No máš pravdu, to by vážně byla škoda vykastrovat, takové hezké vybavení.“

Rozhořčeně se nadechl.

    „Než začneš ječet, chvíli vážně: pomalu a opatrně, bude to bolet- máš tělo plné ran.“ Zarazila ho přísně a sestoupila s ním po úzkém chodníčku do vody. Prvně zaskučel, když mu voda dosáhla nad kolena a zastavil.

     „Ještě kousek, posadíš se tam na kámen. Nezastavuj, ať tam dojdeme. Vím, že to bolí, ale jdeme.“

 Přestal počítat, kolikrát zaskučel, než seděl po ramena ve vodě. Byla příjemně vlažná a čistá, ale jeho pálila na mnoha místech těla.  Rozdýchával bolest. Moment ho nechala a pak se pustila do mytí. Několikrát zvedl ruku, aby jí zarazil u zvlášť bolavého místa, ale jí vždy stačil jen pohled. Vlastně ani neměl odvahu se jí dotknout. Namočila si i konce vlasů, jak se ohýbala máchat plátno, byla jak mořská nymfa, napadlo ho. Bolest se slévala v jednotnou vlnu a zamžívala mu oči. Nebo to byly slzy?

     „Vyčerpání a úleva mívají přesně takový efekt.“

     „Zřídili ho pořádně.“

Slyšel ve snu ženské hlasy. Kde to byl? Pokusil se odtrhnout víčka od sebe. Skláněla se nad ním bohyně, zlaté vlasy jí zářily…Pomalu si uvědomoval slova, jejich význam. Tělo se hlásilo tupou bolestí a ta připomínala realitu. Zář byla pochodeň za hlavou neznámé ženy, která u něho stála. Rozhlédl se.  Poznal Marese a paní Elies. Už věděl kde a proč je.

     „Usnul jsem…“ , vydechl váhavě.

     „Spíš omdlel.“ Opravila jen tak mimochodem jeho hodnocení neznámá paní.

Napadlo ho, že je nahý před dvěma ženami, ale rychlý pohled ho ujistil, že je zabalený do osušek a leží na lehátku. Věnoval tedy pozornost dalšímu hovoru.

     „Maresi, vedle rozsviť vše, co jde, budu potřebovat světlo. Přines dolů vaky od sedla mého koně. „

     „Jistě, paní Marsae.“

Tak to byla ta tajemná proslulá lékařka. Boháči platili horentní sumy, aby se jim věnovala, ale mezi bídnými se šeptalo i o jejích kontaktech se vzbouřenci a pomoci uprchlým otrokům. Na pověsti, které slyšel mu přišla mladá a křehká.  Příští chvíle ho měly vyvést z omylu.

     „Pokud ho máme ošetřit samy, musí být vedle na lavici.“ Oznámila své společnici.

     „Tak jdeme Ortiusi. Přejdeme vedle.“ Přikázala mu paní Elies a už ho obě podepřely. Snažil se jim pomáhat. Ostatně i jejich opatrné dotyky bolely, když tiskly modřiny a šrámy na pažích. Moc se nerozhlížel a s úlevou klesl na dřevěnou vysokou lavici, krytou čistou bílou přikrývkou.

     „Jak?“ Ptala se Elies Marsae.

     „Nejprve na zádech, vypadá to, že víc ran schytal zepředu. Budu muset ty největší podlitiny vypustit, jinak zhnisají. „

     „Polož se.“ Vybídla ho paní E. Nebylo proč neposlechnout, ale jeho poslušnost vzápětí získala velkou trhlinu. To když uviděl v jejích rukách široká kožená pouta. Nevěřícně pozoroval, jak jedno podává paní M. Vlastně se na odpor zmohl až když obě pevně utahovaly přezky na jeho zápěstích.

     „Co to děláte?!  Já…“

     „Nejsi na otroka trochu drzý?“, ušklíbla se paní M.pobaveně. Hbitě zalovila pod přehozem lavice, vytáhla silný řetěz a připnula ho k oku na kůži pout na jeho zápěstí.

     „Je víc, než drzý. Například mi řekl, že jsem mrcha.“ Přisolila si pobaveně Elies.

Pod opravdu rozlobeným pohledem paní M.zrudnul a pokusil se o chabou obranu:

     „To bylo omylem, já…“

     „Své průšvihy si řeš se svou paní, nemám na ně čas. Uvázaný budeš za nohy i za ruce, protože tě nemohu nechat držet otroky, jak to v podobných případech bývá. Nikdo nesmí vědět, že tě tu místo mučení ošetřujeme. Nicméně jsi pěkný pitomec, který víc mluví, než myslí. Urážet někoho, kdo zachraňuje tvůj bídný život.“

Jen polkl. Tak tohle bylo tvrdé a studené. A nespravedlivé….ačkoliv… Pohlédl k paní E., která se nijak hovoru neúčastnila a zkušeně přivazovala po ruce stejně pevně i jeho nohu. Měl dost zkušeností na to, aby ani pevnost pout nezkoušel. Byl naprosto bezmocný a znehybněný.

     „Držel bych.“ Neodpustil si přesto alespoň tichou odmluvu.

     „O tom vím já podstatně víc, než ty!“  Odsekla a ani se po něm nepodívala. Na stole rozbalovala své věci.

Mares skončil se světly. Sklep byl rozzářený, jako za poledního dne. Mlčky přistoupil ke své paní a čekal. Propustila ho:

     „Můžeš jít, postarej se, ať sem krom tebe nikdo nevejde.“

Pak přistoupila k lavici a odhrnula osušky z Ortiusovy hrudi. Paní Marsae se ujala velení:

     „Začneme obličejem. Vypustíme tu podlitinu pod okem, téměř nevidí. Podrž mu hlavu, bude se cukat.“ Přišla k němu z levé strany a prohmátla si bouli velkou jak menší jablko. Nestačil ani namítnout, že nebude cukat a už zaskučel a pokusil se uhnout.

     „Vím, že to bolí, ale budeš držet! Ve vlastním zájmu, je to blízko u oka!“ Okřikla ho a ucítil i pevné ruce druhé paní. Zatnul zuby a zavřel oči. Snad mu ty zatracené čarodějnice opravdu pomáhají. Ostře to štíplo a tlak pod jeho okem povolil. Dovolil si vydechnout, takže nestihl udusit ston z následného tlaku jejích prstů na tváři. Znovu zuby sevřel. Ale bolest se stupňovala. Měl pocit, že mu láme kost ve tváři. Z očí se mu řinuly slzy. Úleva. Někdo mu otřel obličej.

     „Pěkné svinstvo. Nepředpokládala jsem, že toho tam je tolik.“

Zaslechl soucit v hlase paní Elies.

     „Jsme tak za polovinou.“

To suché oznámení mu otevřelo oči. První, co uviděl, byla krvavá ruka paní M. a plátno, kterým otírala jeho mučenou tvář.

    „Otoč hlavu k pravé straně.“

Chtěl odmlouvat, ale byl pomalý a snad si i uvědomoval, že to nemá smysl. Povolil se rukám p.E., které obracely jeho tvář a znovu zavřel oči. Vlnu další bolesti přijal připravený. Zvládl jí potichu, ačkoliv se zdála ještě horší, než předchozí.

     „Na všechny podlitiny ti dám masti a obklady z bylin, bude třeba je chladit a masírovat. Stejně pravděpodobně dostane horečku, ale nebude tak dlouhá a vysoká. Bez ošetření by mohl zemřít na otravu krve.“

Asi by měl být vděčný, ale zatím ho svíral strach co mu provedou dál a zda to zvládne. Tím si zjevně dámy hlavu nelámaly. Razantně vyčistily štípavým roztokem jeho roztržené obočí a odřeninu na krku. Slzy neovládal, ale jinak držel a mlčel. Marně se snažil přemýšlet.  Díval se, jak čistí další šrámy na jeho hrudi.

     „To není od biče. Vypadá to jako řezné rány a má po těle staré jizvy od podobných ran. Taky se chová přivykleji.“ Podotkla paní.M.

     „Není rozený otrok, spíš válečný zajatec a voják. Na meč a dýku je zvyklý.“ Kývla E.

    „Jste věštkyně nebo čarodějnice? Proč mi vlastně pomáháte?“ Konec otázky zaskučel, jak paní Marsae razantně vyčistila hluboký šrám a koukla po Elies:

     „Praštili ho do hlavy?“

     „Ty jsi tu přes léčení.“ Rozesmála se paní E.

     „Na blbost léky nejsou.“

     „Je vyděšený, rozhozený a moc toho zatím neví.“

     „Aha. Tak prostě paní E.se dobře stará o svůj majetek. S tím vystačíš, než pochopíš víc a teď zase zuby zatni, tak hluboká rána se sama nezatáhne, musím to sešít.“

Měly pravdu. Znal bolest šití ran poměrně důvěrně a právě proto si  uvědomoval, jak zručné jsou ruce, které ho ošetřují. Byl za to vděčný, přišlo mu totiž, že takhle zřízený ještě nikdy nebyl. Skřípal zuby, zatínal pěsti v poutech, před očima se mu míhaly mžitky a bolestivé vlny střídaly chvilky úlevy. Přesto vnímal, co se kolem děje dost na to, aby se vzepnul v poutech a zachroptěl: “To ne!!”

     “Už zase ta obehraná písnička?” Dokončila bez váhání E.pohyb a nemilosrdně z něho stáhla zbytek osušek.

     “Co to předvádí?” Pobaveně se ušklíbla M.

     “Asi nemá moc praxe se ženami.” Přidala se E. k ironickému tónu přítelkyně.

     “Na panice je starý…a docela dobře dole vyvinutý….”

Ortius blednul a rudnul na střídačku, na chvíli i zapomněl na bolest. Ostatně ty dvě přestaly s ošetřováním a nepokrytě se bavily na jeho účet. Nakonec se paradoxně slitovala ta, kterou považoval za tvrdší. Paní M.zvedla pohled k jeho obličeji a přísně vysvětlovala:

     “Přestaň s tou stydlivou komedií a soustřeď se. Budu se tě dotýkat, pokud to zabolí, hned mi to povíš. Je to důležité a teď se nepokoušej si hrát na hrdinu. Rozumíš?”

     Polkl.

     “Ortie, to je příkaz! Chci slyšet, že jsi ho pochopil!”

Až s ním ta tvrdost v hlase cukla a bezděčně se otočil k druhé paní.

     “Rozumím, paní E.” Zašeptal přemožen přísností tvrdých očí.

     “Chci, aby jsi mi hleděl do očí a soustředil se jen na bolest!” Pokračovala o malinko mírněji, ale stále přikazujícím tónem. Lehce přikývl a nespouštěl z ní oči.

     “A já chci, aby jsi povolil všechny zatnuté svaly. Povol pěsti, tak a pokračuj po celém těle. Nemusíš se bát, teď tě nebudu trápit. Potřebuji najít případná hlubší zranění. Rány pod kůží, svaly…chápeš?”

Vyměnily si role? Hlas paní M.byl teď tím nejlaskavějším, jaký u od ní dosud slyšel. Neodvážil se odtrhnout pohled od paní E.,ale vděk vložil alespoň do tónu svého hlasu:

     “Rozumím, paní Marsae.”

     “Výborně. Tak mi to předveď.” Dotýkala se ho jemnýma, evidentně velmi zkušenýma rukama. Bylo to téměř příjemné, než našla první hlubší podlitinu na žebrech. Zasyčel a uhnul pohledem k ní, víc mu pouta nedovolily.

     “Vidím, píchá to, že? Tady a tady..”

      “Uhm…Trochu.”

      “Trochu?” Ušklíbla se a přitlačila. Zaskučel a marně se vzepřel v poutech.

      “Žebra. 3zlomená, 2 naražená. Zřejmě od kopanců.”

Kývl se vztekem v očích, než si uvědomil, že nemluví k němu, ale informuje paní E. Hořce se pousmál.

     “Stáhnout? “

     “Pokud bude v klidu, není to nutné, ale jinak mokrým plátnem.”

     “Rozumím.”

     “Pokračujeme…” Paní M se obrátila k němu a přistihla ho s dotčeným výrazem ve tváři. “Jak dlouho jsi v otroctví?”

     “Proč?” Zkusil být rýpavý, býval za svůj jazyk často bit, ale teď si najednou sám připadl nevděčně jízlivý, málem se vysmál sám sobě.

     “Jsi drzý, vzpupný, ještě tě uráží, když o tobě mluvím jako o majetku s tvou paní…”

E.se pobaveně přidala s úsměvem: “Nebude to zas tak krátce, spíš je paličatý, tvrdá hlava a buřič…No tak povíš nám to?”

Uraženě mlčel. Pobaveně se po sobě podívaly a paní M.zvedla prst: “Rok? Dva?”

     “Víc…minimálně 3 a spíš 5..?

      “O co?”

      “Večeře od Trivia?”

      “Platí.”

Nevěřícně zíral, obě se nepokrytě bavily na jeho účet. Sevřel pěsti…přece jen jsou to povrchní ženštiny: “Římanky.” Odfrknul tiše, ale záštiplně.

     “Neurážej, ani jedna.” Ušklíbla se M. “A hleď nás rozsoudit, tak kolik?”

     “6 let se musím dívat na ten hnus zvaný Říše Římská!” Procedil mezi zuby a připravil se na trest.

     “Vážně tvrdá hlava, je s podivem, že přežil.” Pronesla M.vážně a téměř s obdivem.

Užasl, ani jedna se nezlobila. V očích jim četl snad i úctu a soucit. Bylo něco takového možné? Přece jen ty řeči o vzbouřencích nebyly jen plané drby?

     “Nebude lehké ho při životě udržet.” Povzdechla E.laskavě a přísněji dodala:   

     “Pokračujeme. Soustřeď se . Tvé oči na mne.” Nedala mu čas na další zamýšlení.

Paní M.se od hrudi dostala k břichu, tam byla hodně pečlivá. Málem se začínal nudit.

     “Je až neuvěřitelné, že při tom počtu ran, co schytal, nemá zřejmě vnitřní zranění. 3dny budeme sledovat krev v moči a ve stolici. bude chodit pod dohledem.”

     “To není ve sklepě problém.” Kývla E.

     “To určitě….”, zasyčel.

     “To určitě!” Suše odsekla paní E.a sjela ho pohledem tak přísným, že mimoděk sklopil oči. Pak semkl rty a znovu vzpurně zvedl pohled, aby se setkal jen s klidným pohledem plným přátelství, který ho na moment odzbrojil. Sbíral sílu ke vzpouře alespoň slovní, když si uvědomil, že dotyky paní M.se přesunuly podezřele níž. Zatímco ona se ani nezarazila a plynule prohlížela jeho podbřišek, on znovu zrudnul. Pokusil se stisknout stehna křečovitě k sobě.

     “Nech těch pitomostí, bolí tě to a s takhle napjatými svaly nic neucítím.” Napomenula ho M téměř unaveným tónem.

     “Dej nohy od sebe.” Přátelsky ho vybídla E.

Rudý zavrtěl hlavou a zavřel oči.

     “U bohů, to je vážně bláznivec!” Smála se M.

     “No, že místy moc rozumu nemá už víme.” Pokrčila E.ramena a přešla k jeho levé noze. Udiveně kouknul, jak odepla řetěz z pout na kotníku. Ani nestačil pochopit, jak to udělala, byla zatraceně rychlá. Škubla mu nohu dolů ze stolu a vklouzla do mezery. Najednou prostě stála mezi hranou stolu a jeho kolenem.

     “Takhle tě může kopnout.” upozornila jí suše M.

     “Může, ale neudělá to.”

Pohlédla klidně do užaslých očí otroka. Po chvíli polknul a sklopil oči.

     “Zdá se, že ne.” Vyprskla M. a pustila se do prohlídky Ortiových intimních partií. Zavřel oči a prudce se nadechl.

     “Zatraceně zase! Říkala jsem ti, že takhle nic necítím! Povol se, takhle to sám protahuješ!” Křičela na něj poprvé. Pokusil se zoufale poslechnout. Oči pevně zavřené, rudý, jak pivoňka, zrychlený dech, levou nohu bezmocně svěšenou a málem zdřevěnělou, jak se snažil nedotýkat boku paní E, útrpně držel.

     “I tady má spostu modřin. Dobráci. Tohle hodně bolí, vím, Ortie, vydrž. Potřebuji si sáhnout hlouběji.” Utekl mu ston a zpod křečovitě sevřených víček vyklouzla slza. Neviděl posunek E.,kterým zarazila M..

     “Ortie,”oslovila ho E.měkce. Pohlédl na ní s obavou, na takový tón nebyl zvyklý už léta. “Pokud mi slíbíš, že budeš držet, uhnu. Takhle tě to bolí víc.”

Uvědomil si křeč v noze. Kývl. Opatrně mu zvedla lýtko zpět na lehátko a přešla k jeho hlavě. Otřela mu z čela pot a slzu z tváře. Vzal to jako odměnu a na její kývnutí paní M. raději znovu zavřel oči a zatnul pěsti. Ovšem s užaslým zachvěním oči hned otevřel – opravdu ucítil pohlazení po tváři? Usmála se, jakoby tušila, nač myslí:

     “Drž se.”, vybídla ho povzbudivě. Neznatelně opět přikývl a soustředil se na klid těla, bolest z dotyků paní M se vrátila, ale on se tentokrát vpíjel do očí druhé paní s pocitem, že sní. Konečně bolest ustoupila. Dotyky se pomalu přesouvaly na kyčle, stehna, lýtka. Řetízky zacinkaly, nohy měl volné.

     “Kotník a koleno bude třeba chladit a obklady na otoky.” Už ani nečekal, že by mluvila k němu, ale tentokrát ho to neuráželo. Paní E.pozorně kývala a on to najednou vnímal jako její péči, ne údržbu majetku. Nějak krotneš, ušklíbl se sám sobě v duchu.

     “Pomalu se posaď. Necítíš závrať? Nevolnost? Výborně, podívám se na tvé ruce a pak se položíš na břicho.”

Poslouchal téměř měchanicky, cítil se nesmírně unavený.

     “Opravdu je neuvěřitelné, že má zlomených jen pár žeber. Je sice dobře osvalený, ale stejně nechápu, jak je to možné, že má takové štěstí.” Znovu M.zavrtěla hlavou.

     “Nařídil to.” Zachraptěl v návalu sdílnosti. “Řekl pohrajte si s ním, ať ho to hodně bolí, ale žádné zlomeniny, musí mu zůstat síla pěkně si užít ubičování.” Cedil ze sebe otrok skrz zlostně sevřené zuby. “A pak se smál, když mě kopali svázaného u jeho nohou.”

     “Cože? To mi k tomu zbabělci ze stájí nesedí, málem omdlel jen při mých výhrůžkách….” Zarazila se E.

     “Jeho pán, Říman!”Skočil jí do řeči.

     “Tak to určitě ne, ten by se pozvracel a počůral nevolností jen při vstupu do stájí otroků.” Zapochybovala tentokrát M.

     “No jistě, jsem otrok, tak lžu!”Křikl na ní nenávistně.

     “Ortie!” Hlas paní E studil, až sebou trhnul a obrátil se k ní s rozblýskaným pohledem. Ale i její oči zářily a stačila chvilka křížení pohledů, aby ochladily jeho oheň. “Jistě, že mi nevěříte, jakých zvěrstev se dopouští vaše kasta.” Odfrknul, ale odvrátil se a odplivnutí, které se mu dralo na jazyk, už spolkl.

     ” Věříme ti,” to už byl opět laskavý tón. “Jen nás zajímá, kdo to byl. Popiš toho muže.”

     “Cože?”

     “Chápu, že to nejsou milé vzpomínky, ale zkus si vybavit, jak ten Říman vypadal.”

     “Proč? Zahrozíte na něj prstem?”

     “Třeba proto, že tě o to žádáme? Je to velký problém?” Nezměnil se její laskavý tón, ani tou jeho zjevnou drzostí a ironií. Zastyděl se a odvrátil pohled k zemi:

     “Není. Štíhlý, vysoký, černé, krátké vlnité vlasy,šperky, bohaté šaty, bič u pasu-honosný, snad zlacená rukojeť. Na levém lýtku drobná jizva, asi řezná rána. Slizký, úlisný hlas…”

     “To stačí.” Zarazila ho paní E. Obě ženy se dívaly na sebe.

     “Proč se do toho míchá?” Udiveně přemýšlela M. Pak se obě podívaly na Ortia.

     “Nikdy jsi ho předtím neviděl?”

     “Ne.”

     “Říkal ještě něco jiného?”

     “Když se mnou skončili, nechal mě svázat do kozelce a poručil, aby dohlédli na mé probrání, kdybych omdlel. Řekl-škoda mrhat bolestí, jen ať jí dostane všechnu, co si vykoledoval.”

     “To je mu sice podobné, ale neřeší to proč si tě vybral a hlavně co tam dělal.”

     “Chodí tam pravidelně, kupuje tam otrokyně, které týrá.”

     “A to víš odkud, říkal jsi, že ho neznáš.”

     “Když přišel, bavil se se zprávcem, znali se. Říkal mu, že si za dva dny pošle s penězi pro ty dvě mladé dívky z poslední dodávky, řekl: vypadají sice hrozně, ale mladě a neznásilněně…Hnusně se smál, když je ohmatával a ony plakaly bolestí.”

     “A proč si vybral tebe? Taky jsi vypadal neznásilněně?”

Přísný tón paní E.ho sice dráždil, ale ještě se trošku cítil provinile, že na ně před chvílí křičel neoprávněně.

     “Ne…řekl jsem mu, že je prase.”

     “No skvěle.” Vyprskla E. Paní M.se nesmála, jen vzdychla tentokrát k otrokovi:

     “Umíš si vybírat nepřátele.” K přítelkyni varovně dodala: “Spíš mě mrazí, než abych se smála. Víš, čeho je schopný. A taky je jasné, kde se vzal ten rozsudek smrti.”

      “Můj smích nezmění, že dokud mu někdo nezakroutí krkem, bude mi křížit cestu a páchat ty své špinavosti a spřádat intriky.” Odmítla E. Ale na otroka koukla přísně, ačkoliv cítil, že to nemyslí tak tvrdě, pokárala ho:

     “Je velmi hloupé dráždit kobru v jejím hnízdě, když nemám kam uhnout a nemohu jí zneškodnit. Neumíš se ovládat a to tě ohrožuje.”

     “Můj život za nic nestojí, nebojím se, nemám co ztratit.” zvedl vzpurně hlavu.

     “Když je to hrdost, obdivuhodné, ale co když je to hloupá pýcha?”

     “Má hrdost je oposlední, co mi zbylo.”

     “Pak dej pozor, aby se nezměnila v nemístnou pýchu, která přivede do záhuby nejen tebe, ale i ty, kteří ti pomohou.”

Tak vítězství v téhle slovní přestřelce bylo její. Pokolikáté už dnes sklopil oči. Ty dvě ženy ho donutily k ústupu v jediném dni víckrát, než za posledních 6 let všichni jeho páni dohromady.

     “Nechci vás ohrozit. Zbavte se mne. Chápu, že ten …je mocný.” Upřel provinilý pohled na paní E.

     “Chápeš toho zatím hodně málo. Bude to tak, jak já rozhodnu! Čeká nás tvrdý boj o tvůj život, já ho každopádně nevzdám. A ty mi můžeš pomoci nebo mi to hodně ztížit. To je na tobě a tvém rozhodnutí.Chápeš tohle?”  

Tohle byl důrazný a čistě rozkazující tón paní. Přemoženě po chvíli pod jejím vyzývavým pohledemv kývl.

     “Chci slyšet odpověď nahlas.”

V očích mu zablesklo, ale zavrčel: “Ano, paní Elies.”

Než se stačil sám sobě podivit, hnala ho na břicho. Pobavený úsměv paní M.mu utekl. Zamyšleně si nechával přivázat ruku. Rozdýchával, jak ho zkrotila a zlobil se sám na sebe. Ironicky si alespoň rýpnul:

     “Neděláte to poprvé.”

     “Ne, to máš naprostou pravdu, víme obě o bolesti hodně, právě teď je to pro tebe velká výhoda.” Zase ho dostala, zvedla ruce s druhým řetízkem a čekala s vyzývavým pohledem.

     “Zatraceně.” Zasyčel a podal jí druhou ruku. Tentokrát mu úsměv paní M.neušel.

Hodil po ní zlým pohledem. Pomstila se mu:

     “Na krocení divokého hřebce dobrým jezdcem je milý pohled.”

     “Pěkně děkuju za pomoc.” Zavyčítala jí E.

     “Prospěje mu trénovat ty své pitomé reakce.” Bránila se pobaveně.

     “Zatím pro tebe je velmi slabým soupeřem.”

     “Ale je v té své nezkušené pitomosti a vznětlivosti k pobavení.”

     “Jak říkám, pro tebe příliš snadná kořist.”

      “Pro jiné ale velmi vítaná.”

Obě nepozorovaně zvážněly.Opět mluvily o něm bez něho a dráždily ho. Zlobilo ho to, ale poprvé vycítil, že to není míněno zle a neznamená to, že o něm nevědí…možná spíš naopak? Přemýšlel a dotyky M.na zádech ignoroval.

     “Všechno zlé je pro něco dobré.” To byl ironický hlas M. “Poslechli ho a opravdu i tady nic nenapravitelného. Jen modřiny a …Hajzl! On tě bil i sám, že?”

     “Ještě předtím, než je na mě pustil. Asi ho zklamalo, že se nedočkal abych kňučel.” Zkusil i on jejich lehký konverzační provokující tón, který mu právě předvedly.

     “Ale učit se umí.” Zaslechl v hlase E.pobavení, které přešlo ve skrývanou zlobu:  “To je ten jeho zlatý bič?”

     “V koncích jsou zapletené jemné tupé háčky. Sekají a rvou, vidíš ty nepravidelné a potrhané kraje rozseknuté kůže? Hojí se to o týden déle, než běžný ostrý bič.”

Vybavil si drásavou bolest na prašné zemi stáje. Musel vynaložit všechny síly, aby nekřičel. Věděl, že ten hajzl na to čeká. Znal kdysi podobného bastarda…

     “Prober se,” dloubla do něho E. Asi nepostřehl, že s ním mluví.     

     “Už vás ani neposlouchám, stejně co já myslím a říkám nemá význam, že?”

Plácnul s pokusem o vtip a ve snaze zastřít narůstající náklonnost k nim.

     “Máš pravdu, hlavně pokud to jsou pitomosti. To pak by bylo líp mlčet.” Odsekla hned a on málem opravdu zalitoval, že nemlčel.

     “Ó kdyby jsi chtěla odvetnou sázku, tak tady mám vítězství jisté.” Vyprskla M.

     “Ano?” koukla po ní líbezně přítelkyně.

     “Jestli se někdy tenhle zarytý beran nedá vyprovokovat a bude raději moudře mlčet, než hloupě povykovat.”

     “Myslíš, že to není možné?”

     “Téměř nemožné.”

     “Kolik?”

     “Víc jak půl roku.”

     “3 měsíce.”

     “Platí. O co?”  

     “Další večeře?”

     “Alespoň pro dva, ne?” Obě si kývly. Zase se sázely o něj! Zasyčel:

     “Bavit se na účet svázaného a bezmocného!”

Koukly po něm, pak po sobě a obě vybuchly upřímným smíchem:

     “Nejraději,” ujistila ho E.

     “A kdyby jsi nebyl svázaný?” Ptala se M.

Rozesmály se ještě víc. Nejhorší bylo, že cítil, že se na ně nedokáže opravdu zlobit.

     “Uč se a sbírej zdravý rozum, když mi vyhraješ večeři, vezmu tě na ní s sebou.”

     “A když ne?” pokoušel se chabě provokovat.

     “Tak ti nařežu úplně jinak, než ten bastard.”

     “Umíte to víc? Zlomíte mě?!” Snažil se v sobě probudit zlost a dát ji do pohledu k ní.

     “Ne víc, líp. A ne – nezlomím, jen naučím moudrosti a pokoře. Bez nich se nedá dožít dlouhého věku.”

To, co říkala znělo tak zvláštně. Nevyhrožovala, spíš konstatovala nezvratnou skutečnost. Všechny instinkty bojovníka mu říkaly, že něco podobného ještě nezažil a ona nemluví na plano, jak by se na první pohled zdálo. Chtěl odporovat, ale nevěděl jakým způsobem, dokonce ani zda to opravdu chce….M.mu usnadnila situaci tím, že převzala iniciativu zpět:

     “Konec volné zábavy. Opravdu je to moc pěkný obraz zkázy. Dej mu vypít tu tmavou lahvičku.”

Pohlédl na nádobku s podezřením:  

     “Co to je?”

     “Ty jsi vážně blázen. Necháš se odsoudit k ubičování a pak se bojíš, že tě otrávím. Ztlumí to bolest. Musím vyčistit ty šrámy do hloubky, některé sešít, vypustit sraženou krev z několika podlitin…”

     Vážně tentokrát mluvila jen k němu? “Vydržím to.”

     “Už jsi vydržel dost, poslechni.” Vmísila se E.do rozpravy.

Zvedl k ní vyčítavě oči a na oko ironicky řekl:

     “Kazíte mi mou iluzi paní, že alespoň o něčem mohu rozhodovat-o vlastnictví mé  bolesti.”

     “Tak to je opravdu iluze. Tvá bolest je mým vlastnictvím.” Její tón byl v protikladu slov spíš laskavý. Čekal zdůvodnění, další naléhání, ale ona se jen dívala. Pak ho klidně pohladila po tváři a druhou rukou přiložila lahvičku k rozpraskaným rtům. opět ho zaplavil podivný pocit neskutečna a polkl. Chutnalo to po bylinkách, trochu hořce, ale i chladivě. Uvědomil si, že má žízeň a několika loky vypil do dna. Podložila mu hlavu poduškou z nedalekého křesla. Klesla mu na ní hlava, byla její, voněla jejím parfémem….zavřel oči. Zasyčel, protože zády mu projel žhavý had, ale zároveň se mu chtělo smát. Byl opilý? Motala se mu hlava. Asi usne, ten pocit, že přebral už neměl dávno. Co je to tu za putyku? Pojď sem, ty děvče…ty jsi ale krasavice.

     “Co to je za dryák?” Rozesmála se E., když jí Ortius začal s opileckým huhláním svádět.

     “Obvykle to tak silně nepůsobí, je zesláblý a vyčerpaný.” Bavila se i M., ale rychle zvážněla: “Podívej se na tu spoušť, nazáleželo jim na tom, zda bude mít jizvy, měl jen přežít do popravy.”

     “Holky, nechte mě…nedržte mi ty ruce…” Zamumlal Ortius.

     “Tak to máš smůlu.” povzdechla pobaveně M.a pokračovala ve své práci. Ortius většinu času prospal v omámeném snění, jen občas tlumeně zaprotestoval nebo zasténal.

     M.rozdala poslední instrukce a odjela. Následné 3 dny si její pacient pamatoval jen jako mlhavé útržky. Tělo mu hořelo, pak ho zase rozechvívala zima, místa největších bolestí se střídaly a hlasy zněly z dálky. Když otevřel oči opět s jasným vědomím, ležel na lůžku v rohu místnosti s lázní. Pomalu si uvědomil jak se sem dostal a pohledem ke svým ranám pochopil, že muselo uběhnout víc dní. Nejistě se posadil. Zaslechl hlasy. Podařilo se mu na několikátý pokus vztát a potlačit závrať. Potěšilo ho, že se poměrně jistě dostal pár kroky ke dveřím a opatrně nakoukl do vedlejší místnosti. Paní E.seděla na kožešině v křesle a spíš zamyšleně, než výhrůžně si pohrávala s krátkým bičem. Otrok před ní byl oblečený a nechoval se příliš podřízeně. Rozhazoval rukama a nespokojeně gestikuloval:

     “…opravdu jinou možnost, než tam jít, nevidím, paní E. Musíme tam jít.”

     “Zůstaneš doma, někdo tě pozná.”

     “Budete mne potřebovat, po otrocích nikdo nekouká.”

     “Jde ti o krk.”

     “To vám také, půjdu s vámi rád, mám co oplácet.”

Nespokojeně švihla bičem do vzduchu: “Ale Ortius není v dobrém stavu.”

     “Je to otrok s jistým rozsudkem smrti, nikoho nezajímá jeho stav. Pokud ho nedovezeme, rovnou prohrajeme v začátku.”

     “Nelíbí se mi to ani trochu.”

     “Chápu, paní E., ale není v naší moci to změnit. Přesto máme jistou šanci na zvrácení rozsudku.”

     “Pojedu, stejně je to jen fraška, ale nechci vás ohrozit.”

Chraplavě pronesl ten, o němž byla řeč a opřel se o stěnu. Vstala, pustila bič a došla několika rychlými kroky k němu. Nadechla se k pokárání, ale nedal jí šanci a sarkasticky se ušklíbl:

     “Neměla by jste dávat bič z ruky.”

     “Měla bych tě s ním přetáhnout. ” Znělo to spíš jako povzdech. Podepřela ho společně s neznámým otrokem a odvedla do lůžka. Bez dalších komentářů mu podala pohár s vinným střikem. S chutí ho vyprázdnil a setkal se s pozorným pohledem otroka, který si ho prohlížel a nesouvisle pronesl:

     “Musí vypadat hůř. Potrhaně a umazaně, už několik dní mu dáváte co proto…a hlavně a to je důležité, musí se chovat ustrašeně a nemluvit.”

     Paní se pobaveně ušklíbla:

     “Tak to druhé bude problém, je drzý a nemá pud sebezáchovy.”

     “Tak ať mu paní M zašije pusu nebo jsme všichni ve velikém průšvihu!” Vybuchnul neznámý. Znělo to přísně a vážně, ačkoliv E.se usmála. “To mu nikdo nevysvětlil, že pokud se bude chovat jako pitomec, ohrožuje především vás, ale i nás všechny, celý dům?!”

     “Můžeš to zkusit. Já se zatím starala spíš o to, aby přežil své setkání s tím šmejdem.”

     “Někteří občané nejsou právě dobrou vizitkou Říma.” Ušklíbl se s povzdechem potměšile, pak změnil tón a s vřelou úctou dodal:

     “Paní E., prosím, převlékněte se a připravte. Pokud mi sem pošlete Marese, postaráme se o Ortiuse.”

     “Jak přeješ, máš vedení.” Usmála se a odešla.

     “Zajímavé chování otroka.” Podotkl konverzačně Ortius.

     “Po tom ti nic není. Jsem připravený, jako ostatně všichni v tomto domě, pro ní kdykoliv zemřít. Ty jediný se jí naopak pokoušíš o život připravit. Aktinius už dlouho hledá, jak by jí dostal. Kdysi o ní usiloval, ona ho odmítla a teď se mstí. Zatím neměl šanci, ty jsi velká příležitost.”

     “Aktinius….ano…tak toho plaza oslovovali.”

     “Jediný způsob, jak se mu můžeš pomstít, je zhatit jeho plány.”

     “Nechci jí ohrozit.” Došlo Ortiovi, co neznámý řekl. “Co s tím máš společného ty?”

     “Budu jí radit u soudu, znám dobře římské zákony. Aktinius se postaral, aby se musela hájit, že tě odkoupila odsouzeného a nařkl jí z porušení zákonů. Pokud chceš jí i sobě zachránit život, poslouchej co ti řeknu a chovej se jak řeknu.”

     “A co mě předhodit lvům?”

     “To bych jí poradil jako nejlepší variantu, ale ona by to nikdy neudělala.”

     “Asi ne. Co mám dělat?”

     “Nejdřív mi řekni, jak jsi se dostal do těch špinavých stájí a co jsi provedl. Vše může být důležité.”

     Ortiuse nejprve vystrašilo množství srocených lidí a pohledů upřených na něho, ale pak – s Maresem a Juliem v zádech, snášel ten ruch lépe, než kdy dřív. Překvapilo ho množství “ctihodných” občanů, kteří na něho civěli, ale vzhledem k “bojovému” plánu,”upečenému” ve sklepě, ho jejich pohledy bavily. Někteří se i v odporu, až hrůze odvraceli a našlo se i pár soucitných pohledů. Asi skutečně vypadal zle a nemusel se ani moc přetvařovat. Bolest se třesením na voze vrátila ve vlnách a při vystupování na ulici se málem zhroutil, kdyby ho Mares nezachytil. Musel obdivovat paní E. Vešla provázená šumem a pozorností, usedla na své místo se vznešeností, jako by šlo o trůn a ne stranu obžalovanou. Hrdě se rozhlédla po sále. Její pohled se zastavil na něm a on mohl z pár metrů pozorovat, jak se jí rozšířily zorničky, pak proběhlo v očích pochopení a ona se pousmála. Pro všechny to byl pohled kruté paní, kterou těší zbídačený stav otroka. Ortiuse naopak potěšilo, že ocenila jeho zdařilé maskování. Mírně se jí uklonil, aby ukryl vděk v pohledu. Od Marese a hlavně Julia se hodně dozvěděl, když ho líčili za pomoci volské krve a bláta do vzhledu naprosto zničené a mučené trosky. Maskování ale málem vzalo za své, když do sálu arogantně vešel  Aktinius v drahocených šatech. Jeho vstup naštěstí také budil velkou pozornost a Mares mohl pevnou rukou stisknout Ortiovo rameno a strhnout ho zpět do slámy v rohu pro souzené otroky.

     Prefekt neviděl tenhle spor rád. Obě znesvářené strany často hostil a měly styky na vysokých místech. Teď tu na sebe štěkali a on aby se tím zabýval. Marně hledal kličku, jak ukončit ten spor co nejrychleji. Velmi rychle zjistil, že Aktinius je naprosto nesmiřitelný a neochotný k jakémukoliv kompromisu. Pokaždé, když už se zdálo, že se blíží rozuzlení, ten druhý to vyvrátil a prefekt málem zoufale povzdechl. Nechával vést jednání svého sekretáře, ale bylo mu vedro a k smrti se nudil. Spíš marně dumal, oč vlastně těm dvěma ve skutečnosti jde. Že by o tu špinavou onuci na slámě, to ho ani na vteřinu nenapadlo. Zato měl žízeň a chtěl jet na večeři s přáteli. Rozhodl se, že vstoupí do věci a použije Aktiniův návrh.

     “Myslím, že se uchýlíme k čisté logické úvaze.” Pronesl a rázem získal pozornost všech. “Čí je to majetek?”

     “Můj, mám kupní smlouvu od G……..datovanou o týden před tou ctěné paní Elies.” Zapředl sladce Aktinius s úklonou k prefektovi. “Správce stájí nebyl informován a byl potrestán, celý neoprávněně vybraný obnos bude paní Elies samozřejmě vrácen.”

     “No výborně, takže vše ostatní je bezpředmětné a můžeme ukončit, pokud souhlasíte?” Prefektovi se ulevilo, tolik ochoty od arogantního Aktinia nečekal.

     “Souhlasím naprosto s vašimi úvahami, ctění občané. Právo má pravý majitel. Tato kupní smlouva je o měsíc starší, než ta Aktiniova. Omyl se stal jinde, opravdu jsem netušila díky náhodě, že si kupuji něco, co je již dávno mým majetkem.”

     “Cože?!! Ten pes mi slíbil…” Vyprskmul Aktinius neprozřetelně.

     “Ano? O čem to mluvíte?” Okamžitě zareagovala E.s líbezně hranou nevinností.

     “Před měsícem ten otrok ani ve stájích nebyl.” Nabyl Aktinius rychle rozvahu a rychle ukryl vzteklý škleb z tváře. Opět byl sladkost sama.

     “To máte pravdu. Také ho můj správce koupil v provincii na jihu. Tady je kupní smlouva a pokud to nestačí, můžeme poslat pro tamního správce. “

     “Proč by kupoval takového buřiče?!”Aktiniúv povzdech zněl téměř zoufale.

     “Občas se věnuji převýchově.” Odsekla posměšně. “Ostatně snad vidíte, že se mu věnuji pilně, jako to umíte i vy. Nápadně připomíná otroky po vaší péči, ne?”

Prefekt měl pocit, že se mu celá pře vymyká z ruky:

     “Tak jak jsme řekli – majitel – o slově ctihodné občanky jistě nepochybujete, že Aktinie.”

     “Jen bych rád věděl, jak se dostal její majetek do stájí.”

     “Na cestě zabloudil a ve špatném stavu ho odchytili a odvlekli, nemohl se na mne odvolat, netušil, kdo ho koupil.”Odtušila téměř líbezně.

     Ortius nestačil zírat, jak paní líčí události, aniž by lhala. Ovšem, že zabloudil, sice na útěku, ale to taktně vynechala a kde vzala kupní smlouvu tušil jen mlhavě – to proto chtěl zřejmě Julius vědět vše o jeho minulosti a přesnou polohu statků, kde pracoval před útěkem. Vděčně se podíval po paní.

     “Je odsouzen k bičování. ” Pokusil se Aktinius.

     “Potrestám si ho sama, je to můj majetek. Byl drahý, umí číst a psát. ”

Obrátila se E.k prefektovi a ten jen souhlasně kývl a rozhodl :

     “Přenechám to za těchto okolností rád do zkušených rukou paní Elies.”

     “Jistě, ale zákon neumožňuje trest vymazat.” Otočil se i Aktinius na prefekta.

     “Umožňuje ho změnit a to se děje.” Namítl prefekt podrážděně. “Protahujete to do nekonečna!”

     “Dobrá. Vypalte mu cejch uprchlíka a dejte ho majitelce.” Nalezl Aktinius řešení.

     “Proč cejch uprchlíka? Je můj.” Ohradila se.

     “Tohle nemá konce! Vypalte mu znak majitele a předejte ho k potrestání do jeho rukou. A dost! Rozhodnutí nabývá okamžité platnosti. Rozsudek bude vykonán ihned. Ztrácíme tu zbytečně čas pro nic za nic! Odcházím.” Prefekt se opravdu rozzlobil. Co tady ti dva předváděli už nemělo obdoby. Zlostně si přehodil tógu a rozhodným krokem opustil síň s odmítavým máváním ruky na pokusy obou stran něco namítat. Elies se zamračeně vydala ke svým otrokům.

     “Krásná pře, má drahá. Je radost stát proti vám. Předpokládám, že se sama chopíte cejchu. To si nenechám ujít.” Přitočil se Aktinius k paní E. a Ortius postřehl, že tentokrát stiskl konejšivě paži Julius Maresovi.

     “Pokud vás to tolik vzrušuje, klidně vám vypálím několik cejchů, kam jen si na té vaší slizké kůži budete přát!”

Ortius se málem rozesmál nahlas. Paní E neustoupila před tím mizerou, naopak mu o krok vyšla vstříc a vypadala hodně výhrůžně. Donutila Aktinia k ústupu. Ten chlap se jí bál…to bylo milé.

     “Nevím, proč se tváříš tak potěšeně.” Zahlédla výraz v jeho tváři.

     “Měl by, zachránila jste mu život.” Vmísil se Julius.

     “A bude to mít napsané na kůži do smrti.” Namítla nespokojeně.

     “Ctěná paní Elies, budete potřebovat čas na přivezení vašeho cejchu?” Uklonil se za nimi sekretář prefekta.

     “Naše paní má svůj cejch vždy s sebou.” Odmítl Julius a kývl Maresovi. Na udivený pohled E. jen špitnul: “Vlastně jsem měl podobný vývoj v plánu. Nějak podobně bych se z toho taky vyzul, kdybych to měl soudit. Ortiusovi jsem tuto možnost nastínil, jako možnou záchranu před ubičováním. Byli jsme připraveni změnu trestu navrhnout jako řešení.”

     “A to myslíte vážně?! Sotva leze, má horečku.”

     “No…trošku jsme si pohráli s cejchem. Předpokládá to vaší pevnou ruku.” Snažil se jí rozpačitě uklidnit Julius. Nebyl si jistý zda bude pochválený nebo seřezaný, ale snad paní pochopí, že lépe to nešlo a on se snažil ze všech sil. Ostatní to uznali.

     “Povídejte o čem tu ještě nevím?”

Potichu jí vysvětlil, jak Mares s kovářem přidali k cejchu pár tenkých nástavečků.

     “Ucítíte kontakt s kůží a nepřiblížíte se moc blízko. Spálenina bude mělká a rychle se zahojí.”

     “Odkud tohle znáte?” Pobavilo jí.

     “Tak se prý kradou zvířata. Taky mne to udivilo.”

E.koukla po Maresovi s Ortiem: “Snad se ani nechci dozvědět, který z vás dvou výtečníků…”

     “Stará známá věc, má paní.” Naznačil Mares úklonu a podával jí značku ze železa se zdobeným písmenem E. Přejela opatrně prstem po písmenu a uviděla 3 přidané tenké plošky asi 5mm vysoké.

     “Nesmíš se ani hnout a bylo by velmi vhodné vykřiknout, aby nás nepodezírali. Zvládneš to?”

     “Bylo mi vysvětleno, že je to za odměnu.” Usmál se vyzývavě.

     “To se ale tebe netýká.” Odmítla také s úsměvem.

     “Protože jsem vám umazal šaty?” Bavil se.

     “Co kdyby jste ho podrželi?” Optala se vážně Marese.

     “Odmítá to, má paní.” Pokrčil Mares rameny.

      “A vy ho v té pitomosti samozřejmě podporujete.” Pohodila hlavou, odcházela a hodila mu železo, protože sekretář nechal donést koš se žhavým uhlím a mával na ní.

      “My ho jen obdivujeme a závidíme mu, ačkoliv já bych se tedy rozhodně podržet nechal.” Šeptl Julius zamyšleně pro sebe, když byla dost daleko, aby ho neslyšela. Ortius k němu udiveně vyslal pohled, ale než se mohl ptát, přišla pro něho stráž složená ze soudních otroků a zapisovatele. Odvedli ho ke zdi poblíž koše. S úlevou se o ni opřel, jak se postavil, znovu se mu zatočila hlava slabostí. Zachytil starostlivý pohled paní, která mluvila se sekretářem.

     “Uvažte ho ke kruhům!” Ozval se Aktiniův hlasitý výkřik.

     “Není třeba, poslechne mě a já tu za něho odpovídám!” Odmítla tvrdě a vysloužila si Ortiův vděk a Aktiniův nenávistný škleb:

     “To jistě, bude kňučet, jako prašivý pes, kterým také je!”

     “Postavte se vedle něho, vezmu vás po pořadě. Můžeme sázet, který bude kňučet víc. Klidně nabídnu kulatou sumu, že to budete vy.”

Okolostojící diváci se rozesmáli a pár hlasů nabídlo sázky.

     “Chcete mne, občana Říma, stavět na rověň otrokovi?”

      “V žádném případě, jen chci srovnávat vaši odvahu s jeho. Nevidím to jako problém Říma, spíš vaší hrdosti a charakteru, vážený občane.”

     Ortiovi svítily oči, semkl rty, aby se proti své vůli nerozesmál. U bohů, ta měla ostrý jazyk! K tomu ten ledový pohled a hlas … i zdvořilá slova zněla z jejích úst, jako rány bičem. 

     “Svlékněte ho.” Kývla Maresovi.

     “Proč, čelo má volné?!” Opět protestoval nepřítel.

     “Protože ho označím na hrudi. Má svou cenu. Kdybych ho chtěla prodat, se zhyzděným obličejem klesne na ceně. Nemrhám majetek, jako vy. A přestaňte se vměšovat. Prefekt řekl jasně – znak majitele, ne cejch! Ještě nějaké obstrukce? Můžeme předstoupit před prefekta znovu s tím, že se pokoušíte omezovat má práva, jistě bude ochotně reagovat na vaše připomínky.”

     Aktinius vzteky zrudnul a zatnul pěsti, zase ho dostala. pohodil hlavou a raději neodpověděl. Ostatně i okolostojící známí už ho napomínali, že zdržuje. Těšili se na exekuci. Elies se od něho spokojeně odvrátila. Soudní úředník jí podal rozpálený cejch. Ortius se pevně rozkročený opíral o zeď. To, jak se ho zastávala, ho potěšilo. Pohlédl jí do očí s vděkem a odvahou. Pomalu zvedla ruku.

     Později na ty okamžiky vzpomínal rozdělené v dlouhých vteřinách. Nejprve její tmavé oči plné soucitu i povzbuzení. Pak zkřivený obličej toho psa Aktinia, jak číhal na každý její pohyb. Najednou pochopil, že pro něho hodně riskuje a nevyjde to. Rozžhavený cejch se blížil k jeho kůže. Počkal až ucítí horko a vyšel mu vstříc, navzdory bolesti. Oči se mu zaplnily slzama, ale zuby zůstaly zatnuté. Poslední vjem byl pocit, že letí a šumí mu vítr kolem uší.   

      Elies se soustředila na pevnou ruku, přesně zastavila cejch na jemném kontaktu.  Chtěla ho už stáhnout zpět, když ten blázen udělal krok vpřed. Pochopila rychle. Zachytila jeho pohled plný odhodlání a nedokázala se od něho odtrhnout. Přesto stáhla ruku s cejchem. Pozdě. Na kůži krvácela krutá spálenina. Otrok se sesunul po stěně v bezvědomí k zemi.

     Mares se o paní bál. Neměla by tolik provokovat toho plaza. Jen málokdy litoval svého postavení otroka. Kdyby byl svobodný, dávno už by s Aktiniem skřížíl meč.  Tohle byla hodně nebezpečná hra. Minimálně mohla jeho milovaná paní skončit před cenzorem. Slyšel Aktinia, jak svému známému oznamuje, že na tohle cejchování dohlédne z první řady. Aby to bylo pořádně…  Stál paní u boku a pochopil také rychle, co Ortius udělal. Vděčně ho zachytil, než dopadl na zem a kývl Juliovi. Ten už hnal soudní otroky s nosítky. Přenechal jim bezvládné tělo a spěchal nabídnout paní rámě.

Vyvedl jí ze síně dřív, než jí, rozrušenou, mohl kdokoliv znovu provokovat.

     “Ten zatracený blázen!”  Vydechla zlostně Elies, sotva usedla do povozu. “Jedeme co nejrychleji domů. Žeň koně, jak umíš.” Nařídila Juliovi a obrátila se dozadu, kam se Mres vyhoup k tělu stále v bezvědomí.

     “Tak by se nemělo mluvit o občanech, má paní.” Pobaveně jí káral Marés.

     “Proč ne, je to špinavá ostuda občanů! Mizera!” Osopil se na něho Julius rozhorleně, aby se zastal paní. Co si to k ní najednou Mares dovoluje?

     “On moc dobře ví, že nemluvím o tom římském ksindlu. Myslím toho pomatence, co mi nalehl na cejch.” Zarazila jejich spor paní.

     “Má paní, otrok, který za cenu své bolesti, brání svou paní před nebezpečím, si zaslouží uznání. Ortius, vyhodnotil situaci správně. Zachránil vás před potížemi.”

Oba muži pohlédli k nehybnému tělu se sympatiemi.

     “Porušil mé příkazy. Znovu je z něho troska. Opravdu obdivuhodné. Vy blázni!”

     “Tak takhle ano…jsme vaše smečka bláznů.” Odvážil se i Julius.

     “Jestli tolik toužíte po bolesti, můžu vás oba seřezat.” Odsekla a donutila je oba sklopit hlavy. Naštěstí už byli doma. Julius oproti svým běžným zvykům vedl spřežení rušnými ulicemi velmi rychle a vysloužil si několik nadávek od uskakujících chodců. Marese poslala pro paní M.a Ortia nechala odnést do lázně. Měla strach, když se neprobral ani v koupeli. Nechala ho odnést do ložnice vedle své. Příchod lékařky uvítala. Hned jí svěřila své obavy.

     “To jsi ho koupala osobně?”

     “S otrokyněmi.” Nechápala tentokrát paní E.smysl pobavené otázky přítelkyně.

     “Ahá….Tak to bude ono. Náš pan stydlivka. Ortie, co kdyby jsi otevřel oči a přestal dělat mrtvého brouka?!” Houkla M.k pacientovi. Ten, k úlevě E., otevřel zarudlé oči.

     “On hrál mdloby?!”

     “Moc dlouho ne, podle téhle nádhery mohl být mimo sebe dost dlouho. Proč je to tak strašně hluboké vím, Mares mi cestou vysvětlil ten váš šílený plán. Připomenu ti ho, až mě budeš příště kárat, že pro své pacienty riskuju.” Marsae prohlížela spáleninu a přísně hartusila k přítelkyni. Pak našla svýma přísnýma očima Ortiovy zarudlé a s oceněním promluvila důrazně přímo k němu:

     “Rozhodl jsi v dané situaci správně. “

Kývl a chtěl jí poděkovat, ale místo toho se jen cuknul a zaskučel. Paní E.zachytla jeho ruku, která pudově zamířila k ráně na hrudi a přitiskla jí k pelesti.

     “Chceš uvázat?” Znělo to jen a jen soucitně.

     “Není třeba, už budu držet.”

Kývla, ale nechala svou dlaň na jeho zápěstí. Moment to vděčně vnímal, pak znovu zaútočila bolest a on se musel soustředit na ovládání. Zatnul prsty obou rukou do kožešin pod sebou a zavřel oči plné slz. Než rána byla čistá a překrytá obklady s mastmi, několikrát téměř vykřikl, celý se chvěl a pot mu stál na kůži po celém těle.

     “Je to tvrdohlavý paličák, čekala jsem, že nejméně jedenkrát omdlí.” Pronesla M.téměř udiveně.

     “Bylo by to pro něho lepší, ale je přesvědčený, že musí bojovat vždy a se vším.” Odmítla E.chválu a donutila Ortia, který se snažil rozehnat mrkáním slzy z očí, k téměř pobavenému ušklíbnutí:

     “Život je boj.”    

     “Ne vždy a za každou cenu.” Znělo to káravě. Nadechl se k odpovědi,  ale M.ho příkře zarazila:

     “Přestaň odmlouvat své paní nebo si to alespoň nech na dobu, až tě za to bude mít možnost seřezat! ” Obrátila se k mastem na vedlejším stolku a dala E.podrobné instrukce.

Pak s kývnutím pacientovi a pozdravem přítelkyni odešla.

     “Neposlechl jsi mne. Jsi zraněný proti mé vůli a to mne opravdu netěší.” Přistoupila paní E.vážně k jeho lůžku. Ta se uměla podívat. Bože co se to s ním dělo. Bránil nenáviděnou Římanku, ona mu ani nepoděkuje a on by se jí za to snad i omluvil!

     “Můžete mě klidně seřezat hned. Zvládnu to. Nebude to poprvé.”

     “Až tě jednou seřežu, bude to poprvé.”

Zase ho dostala. Nejenom, že se nezlobila za jeho drzost a provokování, naopak se usmála a tak zvláštně podívala. Zamrazilo ho do morku kostí. Byla podivná.

     “Pošlu Marese, přinese s otrokyněmi jídlo a nakrmí tě. Budeš ležet a odpočívat, dokud ti nedovolí paní M.nebo já vstávat.”

     “To nebude potřeba, můžu…”

     “Řekla jsem ti, jak to bude. Pokud neposlechneš, dostaneš pohodlná silná pouta a budeš nahý uvázaný k tomuto lůžku. Otrokyně tě budou omývat a krmit a dohlédnou na tvé vyprazdňování. “

     “Zbavujete mne svobodné vůle, jsem otrok, ne ovce!”

     “Jsi otrok a já tvá paní. A naopak čekám na tvé svobodné rozhodnutí. Poslechneš nebo s tebou mám jednat jako s duševně chorým?”

Bylo to neuvěřitelné. On se vztekal, pokřikoval a ona naprosto klidně, téměř potichu odpovídala a měla navrch. Prohrál. Věděl to hned, když zrudnul a srdce se mu rozbušilo už jen při představě, jak ho ty mladé dívky, které ho s ní koupaly, opečovávají. Není mimino! Křížil s ní svůj zuřivý pohled. Ani nemrkla. Už hodně lidí před ním ustoupilo, ona se klidně dívala.

     “Příliš své rozhodování neprotahuj, umím být také protivná, jako ty a mohu rozhodnout za tebe. Tvá odpověď?”

     “Budu ležet,” zasyčel.

     “Je to dohoda. Přesvědčím se jakou cenu má tvé slovo. Takže zopakuj podmínky.”

Polkl, zatnul pěsti a upřel na ní ještě nenávistnější pohled.

     “V tomto domě se budeš muset hodně naučit. Toto je tvá první lekce. Pokusil jsi se o nerozumný odpor a je v pořádku, že jsi prohrál.  Teď se opět hloupě bouříš a to je velmi nerozumné. Je lépe situaci uklidnit vstřícností, ne ji jitřit provokací. “

     “Nebo? Už vím, že mi neublížíte.”

     “Dobrý pokus.” Usmála se. “Ale na tuhle hru zatím nemáš. Nicméně uč se: Takže pokud mi několika větami hned nepopíšeš naší dohodu, nechám tě to zopakovat tolikrát za sebou, kolik minut ještě budu čekat.”

     “A když na to nepřistoupím?”

     “Vrátím se k původnímu návrhu? Nebo ho vyšperkuju spoustou dalších detailů, které potěší mne i děvčata, ale tebe asi ne? Můžeme to probírat dlouho.” Natáhla se k blízké polici a otočila přesýpací hodiny. S úsměvem na něho tázavě pohlédla.

     “Nebojujete fér. K čertu s vámi! Budu ležet, dokud mi vy nebo paní Marsae nepovolíte vstát! Slibuju!”

     “Výborně.” Neznělo to vítězně. Jen pochvalně. Podezíravě po ní loupnul očima. “Vzhledem k hodinám bych mohla trvat na minimálně jednom zopakování, ale zatím máš jako začátečník právo na mou laskavost. Přijímám tvůj slib a budu mu věřit. Doufám, že mne nikdy nezklameš.”

     “Zklamal jsem všechny své pány.”

     “Asi nebyli podle tebe hodni tvé úcty. Pokusím se být lepší, než oni. Odpočívej.”

Ještě chvíli nevěřícně zíral na závěs ve dveřích, který rozevlál její odchod. Večer přišla pozdě. Nebylo mu dobře, spálenina cukala, zřejmě měl znovu horečku. Přiložila mu sama na čelo obklady a převázala ránu. Když slupovala  obklady promočené krví a hnisem, zasténal. Konejšivě ho uklidňovala, otřela mu z čela pot. Hleděl na ní závojem slz se směsicí úžasu a vděku. Nijak to nekomentovala. Přiložila čisté obklady a odešla se slovy, že pokud bude něco potřebovat, stačí zavolat. A tak se to opakovalo po 3 dny. Krmili ho, ona 2xdenně převazovala, občas se zastavil Mares nebo Julius. S oběma se dobře povídalo. Přesto se těšil na ní. Zkoušel jí ještě párkrát provokovat už spíš ze zvyku. Nakonec ho donutila se smát i sama sobě. Bylo mu lépe s každou hodinou. hrálo v tom jistě roli i dobré jídlo a odpočinek. 4.den přijela paní M. Byli sami. Prohlédla mu ránu.

     “Hojíš se velmi dobře.”

     “Směl bych vstát?”

     “Nejsem proti, pokud to tvá paní dovolí…ta tvá horká hlava už trochu vychladla?”

     “Třeba jestli už si myslím, že  prodávat lidi je správné?” Odsekl.

     “Možná by tě E.měla nechat chodit s roubíkem, než jí i sebe dostaneš do průšvihu.”
     “To by neudělala.”

     “Proč ne? Byla by to zábava, jak koulíš těma drzýma  očima. Dej vědět, kdyby jsi podobný trest nafasoval, přijedu se podívat.” Ušklíbla se lékařka a posbírala své věci.

     “Ještě týden převazy 2x denně. Novou mast jsem nechala v kuchyni.”

Až u dveří jí zastavil jeho tichý hlas: “Děkuji, paní Marsae.” 

Obrátila se a kývla: “Dávej pozor na sebe i na svou paní.”

Znělo to jako vážná výzva. Kývl. Ačkoliv už další den si na ta slova vzpomínal s ironií: paní E.odjela s Maresem na venkov. Řekl mu to Julius. Vyřizoval mu od paní vzkaz, že smí vstát a pohybovat se po domě. Neviděl jí téměř 14 dní.  Bylo neuvěřitelné, smět se jen tak potulovat bez povinností. Několikrát i dobrovolně pomohl Juliovi s prací.

     “Máš jít za paní E.” Vyřizovala mu vážně otrokyně.

Potěšilo ho to, netušil, že se paní vrátila domů. Rychle zamířil do její pracovny a usmíval se sám sobě. Rázně odhrnul závěs a zastavil hned za ním. Rozpačitě si uvědomil, že k ní vrazil, jak do konírny. Přešlápl. Seděla u stolu a věnovala se nějakým svitkům. Okouzleně se na ní zadíval. Zdálo se, že o něm neví…Julius vklouzl do místnosti a uklonil se:

     “Dobrý den, má paní. Vítám vás a jsem rád, že jste v pořádku.”

Zvedla hlavu a usmála se na něj.  Rukou mu kývla, aby přistoupil. Svižně obešel stůl a klesl jí k nohám, s úctou je políbil a zůstal klečet. Zvedl ho až další její pokyn rukou.

     “Pracoval jsi velmi dobře, jak vidím. Co říkáš té nečekané koupi?”

 Pokynula ke svitku. Pustili se do běžného řešení hospodaření a obchodů. Ortius rozpačitě propletl prsty, museli ho přece vidět. Čas utíkal, ale žádná reakce.

     “Mám odejít?” Vzdychl nakonec nejistě.

     “Ještě jsi ani nepřišel a už by jsi odcházel!” Odsekla tvrdě. Zrudnul – to tedy bylo uvítání a on se sem tak hnal. Její oči se po něm dívaly přísně. Neodvážil se nijak zareagovat. Cítil, že se zlobí. Po chvíli odvrátila pohled a klidně dořešila s Juliem potřebné.

     “Sejdeme se v jídelně za hodinu.” Ukončila rozpravu. Políbil jí znovu nohy a odešel.

Vstala a došla k Ortiovi. Stála proti němu a mlčela, jen se dívala.  Sklopil pohled a neochotně poklekl. Když stále mlčela, dodal tiše:

     “Přišel jsem na váš příkaz, paní.”

     “Neviděli jsme se 14 dní. Vidím, že ti nestojím ani za pozdrav.”

      Zrudnul a kousl se do rtu. Klidně čekala.   

     “Dobrý den, paní E.” Vydechl spíš smutně, než s odporem.

     “Dobrý den, Ortiusi.” Neznělo to rozlobeně, dokonce až mile.

     “Mám políbit vaše nohy?” Navrhl smířlivě a pozvedl pohled.

     “To je odměna, ty to vnímáš jinak, takže není třeba,” odsekla a odešla se posadit zpět za stůl. “Pojď blíž.”

Přešel za ní a po momentu váhání znovu poklekl. Zvedla ho pokynutím:

     “Nemusíš už klečet. Chci se zeptat na několik věcí. Jak se tu cítíš?”

     “Já…nevím, co chcete slyšet.”

     “Pravdu, nemyslím, že máš problém být upřímný až to bolí.”

     “Vy víte, že nechci být otrokem.”

     “Jistě, ale také jsi dost chytrý, aby jsi věděl, že ti mohu dát svobodu až po uplynutí 10 let. Podle Juliových dokladů tedy zbývá něco málo přes 4 roky, kdy se budeš muset s otroctvím smířit. Není mým stylem to otrokům dělat těžší, než je nutné. To už jsi také zjistil. Takže přemýšlel jsi o svém místě? Práci, která by ti nevadila nebo dokonce tě bavila?”

     “Nikdy mne nenapadlo, že bych mohl mít až tak odvážné myšlenky.”

     “Mohl, pokud jsi jich schopen. Ona drzost a vzpoura je jedna věc, spolupráce jiná. Mám zkušenost, že mnohem lépe lidé pracují pokud je práce baví a vykonávají-li jí s chutí. Věřím, že je to pro tebe nové. Promysli si to, zeptám se později. Teď dál. Jsi tu opravdu tak silně nespokojen?”

     “Nerozumím?” Tentokrát vypadl z opozice a opravdu nechápal.

     “Jen silný odpor vede k takovému riziku! Velmi by mne zklamalo, kdyby šlo jen o nerozvážnost.”

Její ruka opsala půlkruh nad stolem. Sledoval jí pohledem a ztrnul. Samozřejmě, že poznal ty svitky. Proboha, ony snad byly všechny! To není možné! Trousil je opatrně, pokaždé jinde, některé dokonce i mimo dům….Myšlenky mu chaoticky létaly hlavou. Zíral jako opařený. Prudce vstala. Ustoupil o krok:

     “Dáte mne zbičovat?!”

Mělo to znít vzdorně, ale spíš to připomínalo ston.

     “To by pomohlo? Neveřím.” Ušklíbla se.

Sklopil znovu oči. Nastalo dlouhé mlčení. Když už nemohl vydržet a opět je zvedl, setkal se překvapivě s klidným pohledem.

     “Přemýšlím.” Odpověděla na nevyřčenou otázku.

     “Co se mnou?” Optal se po chvíli a opět to vyznělo jinak, než chtěl – hořce místo vzdoru.

     “Ne to vím. Spíš proč a zda chápeš?”

     “Proč?..” Nadechl se k obhajobě.

     “Ne proč píšeš! Proč je tak hloupě šíříš. Jsou to velmi dobré texty. Prý i zhudebňuješ a velmi dobře. To svědčí o talentu a bystrosti. Pak ale kde ta chytrost je, když jde o publikování!? Celý dům je z tebe vzhůru nohama. Letití přátelé se hádají, slabší nespí, silnější zuří. Úzkostně tě hlídají a čekají až zakročím a mávnutím kouzelného proutku vše vyřeším. Nejsem bohyně! Ty jsi příšerný sobec. Vidíš jen sebe a své ideály. Pro ně obětuješ vše! Pokud jde o tebe – může to být hloupé rozhodnutí, ale v podstatě na ně máš právo. Ale kdo ti dal právo připravit o život druhé!??!”

Mluvila tiše až ledovým tónem, proto sebou trhnul, když poslední větu téměř křikla a uhodila pěstí do stolu. Podívala se na malou hromádku svitků. Brala jeden po druhém:

     “Mám tě prodat. Ohrožuješ mě a i ostatní. Jsi nevděčný a nebezpečný. Je to krásné, ale prosím, domluvte mu. Tohle by měl dělat jinak. Proč se nám odvděčuje ohrožením? Usiluje vám o život a tak i nám. Paní, už několik nocí nespím, Aktinius nás umučí, pokud se s vámi něco stane! ….Ano, Aliriji je mi líto nejvíc. Zažila hodně bolesti od toho zvířete a dlouho trvalo, než její noční můry zmizely. Teď jsou zpět.”

Rychle pochopil, že tlumočí co jí říkali ti, co svitky sebrali a donesli. Už v polovině mu hořely tváře, ale poslední věty ho ranily. Alirija byla jedna z otrokyň, které se o něho staraly, když se zmítal v horečkách a bolestech a on dobře viděl její jizvy.

     “Já….to jsem nechtěl…tak to nemělo být…”

     “Jistě, že ne. Ty si jen v té své svaté válce nevidíš na špičku nosu.”

      Po chvíli mlčení hořce vydechl: “Nevím, co mám dělat.”

     “Ovšem, ale od tebe se to ani neočekává, to já mám vše vyřešit. To je na otrokářském řádu to skvělé! Mohl by jsi taky někdy stvořit dílko o tom, jak pucuju tvou špínu! Ale to je povinnost paní, tak proč jí za to velebit, že?”

Ironie jí přímo kapala z hlasu. Pak povzdechla téměř smutně: “Také někdy nevím, pak mi kdysi můj moudrý vychovatel poradil rozdělit problém na menší a řešit ho postupně: Omluvíš se Alirii a přesvědčíš jí veškerou svou výmluvností, že už nikdy svá díla nebudeš šířit tak nebezpečným a pitomým způsobem.”

     “Já…hrozně rád bych..ale nejsem dobrý lhář…vlastně vůbec lhát neumím…”

     “To nebude lež, ale naprostá pravda.”

     “Chcete mi zakázat psát?!”

     “Jak jsi zase přišel na tuhle pitomost? Pták také nepřestane létat. Psát můžeš kdykoliv budeš mít volno, ale jen tady v mé pracovně u tohoto stolu.” Uvědomil si, že v rohu místnosti stojí nový stůl.

     “Nepíšu jen tak! Do zásoby! Do truhly!”

     “Nemáš zač.”Odsekla ironicky, ale pokračovala klidně: “Ani to nikdo nechce. Vše si bude odvážet paní Marsae. O distribuci se postarají lidé, kteří s tím mají zkušenost a neohrozí všechny kolem sebe.”

     “Chcete říct, že budete šířit mé texty?”

     “No přibalit pár svitků už ke všem těm lékům, jídlu a potravinám nebude problém.”

Opět zavládlo dlouhé ticho.

     “Znovu nevím, co mám…”

     “Správná odpověď je: ano, paní E., omluvím se Alirii a použiju všechny své schopnosti, abych jí uklidnil a přesvědčil.”

Kývl a doslova pokorně zopakoval její větu. “Mám odejít?”

     “To je pokus o vtip? Dál. Jak jsem řekla, psát budeš jen tady a žádný z textů neopustí místnost jinak, než bezpečnou cestou. Je to jasné? Výborně. Takže mi to odpřísáhni.”

     ” Přísahám, že pokud budete mé texty posílat povstalcům, budu používat pouze tuto vaší cestu, paní E.”

Řekl to opatrně a byl připraven čelit jejímu hněvu.

     “Výborně. Jsem moc ráda, že jsi schopný používat mozek.”

     “Pokračujeme: Samozřejmě, že budeš mlčet jako hrob o všem, co se tu v souvislosti se svým pobytem dozvíš i před obyvateli tohoto domu. Jsme tu téměř rodina, ale už i v tomto domě jsme přistihli špeha. Je šílené, že osla, který nás všechny ohrozil vlastně zasvětím do mnohem nebezpečnějších věcí a opravdu tak hodně riskuji. Chci tvou další přísahu-mlčení, kterého tě mohu zbavit pouze já a UJIŠŤUJI TĚ, ŽE POKUD NĚKDO TVOU VINOU PŘIJDE O ŽIVOT, VLASTNORUČNĚ TĚ ZABIJU.”

S poslední větou přišla těsně k němu a s pohledem upřeným do jeho očí důrazně a pomalu usekávala slovo za slovem.

     “Rozumím a přísahám, že vás nezradím a budu mlčet.” Ortiovi se chtělo pokleknout. Pak udělal něco, co už roky ne. Položil si pravou pěst sevřenou na hruď a klekl na koleno. Netušil, že zná to gesto – čestná vojenská přísaha veliteli.

     “Nebojím se tvé zrady, ale tvé nezkušenosti a horké hlavy.” Kývla suše již klidněji. “Najdeme ti práci. Pokud sám s něčím nepřijdeš, mám svůj tip. Zítra si o něm promluvíme.” To znělo unaveně. Odmlčela se a pak pokračovala volněji: “Pokud se někdo bude ptát, stručně odpovíš, že jsem tě přísně potrestala a ty už nebudeš riskovat další – horší trest. Neboj se nebo i boj, ale opravdu ani tady nebudeš lhát.”

     “Já …přijímám cokoliv. Uznávám svou chybu, paní E.”

Jen zavrtěla hlavou a posunkem ho zvedla ze země: “Jsem po cestě unavená a mám práci. Udělej na čem jsme se domluvili. Večer po setmění si přijdeš pro trest.”

     “Rozumím, paní E.” Uklonil se jí s téměř vojenskou řízností a zmizel. Ještě chvíli zamyšleně stála s pohledem na svitky, pak se do jednoho začetla a na rtech ní pohrával úsměv.

      V pokojích paní svítil oheň, na nebi plno hvězd, ale E.byla sama. Vešla Aliria a přivedla Ortia. Oba poklekli. Zvedla je pokynutím a položila jí otázku:

     “Kde byl?”

     “Čekal u vchodu do podzemí.”

Paní s poděkováním otrokyni propustila. Ta se uklonila a šeptla: “Prosím, paní E., …”

     “Přežije to a zaslouží si trest, obojí přece víš.” Odpověděla jí laskavě na nedovyřčenou prosbu.

     “Vím, já jen …on není špatný..”

      “Ovšem, to by tu už nebyl a nestál nás obě tolik energie.” Paní se usmála a Aliria se kupodivu usmála také a s dalším tichým poděkováním a přáním dobré noci zmizela.

E.pohlédla přísně na Ortia. Poklekl opět na jedno koleno s pěstí u srdce a skloněnou hlavou. Pochopila, že jí tento pozdrav přidělil navždy a brala to jako poctu, projev úcty a oddanosti.

     “Dobrý večer, paní E.,omlouvám se. Myslel jsem, že půjdeme dolů.”

Pozdrav byl milý, pak se opět probudil jeho rebel a v poslední větě už zazněl osten.

     “Není třeba. Nechci tě přinutit ke křiku, chci aby jsi litoval a příště se vyvaroval zbrklých činů.”

     “Už lituji, víte to.”

     “Ano, ale postarám se, aby jsi nezapomněl. Nikdy.”

Mluvila s ním klidně, laskavě přesto ho zamrazilo. Zlobil se za to sám na sebe. Ukryl vzdor do pokorného:

     “Vy velíte, paní.”

Musela skrýt úsměv. Věděla přesně o jeho vnitřních bojích a hrála si, ale o tom neměl tušení.

     “Ona…Aliria se za mne přimlouvala?” Došlo mu až teď. Zněl udiveně.

     “Ano.”

     “Proč?” Zamyslel se.

     “Zná mou přísnost a tvrdost?” Nabídla mu.

     “Měla by se na mne zlobit…”

     “Zřejmě jsi dobře splnil svůj úkol a odpustila ti. To je moc dobře.”

     “Jsem rád.”

     “Já také.”

Odmlčela se a zamyšleně na něho hleděla.

     “Nemusíte váhat, opravdu si potrestat zasloužím.” Hrdina mu šel dobře.

     “Špatně jsi to pochopil, nikdy tresty nepromíjím.”

     “Jistě.” Ušklíbl se. “Ani jsem to nečekal. Jsem váš majetek a jsem k dispozici.”

     “Někam spěcháš? Dobrá. Nebudu tě zdržovat a nutit prodlévat v mé společnosti déle, než musíš.”

Jistě – ironii uměla používat velmi dobře. Znělo to až pobaveně. Ostatně to už znal, jen kdyby to nebylo….

     “Víc se mi líbilo když váš ostrý jazyk mířil na mé nepřátele…”

Zarazil se hned, jak mu tohle vyklouzlo z úst. Zase si nedával pozor! Pomohla mu, zachránila mu život. Byla k němu nejmírnější ze všech jeho pánů, které kdy měl. Uvědomil si, že zatímco jemu letí hlavou spousta myšlenek, ona opět mlčí. Neviděl, jak se málem rozesmála. Nejen kvůli tomu komentáři, který mu uklouzl, ale i pro následnou provinilou reakci. Když zvedl oči, už byla vážná:

     “Přemýšlíš nahlas, to není vždy moudré. Nicméně ti to oplatím. Chtěla bych, aby jsi přežil. Aby nehrozilo nebezpečí ani tobě, ani tvému okolí a tvým přátelům, aby jsi napsal ještě spoustu dobrých veršů a písní. Zkrátka tě zkusím naučit nejprve hodně myslet a až pak jednat, ovládat svůj ostrý jazyk. Pokud by jsi pak dokonce dokázal i oponovat a vyhrávat bezpečně nad pány, ač jsi otrok, jako to umějí moji nejlepší, budu velmi ráda.”

     “Proč vám na tom záleží?”

     “Protože máš potenciál? Protože se mi líbí tvá díla? Nebo chci jen vyhrát sázku s paní M.? Protože se u toho bavím? Kdo ví kolik protože by mne ještě napadlo, ale nemám v úmyslu ti vše servírovat až pod nos. Jen se uč i objevovat sám, vnímat co a proč druzí dělají. Když jde o špatné věci, vidíš to velmi dobře. Nauč se vidět i dobré.”

     “Protože se vám líbím jako hračka? Rozmar bohaté paní?”

     “Vztekáš se. Zbytečně. Ale přesto ti odpovím. Tady můžeš být klidný. Po pravdě, ač jsme od sebe věkem jen pár let, připadám si starší než ty o sto let a na lože si beru jen muže, které miluji a kterých si vážím. A nemám opravdu nouzi, naopak. Ještě něco tě trápí?” Poslední věta byla opět hodně jízlivá.

     “Paní nezajímá, co trápí otroky.” Už se jen pokoušel nevzdat.

     “Fuj, to je pod tvou úroveň.” Ušklíbla se suše.

Svěsil ruce podél těla a sklopil hlavu. V duchu uznal, že má pravdu.

     “Už toho nechme, běž do mé ložnice a přines co najdeš na stolku u okna.” Opět byla téměř laskavá. Beze slova poslechl, vlastně jí byl vděčný, že ukončila tu rozpravu. Zase na ní byl drzý, proč jen se tak k ní choval? Něco ho dráždilo..přece se jí ani nebojí…a přesto…Pohled se mu zastavil na stolku. Málem se rozesmál. Ležel tam štíhlý proutek. Tak na hříbě. To už i ve škole dostával větším. Proč si o ní celý dům myslel, že je to přísná paní? No jistě, byli rádi, že se za ní schovávali. Za její dobrotu. Byl idiot, že to hned neodhalil. Ta její tvrdost je jen hraná. Maska navenek pro cizí. Už to měl. Drapl tu hračku a vesele zamířil zpět. Potěšeně s hranou provinilostí jí podával proutek.

     “Prosím o vaše laskavé potrestání, paní E.”

Netušil, že to není on, kdo si tu hraje.

     “Výborně. Myslím, že nemusím opakovat proč. Musíš se naučit zvažovat své činy i krotit jazyk, budeme na tom spolu pilně pracovat. Takže se svlékni a ohni.” Ukázala ke stolu.

Zaraženě vykulil oči.

     “Cože?” Hekl nevěřícně.

     “Co je? Přece jsi o to sám prosil?”

     “Řekla jste…asi ..já slyšel jsem…”

Musela se nenápadně kousnout do rtu, aby se nerozesmála a mohla pokračovat s na oko nevinným a nechápajícím výrazem:

     “Já vím, co jsem řekla. Máš si stáhnout tuniku a ohnout se přes můj stůl. Chováš se jako malý kluk a zasloužil jsi tedy úměrný trest. Dostaneš pětadvacet na holou. V čem je problém? “

     “Chcete se mnou zacházet jako s malým klukem?”

     “A tobě se zdá, že to není oprávněné za to, co jsi předvedl od svého vstupu do mého domu?”

Dostala ho. Bojoval, ale tváře mu hořely a cítil, že to měla připravené od začátku.

     “Co když odmítnu poslechnout? Dáte mne zbičovat?”

     “Ty jsi tím svým bičováním posedlý. Chci tvou výchovu, ne zatvrzení. Vidíš sám, že takhle je efekt mnohem větší. Pokud neposlechneš, zasloužíš si další trest. Zavolám všechny na dvůr, nechám tě ohnout před nimi a s chutí ti tvůj trest vysázím tam. Samozřejmě i tam na holou. Užiju si to, ale nevím, jak ty.”

Zavřel oči. Ona nelhala. Cítil jak se baví.

     “Budu vás nenávidět.” Pokusil se chabě v zoufalství.

     “Nesmysl. Přešla jsem tvé drzosti, spravedlivě rozhodla a zasáhla cíl. Nejsi hloupý. Jen zkoušíš smlouvat, protože se stydíš. Tuniku dolů a ohnout.”

Poslední věta zazněla tónem, který slyšel tam dole, když ho ošetřovala. Cítil, že musí poslechnout. Zatnul pěsti a snažil se vzdorovat i sám sobě.

     “Budeš si je sám počítat. Ber to jako trest za zdržování.”

Serval ze sebe tuniku a hodil jí na zem. Provokativně na ní pohlédl. Jen kývla ke stolu. Vyzývavě se nadechl.

     “Nech toho. Umím vymyslet spoustu trestů, které tě rozhodí ještě víc, tak neprovokuj a spíš zpytuj svědomí.”

Myslel si, že neviděla slzy, které mu najednou hrkly do očí a přinutily ho otočit se k ní zády. Opřel se o stůl. Dotkla se prsty jeho zad mezi lopatkami.

     “Ohni se.” Tiše mu šeptla do ucha. Měl pocit, že na studenou desku nalehl spíš aby ztlumil horkost studu a ponížení, která s ním lomcovala. První rána s ním cukla jako by byla žhavým bičem a on zaskučel.

     “Počítej si, Orti. Ve vlastním zájmu to neprodlužuj.”

Panebože, byla tak klidná, laskavá….tohle musel být jen pitomý sen…

     “Tak bude to?” Další švih mu připomenul realitu.

     “Dvě.” Hekl nevěřícně.

     “Samozřejmě, že jedna. Takže od začátku. Já mám času dost.”

Nový švih. “Jedna.” Zašeptal.

     “Chytrý kluk.” Usmívala se? V ohlédnutí mu zabránil další šíp bolesti na zadku.

     “Dvě….Tři…” Pomalu se smiřoval s tím, že nesní. Užasle sledoval slzu na desce stolu. Přece nebude brečet jako malý kluk. U 10 rány udělala pauzu.

      “Klidně se polož na desku stolu. Když nebudeš tak napjatý, bude to míň bolet.”

     “Chcete, aby to bolelo.” Odsekl.

     “Ani ne. Tvé ponížení a stud stačí. Není to tolik o bolesti, jako o pokoře a odevzdání se. Nechci tě lámat, jen se naučit ohnout, když je to nutné.” Najednou stála u jeho obličeje a pohladila ho po tváři a rozmázla slzu.

     “Bohové…”Vydechl nevěřícně a s hrůzou si uvědomil neskutečnou věc….

Z dálky slyšel její pokračujeme…a počítej…

     “Ortie! Děláš si legraci?!!”

Došlo mu, že pohlcen svými myšlenkami počítal špatně…vlastně ani netušil, kolik řekl…

     “Takže začneme od začátku. Budeš počítat přesně a nahlas. Ještě jednou tě přistihnu, že mi nevěnuješ plnou pozornost a jdeš na dvůr před publikum. Uspořádám ti představení. Tak co?”
     “Prosím, paní E., budu poslouchat a počítat od začátku. Slibuji, já…omlouvám se…moc mě to mrzí…”

Překvapeně sledovala to zajíkavé koktání plné pokory a zoufalství.

     “Dokaž to.” Utnula řeči a znovu ho švihla.

     “Jedna.” Počítal rázně. Tak to pokračovalo do 25. Už ani jednou nezaváhal, hlavu položenou na stole, obličej odvrácený od ní, prsty sevřené kolem hran stolu, celý napjatý. Zadek měl plný pruhů, ale ani nemuknul.

     “Můžeš vstát.”

     “Já…mohl bych zůstat o samotě a přemýšlet o svých proviněních, prosím paní E.”

Její podezření se proměnilo v jistotu. Potichounku ustoupila o pár kroků a ohnula se, aby viděla pod stůl. S pobaveným úsměvem, který nenechala zaznít v hlase, pronesla:

     “Až dopřemýšlíš, oblékni se a pošli Alirii, aby zhasla světla, jdu spát.”

Ortius v noci příliš nespal. Unaveně se loudal po nádvoří, když ho Aliria chytla a hnala k paní.

     “Tak časně ráno?”

     “Paní pracuje často do noci a brzo vstává.” Odsekla na jeho ironii káravě. Spěchal za ní s obavou, kterou sám nechápal a dráždila ho. Přesto přidal do kroku a…Aliria do něho málem vrazila, když prudce zastavil před vchodem do pracovny. S pohoršeným zasyknutím ho obešla, vběhla dovnitř a už klesala na kolena a zdravila paní.

     “Dobré ráno, má milá, obvykle nemívám výhrady ke tvé práci, ale dnes se zlobím. V noci mne probudilo světlo a musela jsem zhasínat světla v několika místnostech.” Hlas paní zněl káravě, ale ne zle.

Ortius rychle poklekl vedle Alirie:

     “To je má vina, paní E.”

     “Co? Že jsi nepozdravil nebo že mi skáčeš do řeči?” Tentokrát to byl hlas hodně ledový.

Přesto vyhrkl: “Ne, že jsem nevyřídil Váš příkaz Alirii.”

    “Omlouvám se, má paní Elies, že jsem zanedbala své povinnosti a prosím Vás o potrestání.” Hlas Alirie byl jako stříbrný zvonek. Ortius na  ní vytřeštil oči.

     “Paní E.je spravedlivá a laskavá. Vždy večer zhasínám světla v jejích pokojích, je to má práce. Mrzí mne, že se naše paní nevyspala pro mé opomenutí. Málo odpočívá a tolik pro nás dělá. “

Ortia tolik oddanosti ohromilo. Netušil, že Aliria adresuje své omluvy vlastně jemu a snaží se ho usměrnit. Na moment ztratil řeč.

     “Opravdu to tak chceš Alirio?” Paní přistoupila blíž ke klečící otrokyni a laskavě na ní pohlédla.

     “Ano, má paní.”

     “Ale to není správné!” Vyhrkl Ortius téměř zoufale. “To je přece moje vina!”
     “Slyšel jsi, jak to vidí Aliria, souhlasím s ní.”

     “Prosím! Nechci, aby byla potrestaná místo mne!” To už znělo víc, než zoufale.

     “Nevím, zda máš dost odvahy a rozumu, aby jsi jí pomohl a smyl svou vinu na tom, co se jí stalo.” Zaslechl v tom oznámení opravdu výzvu?

     “Udělám cokoliv, paní E.”

     “Někdy jsou malé věci důležitější a těžší, než hrdinské skutky.”

     “Už tuším, že někam směřujete.”

     “Výborně. Trvalo to, ale jsem ráda, že jsi na to přišel. Takže běž ven za dveře.”

     “Cože?”

     “Vezmeme to popořadě. Pokud něco nebudeš schopen pochopit, neporozumíš, pak se smíš zeptat Alirie. Sice jsi jí dostal do potíží, ale vím, že je natolik laskavá, aby ti přesto dobře poradila.”

Rozpačitě vstal a pohlédl nešťastně na otrokyni. Přešlápl.

     “Vidím, že stále netušíš, oč mi jde, mohu tě poprosit za něho, Alirie?”

     “Ráda, má paní. Ortie, běž ven a znovu přijď. Oprav svůj vstup sem. Řádně pozdrav svou paní a projev jí úctu. Chováš se hloupě a jinde by jsi riskoval krutý trest.”

Aliriin hlas byl laskavý a mírný. Byla z něho cítit jen obava a rozhořčení nad nesprávným chováním otroka. Zmohla tak paradoxně mnohem víc, než pokárání od paní. Rudý vyšel ven a s pocitem “ať už to mám za sebou”rychle vešel zpět, klesl na koleno, sklopil hlavu a s pěstí pevně zaťatou na srdci, hlavou skloněnou k zemi, neutrálním vojenským tónem s podtónem kázně pronesl: “Dobrý den, paní Elies.”

     “Dobré ráno, Ortie.” Znělo to klidně, žádné vítězství.

     “Co dál?” Zvedl po chvíli hlavu.

Paní jen kývla Alirii a posunkem jí zvedla ze země. Postavila se vedle ní a vysvětlila laskavě otrokovi:

     “Nikdy nemluv první. Počkej, až tě paní osloví. Jsi netrpělivý a zbytečně provokuješ a upozorňuješ na sebe. Pokud je pán nebo paní zlý, riskuješ a odhaluješ se, dáváš šanci ublížit.”

Polkl, protestoval by, ale znělo to rozumně a opět starostlivě. Kývl. Sklopil hlavu a mlčel. Netušil, že si obě ženy vyměnily pohledy a pousmání, paní E.kývla na otrokyni pochvalně.

     “Co by jsi mi rád řekl, Ortie?”

     “Paní Elies, prosím vás, netrestejte Alirii. Že světla zůstala svítit a budila vás, nevyřídil jsem váš příkaz, to já si zasloužím potrrestat. Prosím.”

Nastalo ticho. Po chvíli Ortius zvedl opatrně pohled k Alirii-ta jen hleděla s lesklýma očima na něho. Koutkem oka loupl po paní. Usmívala se.

     “Výborně. Překvapil jsi mne. Na tebe to znělo velmi mírně a slušně. Proto se zamyslím nad tvou prosbou. Běžte za svými povinnostmi a v poledne se před obědem sejdeme ve sklepení.”

Odešla a dělala, že neslyší Ortiovo zlostné syčení: “Nic jsem nedokázal?! Ona chce i tebe?!”

     “Dokázal jsi moc. Děkuji ti, byl jsi báječný. Jsem ti moc vděčná a zavázána, už dlouho se mne nikdo tolik nezastával. Děkuji ti….”

     “To já jsem vděčný tobě. Jen jsem chtěl…” To už byla paní daleko. Spokojený úsměv jí hrál na tváři ještě dlouho.

     Alirie zaregistrovala kroky na schodech první. Kývla Ortiovi a rychle poklekli ve středu sklepení u ohniště. Ortius si dovolil letmý pohled k paní – tyhle šaty neznal, byly odvážné a moc jí to slušelo…Probral se a rychle zavřel oči a vyhrkl pozdrav, který už Aliria dokončovala. Paní odpověděla a pak se pousmála:

     “Slyšela jsem, že máš pomocníka.”

     “Ano, má paní. Ortius byl moc hodný a pomohl mi dopoledne s prací.”

     “To jsem ráda. Výborně. Myslím, že na něho máš lepší vliv, než já.”

Aliria se zarděla, ale k Ortiovu údivu neprotestovala. On sám měl na jazyku tisíc štiplavých poznámek, ale sám se divil, proč je všechny zahnal a mlčky klopil hlavu. Snad proto, že nechtěl Alirii přivést do potíží. Při společné práci mu hodně vyprávěl o paní a životě tady i u Aktinia. Ano, měla na něho vliv…nenáviděl toho Římana k smrti! Zatnul pěsti, až mu klouby zbělaly.

     “Aliria se s minulostí vyrovnává s velkou statečností, bylo by dobré, kdyby jsi od ní dokázal přijmout i kus její odvahy, vnitřní síly a moudrosti.”

Zatímco otrok sebou přistiženě cuknul a užasle zvedl hlavu, Aliria tentokrát protestovala, ale paní ji jen s pousmáním umlčela prstem na rtech. A tak se znovu zarděla. Moc jí to slušelo ve světle pochodní.

     “Uvidíme.” Pokrčila jen paní rameny a přikázala: “Vstaňte. Máme řešit čí a jak velké je vlastně to večerní opomenutí. Ortie, svlékni se.”

Zatímco Aliria klidně stála, O.zmrznul s vykulenýma očima.

     “Máš něco s ušima?”

To byl ten jedovatý tón, co tak nerad slyšel. Tentokrát nic neopakovala. S pokrčením ramen si smutně povzdechla a obrátila se téměř omluvným tónem k A.

     “Alirie, je mi líto, asi jsme se obě spletly, svlékni se.”

Ta neváhala ani vteřinu, ladným tahem ze sebe svlékla tuniku a stanula oděná jen svou kůží a vlasy se sklopenou hlavou. Ortius se až teď zmohl na koktavé nesrozumitelné zahuhlání.

      “Ty jsi tu ještě? Můžeš jít, tvé sliby nemají žádnou cenu. Vykřikuješ sliby udělám cokoliv a cukneš s prvním studem. Ani nechci vidět, čeho bychom se tu dočkaly dál. Nesaháš jí ani po kotníky. Vidíš, jak je nádherná ve své statečnosti, ale i důvěře a oddanosti? Ona má cenu 20 jako jsi ty a to nemluvím o ceně jejího přátelství.”

     “Přátelství?!! Ponižujete jí! Chováte se k ní jako k majetku, děvce!….Já….”

Rozkřičel se a vzápětí zmlkl. Nestihl reagovat na Aliriino káravé oslovení. Na tváři mu přistála tvrdá ruka a paní jen studeně a ostře přikázala: “Ticho!”

Nestačilo by to na dlouho, ale její další počínání ho umlčelo. Klidně rozepnula sponu na svém rameni a drahá róba z ní splynula jako mořská pěna k zemi. Před Ortiem stanula druhá zcela nahá žena.

     “Co si to dovoluješ ty hlupáku?! Hodnotu člověka neurčují šaty a nesnižuje nahota! Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo se na Alirii dívat jako na děvku. To si mohlo myslet leda takové zvíře, jako je Aktinius. Proto si libuje v drahých hadrech a týrání. Zmiz mi z očí. Jsi krom zbytečné vzpupnosti a hlouposti i nechutný. Nebudu Alirii trestat za tvé selhání, jak by to nesporně udělal jiný pán. A nebudu trestat ani tebe. Mé tresty jsou určeny k nápravě a výchově. Ty se nechceš stát lepším. Jsi pro mne bezcenný. Jen ohrožuješ sebe a své přátele. Mrháš svými talenty. Fuj.”

Ortia její slova bila víc, než ruka. Nejvíc ho bolel smutek a slza na Aliriině tváři. Když viděl paní, jak jí objala a šeptem utěšuje, že se obě zmýlily, poprvé v životě se skutečně zlomil. Klesl se slzami na kolena, uhodil pěstí do země a rozplakal se bez zábran. Netušil, jak dlouho to trvalo. Když konečně zvedl oči v domění, že obě ženy odešly, našel je v rohu místnosti. Aliria klečela na lůžku zády k paní a ta jí ….!!!  česala rozpuštěné vlasy. Neuvědomil si, jak bohaté a dlouhé jsou copy otrokyně. Černý závoj dosahoval až pod pás a halil jí jako lesklé hedvábí. Konečně ucítil, co má udělat. Strhl ze sebe tuniku, až jí natrhl, odhodil na zem, přešel za nimi. Poklekl na obě kolena, sklonil hlavu a čekal. Tentokrát se ani nehnul, když si ho dlouho nevšímaly. Zachvěl se, až když uslyšel hlas paní:

     “Mám mu dát další šanci? Přestávám věřit, že to má smysl.”

     “Prosím, má paní. Přimlouvám se za něho. Vyprávěl mi o sobě. Není zlý, jen zmatený a nikdy se nesetkal s nikým, jako vy. Bojí se, že ztratí sám sebe a své ideály. Ještě netuší, co je hloubi jeho srdce, on se vždy snaží řídit rozumem a pak to přemyslí…”

Zatímco Ortiovi se tajil dech nad přesnými slovy otrokyně, paní se bez zábran rozesmála:

     “Alirií…ty a tvé povídání…co je to za slovo – přemyslí?”

Kupodivu se smála i otrokyně a zadumaně škádlila paní:

     “Má paní, já nemám drahé školy, je na to nějaké jiné slovo?”

     “Na některé myslitele není žádné slovo, myslím, že tohle nové se ti povedlo. A jen tak mimochodem – nekuliš mne, moc dobře vím o tvých studiích.”

     “Ó, jak jsem mohla zapomenout, že víte o všem, co se šustne.”

     “Byla jsi pochválená a jsem pod nátlakem, abych ti dala víc času na učení.”

Aliria zvážněla:

     “Stála jsem Vás hodně sil, námahy a peněz, chci si to odpracovat:, vrátit Vám….”

     “Čím budeš učenější, tím tvá cena poroste i ceny tvých služeb. Přece mne nechceš o ten zisk připravit.”

Paní se usmívala, ale byla zároveň velmi přesvědčivá.

     “Moc děkuji, má paní, budu se snažit nezklamat ani Vás, ani své učitele.” Uklonila se otrokyně potěšeně.

Ortius bez dechu poslouchal ten dialog. Opět ho překvapila a donutila k cuknutí, když ho přísně oslovila:

     “Ortie! Dávám ti poslední šanci, ale protože si jich neumíš vážit a nevděčnost je jedna z tvých největších chyb, tentokrát to opravdu budeš mít těžké. Jedno zaváhání, neposlušnost, drzost a bude zle. Přistup!”

Málem upadl, jak mu zdřevěněly nohy tím dlouhým klečením, ale skutečně rychle beze slova přiskočil.

     “Podívej.”

Paní mu v dlani podávala hustý pramen vlasů Alirie. Rozpačitě a nechápavě se jich dotkl a převzal je do své dlaně.

     “Jsou nádherné, viď? Aliria je má moc ráda a já je obdivuji. Obě nás moc potěšilo, když tak nádherně dorostly. Pokud selžeš a nebudeš mne v následující hodině bezpodmínečně poslouchat, tenhle pramen usttřihnu. Cítím to tak, že nemám právo rozhodovat sama, takže se ptám Alirie: Jsi ochotná pro něho tolik riskovat? Já bych si to hodně rozmyslela.”

     “Jsem, má paní. On to pro mne udělá, podruhé už váhat nebude.”

     “To ne, nedělej to…” Ortius téměř zasténal s pohledem upřeným na tu záplavu v jeho rozechvělé dlani.

     “Ty nerozhoduješ. To já a ona. Tebe se budu ptát, až si to zasloužíš. Právě jsi v roli, kdy jí můžeš jen zklamat nebo potěšit, jiná možnost není.”

     “Urazil jsem Vás, vyhoďte mne a prodejte.”

     “To se už teď rovná selhání. Můžeš odejít, utéct, ale předtím se budeš dívat, jak za tebe Aliria platí.”

     “Jste krutá.” Vzlykl.

     “Jako život sám, jen seber síly. Dlužíš to Alirii i mně.” Neznělo to krutě, spíš nabádavě. Ale hleděla na něho přísně. Zachvěl se. “Vezmi ve vlastním zájmu rozum do hrsti a uč se.”

     “Má paní, smím mu pomáhat?”

     “Výborně, Alirio. Dobrý nápad.” Kývla paní. “Ortie, Aliria ti bude tlumočit některé mé příkazy. Budeš jí poslouchat tak, jako mne. Rozumíš? Protože jsi nezkušený, smíš se jí zeptat, pokud nebudeš rozumnět nebo si nebudeš něčím jistý. Poprosit jí o radu, pomoc. Je ti to jasné?”

     “Děkuji, paní.” Cítila mu z hlasu napětí a podezření, ale poděkoval opravdu. Kývla.

     “Běž a postav se tam ke stěně. Rozkroč se. Nohy přitiskni k trámům.”

Poslušně přešel ke kříži ve tvaru X u zdi a zaujal určenou polohu.

     “Ruce nahoru. Smíš se chytit železných kruhů.”

Opět poslechl. Soustředil se na snahu neselhat a neprohrát. Moc se bál o Alirii, nechtěl být příčinou jejího smutku.  Byl napnutý, jako struna, když přešla k němu. Ještě, že je vzájemná nahota tak nějak stavěla na roveň….Napadlo ho zavřít oči, aby mu znovu nepřečetla myšlenky. Pozdě! Paní poslala Alirii pro tuniku a on jen bezmocně sledoval, jak jí obléká a pak na příkaz i sebe. Opět byl jediný nahý a bezmocný. Hořce se s tím smiřoval a ani na moment ho nenapadlo myslet na to, že není uvázaný a že to něco mění. Paní prstem, či spíš jen ostrým nehtem přejela po jeho hrudi níž a zastavila se těsně u bradavky. Držel víčka pevně sevřená.

     “To máš dobrý nápad, Alirie, šátek.”

Otevřel oči právě tak, aby viděl ruce paní s pruhem černého hedvábí, které přiložila k jeho očím a uvázala kolem hlavy, aby ho neúprosně zcela oslepilo. A znovu dotyk prstu paní…cesta k bradavce a tentokrát i stisk. Netušil oč jí jde. Co to tu s ním hrála za podivnou hru. Opakoval si svou mantru-neselhat, neublížit Alirii. Bolest polevila, s úlevou si uvědomil, že to není nic, co by nezvládl. Vzápětí si prsty začaly hrát s druhou bradavkou, pak s oběma.

     “Zvolil jsi tmu, zkusím jí prosvětlit. Příkazy ti od této chvíle bude tlumočit Aliria. Smíš s ní mluvit, pokud se zeptá nebo jí poprosíš o pomoc. Dokonce smíš i škemrat o její soucit a slitování, pokud budeš mít pocit, že něco nezvládáš. Možná tě pak necháme krátce oddychnout.” Ruka paní během jejího vysvětlování nezahálela a zamířila níž. Nadechl se a srdce se mu rozeběhlo rychleji. Zasténal, protože paní  mu stiskla varlata.

     “Ani o milimetr se nehni.”

Hlas paní byl klidný a zněl varovně. Čelo mu orosil pot a zuby zatínal do rtu. Když po nekonečné chvíli strach polevil, protože dotyk zmizel, s úžasem zachytil i svůj slabý smutek a hned si s hrůzou uvědomil svou erekci. Rozdýchával stud, vzrušení a neklid po celém těle.

     Paní poodstoupila a kývla Alirii, aby jí následovala. Pak otrokyni šeptla do ucha: “Je tvůj, smíš si hrát a ukázat mu i věci, které o sobě neví-vzpomínáš?”

Alirie prudčeji vydechla. Chtěla říct, že neví, zda to zvládne, její role dosud vždy byla ta podřízená.

     “Jen klid, vím, že se ti líbí. Bude nás ale obě stát hodně sil, než z něho vychováme muže pro tebe. Teď jde o tvé vlasy a já je nechci riskovat. Samozřejmě, že mu v jeho neskušenosti nedojde, že jsem řekla pokud nesplní mé příkazy a nemluvila o tvých. Takže tvůj černý závoj je v bezpečí. On hlavně ani nepozná, že nevedu tvou ruku.”

Aliria pochopila, že paní tohle plánovala dávno.

     “Jen bež a hraj si, má milá. Je tvůj a ne aby jsi byla moc mírná.” Pohladila jí paní po vlasech a odešla na pohovku v rohu místnosti. S úsměvem mrkla na otrokyni, která kývla s rozechvěle přistoupila k svalnatému tělu u kříže a zvedla ruku.

To už znal a přesto ho ten dotyk znovu přinutil k zachvění. Jen nezklamat a vydržet.

     “To už tu bylo.” šeptl s provokací. Aliria se rozlobila, opravdu se jí moc líbil, ale byl neuvěřitelně zbrklý, riskoval její vlasy a…nebo se mu zdá, že ona to neumí jako paní…no počkej…

Opět ucítil dotyk, ale dvou ostrých nehtíků, cestovaly od ramene k bradavce, napnul se odhodláním ani nemuknout. Podivná hra. Vyhnula se bradavce, jen o ní letmo zavadila a zamířila níž.  Jeho dech se opět zrychlil. Pár centimetrů a…nadechl se k vzdoru, když mu druhá ruka zamkla rty pevným stiskem a přimklo se k němu štíhlé tělo. Až heknul překvapením.

     “Mlč a ani se nehni!” Zasyčel mu ženský hlas přímo do ucha. “Neumíš krotit svůj jazyk, naučím tě to. Příští chvíle budeš mít tisíce chutí smlouvat, křičet, odmlouvat. Zakazuji ti to udělat. Je jen na tobě, jak dlouho bude tahle zkouška trvat. Vždy, když bez mého svolení promluvíš, ztížíš si následující chvíle. Budeš vystaven provokacím, pokud na ně skočíš, bude se tvé testování opakovat tak dlouho, až budu spokojená s tvou pokorou a mlčenlivostí. Uč se, pro sebe i pro Alirii.”

Dlaň opustila jeho rty a s pohlazením sjela na jeho hruď. Horký dech rtů u ucha, doteky ženského těla, pulz mu vyletěl k nebesům. Hrála s ním podivnou hru.

     “Je tohle důstojné pro paní otroků!?” Téměř zasténal, zoufalý ze svého vzrušení. 

     “Chyba. Následuje trest.”Zasyčelo mu u ucha a dlaň zamířila k podbřišku. Dotkla se špičatými konečky nehtů jeho poloztopořeného údu. Ačkoliv to bolelo, ten zrádce reagoval pevnou erekcí.

     “Ne..to ne…” Zaskučel.

     “Další selhání.”Šepot zněl téměř pobaveně. Druhá ruka sevřela pevně jeho varlata a pomalu stupňovala tlak. “Naučíš se poslouchat nebo zjistíš, že ještě neznáš mnohé.”

To znělo skoro jako Aliria. Ale v tom hlase zněl smích…byl jim tu pro smích? U bohů! Byl tak bezmocný, ponížený a přitom celé jeho tělo hořelo vzrušením.

     “Zdá se, že opravdu neznáš ani sám sebe, paní má pravdu, když říká, že se musíš hodně naučit.”

Alirii nechtěl a ani neměl sílu odmlouvat. Znovu sotva udusil ston. Zatímco bolestivé sevření varlat nepolevovalo, druhá ruka sevřela pevně jeho úd a několika tahy znásobila jeho vzrušení.

     “Prosím…”, zaskučel a bez špetky vzdoru.

     “Ano? Nezdá se mi, že by jsi opravdu nechtěl.” Tentokrát se Alirin hlas opravdu smál.

     “Nejsem hračka.”

     “Ale ano a snadná kořist.” Škádlila ho a narůstající tlak zarazil smlouvání. Už dlouho neměl ženu, ani si nevzpomínal jak vlastně dlouho. Bylo to zničující a pak…přestala. Kousl se do krve, aby potlačil slovo ještě, které mu samo vklouzlo na rty.

     “Když hezky poprosíš, možná tě osvobodíme od toho tlaku.”

Teď netušil hlas které to byl, v uších mu šumělo vzrušení.

     “Radši umřu.” Zasyčel.

     “Ano? To je výzva.”

Dotyky se vrátily se zničující intenzitou. Ruce se mu zacukaly na kruzích.

     “Nezapomínej na Aliriiny vlasy.”

Stony už neudržel za sevřenými rty, rychle dýchal, celý se leskl potem. Ubývalo sil na vzdor, ovládalo ho stále větší vzrušení. Vzdal svůj odpor s téměř výkřikem…ale v posledních chvílích opět doteky ustaly.

      “Tvým posledním trestem za tvůj hloupý odpor bude, že skutečně poprosíš. Ale ne jednou, nechám tě prosit tak dlouho, dokud mne to bude bavit. Nejméně ale 3x. No a teď už je jen na tobě, kdy to bude poprvé.” Ten šepot ho doslova ovíjel, jako had. Vzrušení mírně opadlo, aby se s dalšími doteky vrátilo silnější. Ještě jednou dokázal mlčet. Pak po dalším náporu a odmlce se rozprosil. Šeptem, nesměle. Poprvé.

     “Výborně, potěšil jsi mne, tak dál – opakování je pro učení dobré.”

Znovu se vrátila k jeho bradavkám, v duchu jí popoháněl dolů. Připadal si opilý. Ale pak uslyšel její smích: “Kdepak, jsi moc vzrušený, víš co, raději popros podruhé teď hned.”

Zopakoval pokorně šepot. “Krásné a teď hezky nahlas. Prosím, paní o rozkoš z vašich laskavých rukou.”  Poslechl opět a chraptivě opakoval její nápovědu, zrychleně dýchal svíraný bezmocnou touhou. Donutila ho to zopakovat ještě 3x , až propadal zoufalství.

     “Zasloužíš si odměnu.”

Pohladila ho a znovu se dotkla jeho údu, pak ucítil přímo na svém žaludu její horké rty. Měl pocit, že vybuchl. Byl to neuvěřitelně dlouhý a mučivý orgasmus. Přesto se nepustil. Bezmocně zůstal viset na kruzích a podkleslých nohách. Šátek se mu sesmekl z očí, pomalu se rozkoukával. přímo proti němu stále Aliria:

     “Až se vzpamatuješ, musíme honem uklidit. Paní by nás potrestala, takový nepořádek.”

      “Cože? Kde je?”

      “Odešla.”

      “Kdy?”

      “Když ti zavázala oči a pověřila mne tvou výchovou.”

Postavil se a masíroval si zcela ztuhlé prsty a dlaně….Upřel na ní pomalu chápající pohled: “Chceš říct, že…ty ještěrko!”

Vybuchnul a vystartoval po ní. Hnala se místností, kličkovala a se smíchem připomínala:

      “Paní řekla, že mě máš poslouchat, na to nezapomínej!”

       “Já ti dám poslouchat! Mám tě! Já ti to spočítám, tak potrestat! Jakže to paní říká? Jako malá holka? Ano, jsi rozpustilá holka a trestat teď budu já!”

Smějící se a naoko bránící se Alirii ohnul  a začal jí citelně vyplácet na zadek.

     “Vidím, že jsi učenlivý. Doufám, že ne jenom když jde o druhé.”

Oba ztrnuli. Paní stála uprostřed místnosti zabalená v osuškách.

     “To dostáváš za to, jak jsi mne nepřišla utřít, jak jsem nařídila?”

     “Omlouvám se, má paní, zapomněla jsem na čas…”

     “Vidím. Tak ať už to testání dnes nějak ukončímě. Oba po deseti. Ty za zapomínání a ty za rozptylování. Hlavně uvidíme, zda tě Aliria něco naučila nebo jí mám přidat ještě trest za nesplnění příkazu.”

To už pobavení v hlasu paní vystřídalo varování a Ortius s obavou pohlédl na svou učitelku. Věděla si rady, na letmý posunek paní přiskočila k bičíku položenému na židli a už s ním klekala před paní E a podávala ho se skloněnou hlavou.

      “Kdepak já, testujeme přece tvou výuku. Ortie pojď sem a popros Alirii o potrestání.”

      “Alirii?”

      “Ovšem nebo snad máš problém ji poslechnout?” Pohled paní významně zamířil k mokrým skvrnám kolem kříže. “Mám se ptá podrobněji, co se tu vlastně dělo?”

Zrudnul, rychle uchopil podávaný bič a klekl s ním před A.a rozpačitě ze sebe soukal prosbu o potrestání. Netušil, že Alirii, která na rozdíl od něho neměla ještě své vyvrcholení, i tohle pokračování baví. Paní to ovšem samozřejmě věděla, poodešla, rozložila se v lenošce a pobaveně kývla: “Je to na tobě, Alirie.”

      “Tak jako malou holku?” Sykla otrokyně s úsměvem pomstychtivě k Ortiovi a ten jen marně ovládal svůj úsměv, který se mu dral na rty proti jeho vůli. A.usedla na schod u ohniště, opřela se zády o jeho stěnu a pokynula:
    “Jen pojď, zlobivý chlapečku.”

Bezmocně koukl po paní. Právě si spokojeně utrhla víno ze zralého hroznu ze stolku u divanu. Zahrozila na něho:
    “Nemyslím, že chceš abych jí vystřídala?”

S pocitem, že sní, se uložil nahý na Aliriina stehna. Pohladila ho láskyplně po zadku. Měl chuť jí uškrtit a přitom si uvědomil, že se zase usmívá proti své vůli. První švih s ním cuknul. Nešetřila ho a zároveň ho po každé ráně pohladila. Zatínal zuby a nevěřícně si uvědomoval své opět sílící vzrušení.

     “Deset, můžeš vstávat, rozptylovači.” Škádlila ho Aliria.

     “Nemůžu.” Šeptl zoufale.

      “Ale ano, víme obě o tom, jak se ti to líbí. Ostatně můžeš se obléknout.”

 Prokázala paní E.bystrý sluch. S očima zavrtanýma do podlahy se postavil a rychle si došel pro tuniku na zemi. Přetáhl jí přes hlavu a vykulil o či na Alirii, která naopak tuniku svlékla a podávala mu bičík. Zavrtěl hlavou. S povzdechem zamířila k paní.

     “To jí v tom vážně necháš? Mám pádnější ruku, než ty.”

     “Nikdy bych ženu neuhodil.”

     “Á …jistě něco takového jsem si všimla po příchodu do téhle místnosti.” Bavila se paní a ironie z jejího hlasu doslova kapala. Semkl rty.

     “Pojď si pro ten bič a ber to jako příkaz.”

     “Směl bych…směl bych vás paní E.moc a moc poprosit, abych mohl převzít Aliriin trest na sebe?”

     “Zní to moc hezky, ale myslím, že by to Alirii tak nepotěšilo. Mírná bolest jí totiž přináší vzrušení, stejně jako tobě, a na trest od tebe se vlastně těší. Měl by jsi jí oplatit její něhu. Také tě to vzrušovalo. Nechám vás o samotě, musím nahoru pracovat. Ale až se hodiny přesypou, přijdeš mi ukázat Aliriin opravdu rudý pruhovaný zadeček.” 

Zvedla se paní a odešla, aniž by cokoliv dodala.

     “Chtěl jsi mne znovu chránit. Děkuji ti.” Usmívala se otrokyně.

     “Zdá se, že nebylo pred čím. Byla jsi velmi přesvědčivá, když jsem stál tam…”

     “Bylo to poprvé, ale s tebou se mi to moc líbilo…”

Bezmocně se usmál a hodil bič na divan, pak se na něj sám spíš složil, než usedl. Aliria se uamála a plavně se mu uložila přes kolena. Překvapeně hleděl na hebkou kůži dvou nádherných oblin jejího zadečku a pak je pohladil. V očích mu zablesklo pomstychtivostí a pokračoval s hlazením. Aliria se zachvěla a tiše zasténala. když prstem zabloudil mezi její půlky. Přitáhl si jí druhou rukou těsněji do klína a pomalu jí zajel pod bříškem níž. Chvíli si hrál se sevřenou mušličkou, ale pak vklouzl dvěma prsty hlouběji a našel vchod do pochvy. To už se stony změnily na tichý výkřik. Spokojeně si pohrával s její touhou. Nevěděl, odkud se to v něm bere, ale nějak vycítil, že teď je ta pravá chvíle a podal si bičík. Neudivilo ho, že hned s první ranou se ozval výkřik, ačkoliv do ní nedal téměř sílu. Vycítil z toho zvuku víc rozkoši, než bolesti. Napřáhl se k další ráně. Dával si na čas, každý rudý proužek líbal a hladil, zároveň jeho prsty druhé ruky pronikaly hlouběji. Nebyl si jistý, zda nebylo ran víc nebo míň, okouzlen aliriinou stupňující se rozkoší, zapomněl počítat, když se Aliria zazmítala v orgasmu. Otočil jí do svého náručí a políbil. Se zavřenýma očima mu oplácela laskání. Byl znovu vzrušený k prasknutí. Přejel rukou po jejích krásných prsou a zduřelých bradavkách, políbil je.

     “Musíme za paní, bylo to krásné, ale přesto nechci hned znovu dělat další proužky na tvém zadečku, i když jsem krásnější obraz dlouho neviděl.” Vydechl šeptem otrokyni do ucha.

     “Po orgasmu to bolí.” Oplatila mu šeptání: “Děkuji za potrestání, můj pane, bylo jedno z nejkrásnějších v mém životě.”

Se žárlivým píchnutím vyhrkl otázku: “Jedno z mnoha? S kýmpak si ještě takhle hraješ?”

     “Máš velkou konkurenci.” Škádlila ho.” Naše paní je velmi zkušená a její nápady jsou od samotných bohů.”

     “Na ženy nežárlím.” Uklidnil se.

     “A na muže ano?” Rozesmála se Aliria. Zamračil se a tak hned dodala: “Jsi první muž po letech. On…ublížil mi, přestala jsem cítit s muži rozkoš, jen odpor a strach. Paní říkala, že jednou přijde muž, který to změní. Nevěřila jsem jí.”

     Ortius musel Alirii znovu něžně pohladit, ačkoliv uvnitř ho spalovala nenávist k Aktiniovi za to, co uděla té krásné ženě. Hlavou mu proběhl verš…o tom napíše…Oblékla si tuniku, vzala ho za ruku a táhla k východu nahoru a veselým pokřikem, že hodiny se sypou. Rozběhl se s ní po schodech.

     Paní pracovala u svého stolu a u jejích nohou seděl Mares, její nohy v klíně, něco spolu řešili. Ortia moment zarazila tak zřejmá podřízenost, správce se těšil velké autoritě a tak nějak působil “neotrocky”. Teď ale naopak vypadal velmi spokojeně a nejevil žádné rozpaky nad jejich příchoedem. Zatímco Ortius zadumaně rozšifrovával situaci, Aliria bez sebemenších problémů vykasala tuniku.

     “Vida, nevypadají, že jsi je musela dělat sama a navíc …není jich víc, než deset?”

Hlas paní se smál a Ortius zrudnul, jak vařený rak. Usmívala se i Aliria a Mares. “No odveď si ho a pokus se mu nalít do hlavy co nejvíc rozumu. Taky mu vysvětli, že i když se mu teď trestání líbí, dokážu najít dost alternativ, pokud nebude při svém jednání používat rozum místo splašenosti.”

Aliria s přitakáním odtáhla Ortia za ruku z pracovny.

     Uplynuly 2 týdny. Ortius pracoval s Alirií, ale i s Juliem a několikrát vyřídil drobné pochůzky pro Marese. Věděl, že vše je na příkaz paní a nějak cítil, že ho bedlivě sleduje. Pravidelně usedal ve volnu ke svému stolu v její pracovně a verše, kterými odsuzoval násilí na ženách, paní ocenila nahlas. Ostatně Alirii rozplakaly, až měl výčitky, ale rychle mu je vymluvila. Už jasně věděl, že jí miluje. Svitky s verši plnými lásky ukryl do stolu.

     “Nečetla jsem to, co přede mnou kryješ, ale tuším na jaké je to téma a myslím, že není třeba psát jen o zlých věcech. Naopak.” Usmála se paní, když jednou nečekaně vešla a on rozpačitě stočil svitek.

     “Už dlouho jsem na jiné nemyslel. Děkuji.”

     “Byly časy, kdy jsem se cítila podobně.” Víc nedodala, ale smutek v jejím hlase ho překvapil.

     “Jste bohatá.”

     “Štěstí, lásku a spoustu jiných věcí si nekoupíš, ale o tom píšeš. Zítra ráno si přijdeš pro instrukce přímo za mnou. Pojedeš za paní Marsae a na tom, co povezeš hodně záleží.” Její tón se změnil na běžný pracovní.

     “Ano, paní.”

Pochopil význam jejích slov a odpoledne se pochlubil Alirii. Jen se smál, když ho varovala, aby byl opatrný. Její smutek přikládal tomu, že se o něho bojí. Ráno s pozdravem poklekl, ani si neuvědomil, že s tím již nemá nejmenší problém a dychtivě očekával příkazy. Paní mu podala balíček zabalený ve voskovaném plátně.

     “Je tam i tvé dílo. Nesmí to přijít do nepovolaných rukou. Buď velmi opatrný a rozvažuj každý svůj krok.

Nejednáš jen za sebe a odpovídáš teď i za druhé.”

     “Raději zemřu, než abych ho vydal.” Řekl tónem přísahy.

     “To by nebylo moudré, po tvé smrti by přišla pohroma.” Odmítla suše a spíš nesouhlasně. “Kdy už pochopíš, že mozek je často větší zbraň, než ruce.”

     “Hrubá síla často převládá.”

     “I za Alirii doufám, že nebudeš zbrklý. Ve stáji máš jednoho z mých nejlepších koní. Běž.” Povzdechla si.

Varoval ho i Mares, který mu chystal krásnou klisnu. Ortius se jen usmál na ustaranou Alirii a klusem vyjel hrdě z nádvoří.

     Paní Hanae tady měli velmi rádi. Bohužel bydlela daleko na svých venkovských statcích a tak přijížděla obvykle jen jednou do roka. Mares jí spokojeně uvítal, pomohl sesednout z koně a odvedl ho do stájí, ačkoliv ho udivilo, že to nedělá její osobní otrok. Velmi se milovali a paní bez něho nikdy nepřijela. Něco tušil, když mu nařídila počkat na dvoře na její doprovod a sama spěchala za jeho paní. Příjezd dvou povozů mu pak vše vysvětlil. Za druhým byla totiž přivázaná klisna, kterou znal. Marián, osobní otrok paní Hanae, se s ním uvítal a pak jen kývl k druhému vozu a shrnul plachtu.

     “Rozvaž ho.” povzdechl Mares.

     “Jsi si jistý? Je to pěkný zuřivec.”

     “Vím. Aliria bude moc smutná.” Povzdechl Mares a strhl roubík svázanému Ortiovi. “Běž za paní. Budeš mít co vysvětlovat.”

     “Vy se znáte?! On..” Vztekle se rozkřikl Ortius hned, jak mu sundali provazy.

     “On plnil příkazy své paní a ty jsi pitomec, který se chytí do každé pasti! Tušil jsem, že je něco v plánu. varoval jsem paní, že ještě nejsi dost zkušený na takovou misi. I Aliria prosila. Nenapadlo nás, že paní dobře ví, co dělá a vlastně neriskuje, jen tě zkouší. Koukej se ovládat a krotit, ať je tvůj trest co nejmírnější.”

Ortia zarazil nezvykle dlouhý a příkrý projev méněmluvného správce.

     “Vážně by jsi měl zpytovat svědomí. Nevědět, že jde o zkoušku, zatočil bych s tebou tvrdě. Má paní je ta nejlaskavější duše pod sluncem a ty jsi jí urážel velmi nevybíravě.” Přidal se Marián.

Mares jen zavrtěl hlavou a ukázal prstem k pokojům paní.

     Ortius nejprve vykročil rázně, ale pak jeho kroky zpomalovaly. Ani si nestáhl z krku hadr roubíku.

Paní seděly na divanu vedle sebe, v rukách sklenky a balíček ležel na stole. Poklekl a neodvažoval se ani zvednout oči, či promluvit. Ostatně si ho nevšímaly.

     “On ti řekl, že jsi špinavá otrokářka?”

     “No vykoupu se ráda. Víc s ním mluvit Marián, když zjistil, jaký je to vztekloun, postavil se mi do cesty a nepustil ho ke mně. Bylo milé, jak mne chrání. Ten můj zaprodanec a patolízal.”

     “Předpokládám, že i to jsou tituly mého dvorního básníka.”

     “Slovník má skutečně bohatý i když zuří.” Z hlasu cizí paní znělo jasné pobavení, ale teď vstala a přišla k němu a její pohled zpřísněl:

     “Máš opravdu hodně horkou hlavu. Velmi snadno jsi se nechal vyprovokovat. Kdyby jsi potkal Aktinia, stráž už by si odváděla i paní Elies i paní Marsae. Pokud to není tvůj záměr a nevděk, pak jsi velký hlupák a největší Aktiniův spojenec!”

Tím Ortia zasáhla nejvíc. Zalykal se bezmocí a zatínal pěsti, až si dlaně rozdíral do krve.

     “Šaty dolů!” Přikázala paní Elies. Tentokrát ho nenapadlo vzdorovat. Strhl tuniku v kleče, hlavu ani nezvedl.

     “Běž dolů. Nevím, kdy budu mít na tebe čas, ale máš tam o čem přemýšlet!”

Připravil se na dlouhé čekání, přesto poklekl. Nereagoval, když zaslechl kroky. Byl to jen Julius. Mlčky přiložil na oheň, zapálil několik pochodní. Klečícího otroka si nevšímal, až když skončil, neudržel se a pohrdavě odfrknul:

     “Nechápu, proč se s tebou paní tak zahazuje. Tisíce lepších, než ty se modlí denně na trzích, aby je koupila taková paní a místo toho žijí a zemřou v utrpení. Ty to máš zadarmo a ještě jí neustále ohrožuješ. Když to bylo nevědomky…dejme tomu, ale úmyslně! Jsi bezcenný šmejd.”

Ortius nejprve jen zatínal pěsti, ale jeho vztek přebil pocit provinění. Vyskočil na nohy. Julius o krok couvl, dobře věděl, že proti zkušenému rváči nemá šanci.

     “A proč se paní zahazuje s takovým zbabělým úlisným červem, jako jsi ty?!” Zasyčel.

     “Možná proto, že používá rozum v můj prospěch a je mi zcela oddaný a plní spolehlivě mé příkazy?!”

Ozvalo se zvučně sklepením a paní stála za nimi. Julius okamžitě klesl s úlevou k zemi, Ortius ho následoval s rezignací.

     “Nemám ráda, když se moji lidé staví proti sobě. Zřejmě máte oba pocit, že jste lepší, než ten druhý.”

Švihla do vzduchu bičem, který zřejmě sebrala cestou k nim. Stačil jí posunek a Julius strhával tuniku.

     “Oba k divanu, ohnout. Samozřejmě oba a blíž k sobě! Tak. Deset ran. Oba budete počítat. Jeden z vás se splete a začneme od začátku. Jasné?”

     “Ano, má paní.” Rychle odpověděl Julius.

     “Ty něco nechápeš, Ortie?” Ten klid byl jistě hraný. S ušklíbnutím pro sebe zavrčel: “Chápu a rozumím.”

Pokoušet se o odpor před Juliem a prohrát s ní souboj před ním by bylo víc ponižující, než tohle. Zatnul pěsti a rozhodl se ukázat té kryse, jak vypadá hrdost. Zatímco s nimi trhla první rána a oba odpočítali, jejich myšlenky se toulaly.

     Julius si nejprve vydechl, že se to obešlo s tak malým trestem. Ač bylo ponižující ležet tu tak těsně u toho hlupáka, paní to moc slušelo a vlastně ucítil vzrušení. Doufejme, že paní se už na něho nebude zlobit. Jau, jen nezapomínat počítat.

     Ortius si hned uvědomil, že tentokrát  je paní nešetří, bolelo to nebo tu už tak změkl? Málem mu utekl ston, jen klid, je jich jen deset. Dnes ale bude ještě hůř…Bohové, kolik jich je? Zapomněl počítat.

    “Vida, Ortiovi se líbí k tobě tulit, asi ještě neznáme jeho chutě. Tak od začátku.” Hlas paní byl pobavený. Julius k němu vrhnul zlostný pohled. Nebyl čas na reakci. Další rány jen pršely. Upnul pozornost k počítání a držel myšlenky na uzdě. Překvapilo ho, že ten ocásek paní ani nemuknul. Naopak, teď vyletěl paní k nohám, poděkoval za trest a líbal její ruku.

     “Dobře. Můžeš jít.” Nechala ho vyběhnout po schodech, než zvedla pohled k Ortiovi.

     “Mám také poděkovat?”

     “Pro tebe je to jen začátek, takže nemusíš.” Ochladila jeho ironickou snahu a pohlédla mu vážně do očí:

     “Jaký trest vyváží, že jsi mne vydal Aktiniovi i s Marsae a Alirií?”

Neznělo to jako řečnická otázka, opravdu se ho ptala. Moment formuloval myšlenky a pak stejně vážně odpověděl: “Smrt. Vy víte, že to jsem nechtěl, ale stalo se. Opravdu vám působím jen potíže a rizika. Prefekt vám bez potíží podepíše můj rozsudek. Budou stačit jen vaše slova a jeden svitek. Prosím jen, aby jste ty ostatní doručila.”

     “Děkuji za skvělou radu. Vzrušuje tě představa mučednické smrti?!” Švihla bičem do divanu těsně vedle něho. Trhnul sebou, zlobila se. Takový tón jejího hlasu tón ještě neznal. Uvědomila si to rychle a okamžitě se ovládla.

     “Postarám se, aby jsi litoval, že ti mučednická smrt zůstane upřena. Dám pozor, aby tvůj trest rozhodně nebyl nijak vznešený. A nebude jeden. Nejprve si to s tebou vyřídím já – za tvé selhání, nerozum a horkou hlavu. Pak dám prostor paní Hanae za to, jak jsi jí i jejího otroka urážel. A pak nabídnu ty trosky, které zbydou, Alirii za její obavy a trápení se o tebe.

Nechápal, proč se vlastně chvěje. Vlastně mu právě řekla, že nezemře, co mu může tak udělat….přesto cítil narůstající úzkost a nejistotu.

     “Umožním ti lépe pochopit, co prožívala Aliria. Myslím, že to vašemu vznikajícímu citu prospěje.”

     “To není ve vašich silách.” Vydech se směsicí nevíry a smutného vzdoru.

     “Myslíš?” Odhrnula sukni svých šatů. Vytřešti oči a polkl nasucho. Nechápal, jak si mohl doposud nevšimnout. Důmyslným postrojem měla k podbřišku připnutý velmi umně řezaný můžský úd z černého ebenu. Věrná kopie velmi dobře vyvinutého muže. Vykročila k němu a on mimoděk couvl, až narazil na kamennou stěnu.

     “Zdá se, že tě nějak opustila tvá bezhlavá odvaha.” Bavila se.

     “Nepodvolím se.” Měl to být vzdor, ale znělo to spíš jako ston.

     “Nemusíš. Vyvedu tě na dvůr, nechám uvázat a ze statků mé sestry přivezu Bruda, jejího velkého černého strážce. Miluje panenské zadky a myslím, že je určitě lépe vybavený, než má hračka. V publiku se bohužel najde hodně očí, které pohled na tvé ponížení potěší a budou ho sledovat se zadostiučiněním.”

Zbledl.

     “Tak jak se rozhodněš? Já nebo náš černoch?”

Nebyl schopen slova. Vycítila to.

     “Na kolena.”

Bezmocně klesl. Oči se mu leskly ve světle ohně.

     “Po celou dobu tvého trestu budeš poslouchat jako beránek. Nebudou žádné drzosti, odmlouvání, ani marný odpor. Paní Hanae se pokorně omluvíš a velmi poníženě jí poprosíš o potrestání. Jsem ochotná tolerovat tvé neúmyslné chyby a korigovat tvé chování, ale skončilo období pitomých chyb vědomých nebo dokonce úmyslných. Je ti to jasné?!”

Sklonil hluboko hlavu.

     “Nahlas a velmi pokorně odpověz.”

     “Je mi to jasné, paní E.” Zašeptal.

     “Uvidíme. Po čtyřech jako pes za mnou.”

Ani se neohlédla a vykročila do druhého rohu místnosti. Myšlenku na odpor potlačil spocitem, že se opravdu provinil a nebude jí provokovat. Proč vlastně ne, podle mnohých má menší cenu než pes. A jsou tu sami.

     “Aliria chtěl být s tebou a pomáhat ti, ale tentokrát jsem to nedovolila. Jednak zasloužíš plný dopad trestu a jednak by jí sebemenší připomínka jejích špatných starých časů mohla ubližovat.”

Vděčně k ní vzhlédl, něco držela v ruce. Amforu s podivně dlouhým a úzkým hrdlem. Hlavou mu bleskla vzpomínka na vojenské dobrodružství v mládí v domě slasti. Opili se, bylo jim to málo, pak jim ukázali, jak se dá opít víc – vinným střikem do zadku. Z té noci si moc nepamatoval.

     “Chcete mne opít?” Vydechl nejistě.

     “Vidím, že máš pestré zkušenosti.” Ušklíbla se. “Nic takového nemám v úmyslu. Ale postup je podobný tomu, který znáš. Takže na lokty a kolena od sebe.”

Jenomže teď neměl kolem sebe partu opilých kamarádů a vědomí otupené vypitým alkoholem. Moc dobře vnímal tlak a nepříjemné pocity, když mu do zadku proniklo úzké hrdlo láhve a střeva plnila tekutina.

     “Doporučuji ti uvolnit se a zhluboka dýchat, sníží to tlak.”

Klidně mu navrhla paní. Zatínal zuby a polykal ponížení. Břicho se mu plnilo k prasknutí.

     “To je moc.” Zasyčel tiše s obavou.

     “O tom rozhoduji já.” Odsekla.

Konečně řekla: “Stáhni zadek a běž na kýbl. To už také znáš.”

Tlak zamezil protestům a on do nejzažšího kouta sklepa přímo letěl. S úlevou klesl nad džber. Dala mu pár minut a pak stanula před ním:  “Znova.”

Cuknul se, jako by ho uhodila, nadechl se a přímo před očima měl její varovně vztyčený prst, nesouhlasně zakývala a pak ukázala k zemi. Se zavrčením klesl na kolena a nastavil znovu zadek.

     “To je pro paní nedůstojné.” Zkusil jí alespoň ponížit.

     “Starej se o svou důstojnost. Radím ti neprovokovat nebo to můžeme zopakovat ještě několikrát a s dvojnásobnou náplní.”

Zavřel oči. Vlastně nedoufal, že by proti ní měl šanci, jen to nechtěl vzdát. Možná právě proto ho takhle mučila. Říkala ohnout, ale ne zlomit? Zkusí to. Mlčel a plnil příkazy jako stroj.

     “Umyj se a pořádně.”

     “Ano, paní E.”

     “Pokoušíš se hrát poslušného?” Usmála se, když usedla a klidně pozorovala, jak se umývá.

     “Mám na výběr?”

     “To zní na tebe příliš rozumně.””

     “Co si vlastně o mně myslíte? Samé nelichotivé věci? Hlupák..”

     “Ovšem, že ne. Právě proto, že mnoho tvých povahových i charakterových rysů a schopností oceňuji, snažím se tě naučit přežít otroctví. Škoda pro tebe, že musím užívat tak razantní metody, ale jsi nesmírně paličatý. Na druhou stranu musím přiznat, že mne to občas pobaví a vyvolává vzpomínky na podobného paličáka.”

Paní se zasněně odmlčela a její myšlenky se někam zatoulaly. Otřel se a stanul před ní s hraným klidem. Poklekl, sklonil hlavu, čekat už se naučil. I on se zaobíral svými starostmi a ani nepostřehl, že stanula před ním. Cukl se s pohledem na umělý úd přímo před svýma očima.

     “Pro nastávající chvíle jsi jen děvka. Naučíš se pro začátek hezky ho vzít do pusy a hleď se snažit.”

Zablýsklo mu v očích, sevřel rty a odvrátil hlavu.

     “Vida, budeme opět lámat odpor.”

S obavou si uvědomil, že jí to opravdu baví. Chtěl jí znovu urazit, otevřel pusu, nadechl se…a ona mu předvedla, jak rychlá umí být. Její prsty ho chytily za vlasy, hrubě mu narazily hlavu směrem ke kusu ebenu. Odřel si rty, poškrábal dáseň a v puse ucítil s chutí krve i chladné dřevo. Její tvrdost ho přímo šokovala.

     “Tak bude to?! Kuř, děvko!” Zároveň s příkazem přišla bolest. Kopla ho mezi nohy a znovu zatáhla za vlasy. Oči se mu naplnily slzama, kolík zajel až do krku, jak se ohnul bolestí. Sevřené zuby povolil. Málem nemohl dýchat. Prvních pár tahů ho donutila tlakem za vlasy. Pak ho pustila: “A teď sám. Chci vidět snahu a podvolení se.”

Zalykal se bolestí, bezmocí a ponížením. Kolikrát už jen s ním tohle dokázala. Pokusil se o první pohyb.

     “Hlouběji. Víc se snaž. Jsi mizerná děvka.”

Chtělo se mu zvracet, když mu pronikající kolík dráždil kořen jazyka. Cítil, jak slintá.

     “Dokud neuvidím jasnou snahu a poslušnost, budeme pokračovat. Je mi jedno, jestli si odřeš krk do krve. Alespoň ten svůj nevymáchaný jazyk budeš chvíli držet za zuby.”

Chroptěl a pomalu ztrácel chuť na odpor. Zaskučel i prosbu. Samozřejmě marně.

     “Aliria i mnoho dalších tohle musely snášet celé hodiny. Ty kňučíš po pár minutách. Pokračuj.”

S hořkostí si uvědomil, že říká pravdu. Zavřel oči a pokusil se opravdu přestat bránit.

    “No vida, že to půjde. Tak.” Konečně ho zarazila. S obrovskou úlevou se zhluboka nadechl.

     “Běž si umýt obličej, ať vidím, jak rychle tě příště rozbrečím.”

Poslechl a nechal tu výhrůžku raději bez komentáře. Klekal před ní s očima a hlavou hluboko sklopenýma, beze slova.

     “Poděkuj, že jsem tě naučila kouřit a polib mé boty.”

Zavřel oči, lovil slova poděkování a opatrně políbil opánky.

     “V pořádku, pokud nejsi schopen slušných emocí, pak raději žádné.” Okomentovala jeho mechanické ochromené chování. “A teď popros, ať tě řádně obdělám do zadku.”

Ani nezvedl hlavu, jen hořící rudé tváře prozrazovaly jeho vnitřní boj.

     “Opět dobře. Běž a ohni se tam přes kozu.”

Nepokusil se smlouvat, ani pohledem. Prostě poslechl. pleskla ho po zadku:

     “Jako děvka jsi mnohem snesitelnější, než jako drzý otrok.”

Nenechal se vyprovokovat. Jen zatnul zuby a mlčel. Asi se jí ten klid nelíbil nebo se opravdu bavila. Najednou ucítil její prsty, jak něžně bloudí po jeho pozadí. Až ho napadlo, že přišla Aliria. Otevřel oči a zkontroloval mezi svýma nohama podlahu. Ne, jen opánky paní. Bylo to tak nečekaně laskavé. Syknul proti své vůli, jak ucítil vlnu vzrušení. Ruka objela dráždivě jeho varlata, letmo je zmáčkla a prsty zapátraly kolem sevřeného řitního otvoru.

     “Já…”

     “Ticho, děvko! Na nic se neptám.”

Ten studený tón byl v prudkém protikladu s něžnými doteky.

     “Je to krásné.” Povzdech naoko ironicky po chvíli. Chtěl jí vyprovokovat. Měl pocit, že vzrušení ho ponižuje ještě víc, než když ho znásilňuje.

     “Tak ty nebudeš poslouchat? Jak myslíš. ” Obešla ho a za vlasy mu zvedla hlavu.

     “Lízej. Je z tvého otrockého zadku. Odměna za neposlušnost.”

     “Kousnu vás!” Zavyhrožoval zoufale.

     “Jen to zkus.” Smála se téměř přátelsky. “Jen mi dávej další a další záminky k pokračování. Paní Hanae za chvíli přijde a ráda se přidá. Tvůj vzdor je opravdu vzrušující a potěšující.”

Tentokrát o slzách ani nevěděl, dokud mu jednu nerozmázla na tváři prstem a komentovala je:

     “Jsi sladký, když roníš slzičky. Kurvička k pomilování. Aktinius je vážně pitomec, kdyby koupil tebe, mohl se bavit 100x víc, než s Alirií, která byla dost chytrá a podvolila se, aby přežila. Ty si hraješ bez ohledu na následky a jak si škodíš.”

Až tahle krutá slova nějak pronikla někam do hloubky a on najednou pochopil tu prostou pravdu, kterou mu od začátku říkala ona i Aliria.

     “Ano, paní E.” Slyšel říkat sám sebe a opatrně olízl její nastavené prsty.Sál je, čistil, oči raději opět zavřené. Žádný odpor.

     “Možná přežiješ i paní Hanae. Stačí. To, co teď přijde může být i hezké a vzrušující, ale tebe to bude jen a jen bolet. Klidně si zakřič, ale byla bych ráda, kdyby jsi nezapomínal, proč se to děje a že jsi zasloužil mnohem víc.”

     “Ano, paní E.” Otevřel oči a tentokrát se nemusel ovládat, opravdu si to myslel. Když přešla za jeho záda a roztáhla jeho půlky, projel jím mrazivý šíp strachu. pokusil se uvolnit, jak mu radila, ale vlastní tělo ho zradilo. S prvním pocitem bolesti se naopak napnul a sevřel zadek. Vetřelec do něho ovšem pronikal razantně i proti jeho vůli. Zaskučel a zatnul prsty do dřeva kozy. Další ston už připomínal křik, útočily na něho vlny bolesti. Byl přitisknutý k tvrdé koze, zadek ho pálil a pulzoval roztažený k prasknutí. Slzy už mu tekly proudem z očí a on si uvědomil, že se ani nepokusil bránit. Vždyť má celou dobu ruce i nohy volné. Musela ho očarovat. Vzepnul se.

     “Jen drž, kurvičko, to byl jen začátek. Teď tě naučím hezky přirážet!”

Zaryla mu nehty do půlek, bolestivě je roztahovala od sebe a nemilosrdně začala vytahovat a zanořovat ebenový kolík do jeho zadku stále rychleji a hlouběji. Bolest se znásobila. Měl pocit, že se trhá na kusy. Rozkřičel se, aniž si to uvědomil. Bolavé vlny se slily v jediný tupý nápor v celém těle, Rozechvěl se a pot z něho jen lil. Když eben konečně opustil jeho tělo, zaplavila ho úleva a slabost. Zdálo se mu, že zemře. Svezl se k zemi a ani si neuvědomoval, že křečovite objímá dřevěnou nohu kozy. Později si uvědomil, že intenzita bolesti se zdaleka nemohla rovnat mučení, která měl za sebou. Zasáhlo ho spíš to, jak necítil vzdor, jen strach a ponížení. Vnímal jí uvnitř sebe, pronikla někam hluboko, kam dosud nikdo.

     “Pojď se umýt.” Mužský hlas ho donutil roztrhnout mokrá víčka od sebe. Byl to otrok paní Hanae. Podepřel ho a v očích měl jen a jen soucit.

     “Kde jsou paní?” Hekl s obavou Ortius.

     “Vedle. Paní E. se šla umýt. Máš chvíli na vzpamatování.”

     “Viděl jsi?…”Zašeptal se studem O.

     “Ne, ale vím, co jsi zažil. Ta bolest pomalu přejde.”

     “Jako by jsi to zažil.”

     “Jsou mnohem horší paní, než ty naše.”

Ortius si otřel obličej podaným ručníkem, odfrknul a raději se neptal na podrobnosti.

     “Co bude dál víš?”

     “Ne, ale má paní se umí zlobit.”

     “To ta má taky.”

     “Máš pravdu. I to už jsem zažil.” Kývl Marián a podíval se po O. se spojenectvím. “Aliria ti vzkazuje, že na tebe moc myslí. Mám ti poradit, pokud to bude v mých silách, ale nevím, zda o to stojíš?”

     “Vlastně budu rád, děkuji.”

     “Nemáš zatím zač. Když budeš mít možnost, koukni po mně, pokusím se ti naznačit, když budu vědět.”

Ortius stačil už jen vděčně kývnout, paní vrazily do místnosti s pobaveným smíchem. Usedly vedle sebe na lenošku a pohlédly k otrokům. Marián okamžitě letěl své paní k nohám a Ortius ho pomaleji následoval. Klesl na obě kolena se sklopenou hlavou.

     “Ani se mi věřit nechce, že je to ten samý, co se tak kasal a urážel mě.” Podotkla udiveně paní H.

     “Trošku jsem mu domluvila. Je talentovaná kurvička.” Ušklíbla se paní E.

Ortiuse polila vlna ponížení a studu, ale jen sklopil hlavu hlouběji. Kousl se do rtu, nesmí se dát vyprovokovat. Bohové, snad jim nebude líčit…

     “Ale? Mám chuť si ho půjčit.”

     “Byla jsem na něj tvrdá, má zadek pěkně odřený, ale myslím, že by to ještě vydržel, pokud chceš….”

O.klečel, ani nemukal, ale uvnitř se svíjel hrůzou.

     “Uvidíme, možná se spokojím s míň, pokud uznám, že se snaží. Zvedni hlavu, ty drzoune a podívej se mi do očí.” Paní vstala a stanula těsně před otrokem. Poslechl a snažil se skrýt obavu ve svém pohledu.

     “Tak jak je to s tebou? Co mi povíš o svém chování tam venku?”

     “Prosím vás o odpuštění, paní Hanae. Udělal jsem chybu….”
     “Velkou chybu.” Skočila mu nabádavě do řeči, ale v hlase jí znělo i pobavení.

      “Ano, velkou chybu.” Zopakoval s přesvědčivým zápalem a pokračoval: “Choval jsem se hloupě a zbrkle. Moc toho lituju, opravdu jsem nechtěl svým chováním nikoho ohrozit. Prosím vás o odpuštění.”

     “To zní mnohem lépe, než jsem čekala, po tvém vyprávění.” Obrátila se paní H.k paní E.

     “Možná záblesk zdravého rozumu. Ale neboj se, nikdy to netrvá dlouho.” Ušklíbla se paní. O.toho využila a rychle mrkl k Mariánovi. Ten kývla a sklonil hlavu. O.to zopakoval.

     “Polib boty paní H. a nabídni jí svou bolest, jako omluvu.” Přikázala paní E.důrazně.

S tím neměl problém, vše je lepší,  než další znásilnění.

     “Slyšela jsem, že bolest snášíš velmi dobře a libuješ si v bičování.” Zamyšleně pronesla paní. Přeběhla mu po zádech mrazivá vlna.

     “Mariane, přivaž ho ke kříži a pořádně.”

Ani jeden nezvedl hlavu a rychle splnili příkaz. “Dobře, nenech se vyprovokovat, buď pokorný.” Zaslechl jen šeptnout u ucha a s nostalgií vzpomněl na nápovědu a chvíle, kdy tu stál naposledy. Ale paní už stála před ním.

     “Tvá paní dává přednost poslušnosti, já bezmoci. Líbí se mi, pokud je mi oddaně nabízena bolest, kterou si mohu vzít i tak. Zkus svá pouta. Chci vidět, že víš, jak jsou pevná a nemáš šanci se z nich dostat.”

Poslušně se zazmítal. Věděl to hned, jako  ho Marian uvázal, měl své zkušenosti s pouty, ale proč jí nevyhovět.

     “Co se ti vlastně tak líbí na bičování?”

Opravdu jí to zajímalo? Nebo si z něho tropí posměch?

     “Nelíbí se mi, paní.”

     “Tak proč ho vyžaduješ?”

     “Jen jsem zvyklý, že to tak vždy skončí.”

     “Ale tady ne?”

     “Tady ne, ale…” Zarazil se.

     “Ano?”

     “Možná nevím, co je vlastně horší…” Vydechl a zarazil se, zda nebyl až moc otevřený.

Rozesmála se:”Chápu, ale jiné věci se ti zjevně líbí, že?”

     “Jaké?” Zapodezíral.

Smála se ještě víc: “No to je třeba vyzkoušet. Mariáne, svíce.”

S obavou koutkem oka pohlédl na hořící knot.

     “Copak, bojíš se? Možná by jsi měl vědět, že chci tvou plnou pozornost, bolest, ale nemám  v úmyslu ti ublížit tak, jako tví předchozí majitelé. Rozumíš?”

     “Tuším ano, jste jako paní Elies.”

     “To je pro mne velká pochvala, ale ty jsi to tak nemyslel. Copak ti vadí? Ví o tobě víc, než ty sám? Likviduje tvou pýchu a nemístnou hrdost? Mění tě?”

     “Hrdost není nemístná.” Vyhrkl a hned si uvědomil, že ho dostala.

     “Nepovídej a co tedy jiného, než nemístná hrdost pohánělo tvé pitomé chování při našem prvním setkání? Vzpomínáš si, co jsi mi řekl?”

     “Mám se znovu omluvit? Opravdu  toho lituju.”

     “Věřím. Není třeba. Udělal jsi chybu a trest smyje tvou vinu. Nezlobím se, jen chci to samé od tebe.”

     “Nerozumím…”Zaváhal.

     “To je prosté. Podívej se mi do očí, uznej uvnitř svou chybu a dej mi svou bolest. Bez zloby, vzdoru, prostě proto, že je to tak správné a mám na ní právo. Tebe to očistí, mne potěší.”

Mluvila pomalu a velmi laskavě, téměř přátelsky.

     “Věřit paní?…” Vydechl se směsicí nedůvěry a váhání.

     “Proč ne?” Jen se usmívala, ale dál nepřesvěčovala, prostě jen čekala.

     “Poslechni. Dělám to řadu let a nikdy jsem nelitoval.”

S údivem pozvedl pohled k tichému, ale velmi vřelému hlasu. Marián stál za svou paní a láskyplně se usmíval.

     “O tom si večer promluvíme, ty pomocníčku.”, zahrozila na něj paní. Znělo to sice výhrůžně, ale i s bezmeznou láskou.

     “Ano, má paní.” Sklopil Marián pokorně hlavu, ale ještě stačil mrknout na Ortia.

     “A nemysli si, že nevíme o tvém tajném spiknutí s Alirií.” Pobaveně dodala paní E z divanu. “Přestaň se motat své paní pod nohy a pojď sem.”

     “Místo, aby ti šel příkladem, učí tě lumpárny.” Káravě zavrtěla hlavou paní H., ale z tváře jí nemizela zář úsměvu. “Tak znovu, chci tvůj pohled a v něm plnou důvěru.”

Poslechl. Cítil, že se nějak méně bojí, spíš ho přitahuje, než děsí. Tolik jí zářily oči. Naplnil ho zvláštní pocit odevzdanosti. Bolest přišla očekávaná, její pohyb rukou byl pomalý, nijak ho netajila. Kapky horkého vosku dopadly na jeho kůži v žhavé palčivosti a hledaly si cestu po jeho hrudi. Nadechl se, ale oči nemohl odtrhnout od jejích. Opravdu pocítil touhu jí potěšit, jak si přála. Další kapičky přistály ve žhavé sprše.

     “Já…chcete, abych křičel?” Napadlo ho.

     “Proč? Taková bábovka přece nejsi. Tolik to nebolí, stačí mi, co čtu ve tvém pohledu.” Usmála se nějak hlouběji. Téměř měl chuť jí ten úsměv oplatit. Další sprška zasáhla těsné okolí bradavky. Dech se mu zrychloval proti jeho vůli. Přesunula se ke druhé bradavce. Hlavou mu letěla představa, jaké to asi je, když se přestane vyhýbat….

     “Ale ale, tady má někdo hříšné myšlenky…”

     “To nemůžete vědět!” Trhl sebou přistiženě. Odpovědí mu byl jen pobavený smích. Přes levou bradavku se přelila žhavá vlna a pravá jí vzápětí následovala. Unikl mu ze rtů první ston, ale nezněl jen bolestivě. Proti příkazu zavřel oči.

     “Neposlušný? ” Hlas se jí smál. “Nech je tedy zavřené, ale potrestat tě musím , to už znáš.”

Vykřik a poprvé se zazmítal v poutech. Vytřeštil oči na svůj stojící úd, který kolem kořene lemoval prstenec zasychajícího vosku.

     “Neupadl ti, ale zase jsi neposlechl. Trest.”

Její dlouhé pěstěné rudé nehty zachytily kolečko zaschlého vosku na levé bradavce a prudce ho strhly i s chloupky zalitými v něm. Zaskučel. Klidně zopakovala totéž s druhou bradavkou. Ačkoliv mu vyhrkly do očí slzy, erekce paradoxně nepolevila.

     “Ty jsi vážně sladký úchyláček.”  Natáhla paní H.ruku dolů.

     “Ne, prosím.” Zkusil a nečekal úspěch.

     “Copak? Bude to bolet? Ale to přece chceš. Myslela bych, že jsi zažil mnohem víc bolesti ve své buřičské minulosti. Co to nechat udělat Alirii? Také si zaslouží svůj díl.”

     “To ne, já…omlouvám se, že jsem smlouval, paní H.”

     “Mariáne, dojdi pro Alirii.” Nařídila, ale paní neoblomně. “Zbytek mého trestu si vyberu večer. Marián tě naučí mne vykoupat. Pak posloužíš stejně Alirii. já budu mít v ruce bič, co si do ní vezme Aliria, to nechám na ní.”Usmála se paní.”Rozumíš?”

     “Ano.”

     “Ano, paní Hanae.” Pleskla ho po tváři téměř laskavě.

     “Ano, paní Hanae,….já…děkuji vám.”

     “Rádo se stalo, nicméně tvé pochopení mne těší, asi vážně nebudeš ztracený případ.”

     “Vždy jsi byla laskavá. Víc, než si někteří zaslouží, že?”

Hlas paní E.s ním trhnul, až teď si uvědomil, že stojí u něho a propichuje ho pohledem. Zahlédl vstupující Alirii, rychle sklopil oči a pokorně šeptl: “Ano, paní Elies.” Nedalo mu, aby koutkem oka láskyplně nesledoval A. Proto mu neušel její rychlý pohled k němu a zjevná úleva, se kterou hbitě poklekla před obě paní.

     “Strháš zbytek vosku. Dohlédneš, aby se umyl. Ošetříš mu zadek. Pořádně, mastí i uvnitř. Máte na to celé odpoledne. Po setmění bude čekat v mé koupelně.” Znělo to přísně a Aliria odpověděla velmi vážně a s velkou pokorou: “Ano, má paní.”

     “Je v pořádku, není až tak bláznivý, jak jsi čekala.” Pohladil pobaveně Marián Alirii po rameni a vyběhl za oběma ženami, které už mizely na schodech.

     Ortius láskyplně hleděl na otrokyni, která si ho prohlížela už s úsměvem. “Jsi opravdu úplně v pořádku?”

Kývl a také se pousmál.

     “Bylo to zlé?”

     “Myslel jsem, že ano, ale když pomyslím, co jsi asi musela zažít….”

Odehnala ty chmurné myšlenky jediným mávnutím. “To už je dávno. Copak to máš na sobě?” Rozverně zatahala za vosk.

     “Rozvaž mě, zkusím se toho zbavit.”

     “To nepůjde, nech to ma mně.”

     “Hned mne rozvaž nebo ti zase budu muset nařezat…”

     “Lákavá nabídka, ale paní nařídila něco jiného, vzpomínáš?”

Zamračil se na ní.

     “Nech si to, přece by jsi nechtěl, abych byla trestaná za tebe.”

Povzdechl.

     “Zkus mi věřit. mám s tímhle mnohem větší zkušenosti, než ty.”

Pohladila ho a prstíky objela bradavku.

     “Co máš v plánu?” Optal se s podezřením.
     “Na podobnou bolest je jediný recept….vzrušení…”

Zčervenal, ale neprotestoval, když se její rty přisály k jeho bradavce. Llíbala jí a sála. Horký vosk způsobil, že její doteky cítil velmi silně vzrušivě. Poprvé zasténal. Když s polibky zamířila níž a její doteky zdrsněly, cítil, jak se mu úd napíná k prasknutí. Neměl do poslední vteřiny tušení, kdy strhne s palčivou bolestí vrstvu vosku z kořene jeho údu, ale načasovala to dokonale. Vlna bolesti paradoxně přiživila jeho rozkoš, stejně jako její rty, které se vzápětí přisály k jeho penisu. Ještě strhla dva menší kousky vosku, ale to už téměř nevnímal – svíjel se v křečích orgasmu. První, co spatřil, když se mu podařilo zaostřit pohled, byla smyslně se olizující otrokyně s jiskřivým pobaveným pohledem.

     “Bohové! Ty jsi jistě kněžka samotné Afrodity. Už mne odvážeš?”

     “Jistě, musím se přece podívat na tvé pozadí.” Smála se jeho rozpakům a povolovala pouta. Třel si zápěstí a pokusil se znovu smlouvat: “Zvládnu to sám, jen mi dej mastičku.”

     “Pro mne jsou příkazy paní zákonem, až to tak bude pro tebe, budeme mít oba snadnější život.” Odsekla.

Na usmířenou jí seznámil s plánem na večerní koupání. Zarděla se, ale špitla potěšeně:

     “Těším se, ještě nikdy jsem neměla otroka pro sebe.” Zajíkla se obavou, zda se ho nedotkla .

     “Pro tebe se budu snažit být tím nejlepším lázeňským otrokem v dějinách.” Pohlédl na ní zamilovaně.

Se šťastným smíchem ho za ruku odtáhla do koupele. Donutila ho usednout do vody, ačkoliv se snažil tajit pálivou bolest dole, samozřejmě o ní věděla: “Dva, tři dny to bude cítit. Může to být bez bolesti, krásné, vzrušující, ale ty jsi paní rozzlobil.” Drhla mu záda.

     “Nejsem dobrý otrok.”Ušklíbl se.

     “Budeš.”

     “Nechci.”

     “Ale hodí se to k tobě. Jsi tak laskavý, máš rád druhé, takoví páni nebývají…tedy až na pár vyjjímek…”

     “Jsi bláznivka romantická…” Přitáhl si jí do náruče a dlouze políbil. “Miluju tě.”

Cukla se a do očí jí vyhrkly slzy: “To neříkej, to se nesmí.”

     “Proč ne? Klidně to vykřičím na celý dům.”

     “Nevíme, zda to paní dovolí.”

     “Mé srdce je moje a má láska taky!”

     “Zkusím paní poprosit, ale bojím se, že nebude souhlasit.”

     “Proč? Myslel jsem, že tobě vyhoví.”

     “Ona řekla, že mne bude chránit i proti mne samé. Abych…prostě aby mi už nikdy žádný muž neublížil.”

     “Ale já ti přece nechci ublížit, ty mi nevěříš?”

     “Já ano, ale paní zatím ne. Ublížit může i když tě ztratím. Já…když jsi odjel, moc jsem se o tebe bála. Vím, že se zatím neumíš bránit.”

     “Kdybych se směl bránit, ukázal bych jim!” Vykřikl zlostně.

     “Marián říkal, že jsi byl tak rozzlobený, že tě snadno spoutal…” Špitla a o krok ustoupila.

Vydechl, zlost ho opustila s pocitem viny.

    “Nenávist k pánům a zlost mi uchovaly sílu a zdravý rozum v té bídě. Když se jich vzdám, co mi zůstane?”

     “Láska, naděje, přátelství?” Vydechla s nejistotou. “Má to pro tebe větší cenu?”

     “Velkou.” Klekl si před ní a zabořil jí hlavu do klína se slzama v očích. Hladila ho a pak se k němu sklonila a znovu ho políbila.

     “Pojď, podívám se ti na tvou bolavou dírku.” Šeptla.

     “Stydím se.” Oplatil stejně potichu.

     “Já trošku také, budeme se stydět spolu.” Vzala nádobku s mastí.

Marián mu večer nadiktoval a ukázal spoustu instrukcí. Nachystali koupel i celou místnost. Pak přišla paní H.a pustila se do výuky sama. Ortius se opravdu snažil, přesto několikrát slízl ránu bičíkem – tu přes ruce, zadek, záda, rameno.

     “Nejdřív mysli a až pak se někam vrhej, zbrklíku! Tohle je koupelna, ne souboj. Máš sem vnášet mír a uvolnění pro opečovávanou osobu, ne zmatek a neklid.” Důrazně mu domlouvala v závěru. “Mysli na to! Teď tady ukliď, dej vyměnit vodu a osušky a dojdi pro Alirii. Je to její odměna. A málem bych zapomněla, než ji přivedeš, máš své dílo nechat zkontrolovat svou paní.” S pokývnutím odešla dřív, než jí stačil poděkovat. Opravdu chtěl. Moment vydýchával napětí a pak se vrhl do práce. Skutečně Alirii miloval stále víc.

     “Smím vás vyrušit, paní E.?” Poklekl v zahradě za paní, která zamyšleně hleděla na hladinu jezírka.

     “Á náš lazebník. Tak jakpak jsi dopadl?”

     “Mám připravenou koupel pro Alirii, prý jí chcete zkontrolovat?”

     “Vlastně spíš závidět,” usmála se. “Nějak nepochybuji, že jsi se snažil.”

Až teď si uvědomil, že paní je zřetelně unavená.

     “Máte hodně práce?” Vyhrkl a hned se kousl do rtů, zda nepřestřelil.

     “Spíš mne unavila nutnost jednat s podobnými, jako je Aktinius a spol.”

Sklonil vděčně hlavu s pochopením:

     “Nechtěl bych…ani nedokázal být na vašem místě.” Neměla Aliria nakonec pravdu?

     “Kdysi jsem byla jako ty.” Usmála se paní. “Plná odhodlání bojovat a změnit celý svět. Pak mi můj otec ukázal, jak velkou škodu tím mohu způsobit nejen sobě, ale hlavně ostatním. Těm, za které zodpovídám, kteří na mně závisejí. Brzo po té matka zemřela a tíha povinností přešla na mne.”

     “Kolik vám bylo let?”

     ” 18. Místo lásek a her přišly povinnosti a práce.”

     “Máte své sny splněné i lásku, ne?”

     “Ano. Dnes ano, ale trvalo to mnoho let. Víš, Mares je po mém boku jen pár let. Dřív bylo mnohem hůř. Opravdovou lásku je třeba hodně opečovávat a chránit. “

     “Myslíte, že nejsem Alirie hoden?”

     “Nevím, boj je tvá přirozenost, budeš tedy o ní muset zabojovat. dokaž mi, že jí dokážeš chránit.”

     “To není v mých silách! Jsem otrok!”

     “Je! Až to pochopíš a naučíš se to, přijď si pro můj souhlas.”

     “Neslibujete mi chiméry?”

     “To záleží na tobě.”

     “Takže podle vás je něco takového možné…”

     “Samozřejmě.”

     “Pak se to chci naučit. Podvolím se vašemu vedení a budu pilný otrok. Opravdu ji miluji!”

     “Pokud přijmu tvou přísahu, nebudeš mít cestu zpět.”

     “Nemám jí už teď.”

     “Mohla bych tě prodat na venkovské statky mé staré přítelkyně jako ochránce ovčích stád. Přijdeš tam do styku jen s pastýři, bojuješ s vlky a páni tam nejsou.”

     “Aliria?”

     “Na takovou pustinu je příliš křehká.”

     “Takže bych jí ztratil.”

     “Ale získal relativní svobodu.”

     “Miluju jí.”
     “Promysli si to. Pokud budeš zítra na úsvitu stát na dvoře s obojkem a bičem v ruce, přijmu tvůj slib. Jinak můžeš za dva dny odjet s Maresem, jede do hor.” Paní přelétla očima koupelnu, kam mezitím došli.

     “Výborně, všimla jsem si pár pruhů na tvé kůži, ale zjevně to bylo velmi plodné učení.” Poškádlila ho, ale nebyla v tom její jiskrná energie. Opět z ní zářila únava.

     “Nepotřebujete také vykoupat?” Šeptl nejistě.

     “Možná jednou, Ortie. Teď běž pro Alirii. Já mám ještě práci.” Otočila se a odešla. S údivem si uvědomil, že se mu na rty dralo: “Bude mi ctí, paní…”

Zavrtěl hlavou sám nad sebou a vydal se hledat svou lásku.

     “Odjedeš s Maresem.”

     “Ty mne nemiluješ?” To bylo téměř zasténání.

     “Miluju a právě proto musíš pryč.” Naléhala.

     “Proč mám stát na dvoře s bičem a obojkem?”

     “To je zákon tohoto a několika dalších domů. Pokud požádáš o osobní otroctví u paní domu, sneseš rituál bičování a prokážeš, že jsi hoden, budeš na krku nosit jméno paní s poznámkou o. Ten malý znak znamená velkou čest i přísahu. “

     Hlas správce zněl velmi slavnostně. Stál mezi dveřmi s Mariánem a teď položil na stůl obojek a bič. Oboje černé, lesklé a zdobené. Zatímco Mares odešel, Marián usedl ke stolu. Doplňován Alirií, seznámil Ortia s rituálem zasvěcení.

     “Kolik takových obojků je ?” Vydechl Ortius.

     “To je jen na paní. Víš to?” Pohlédl Marián k Alirii.

     “Já vím o pěti. Mares, Julián, já, Primus, Lancelus, ty…”

     “Takže paní E má 3 a já budu čtvrtý?” Přemýšlel spíš s úzkostí.

     “Myslím, že první.” Pobaveně oznámil Marián, který si pohrával zamyšleně s obojkem a zvedl ho, aby si ho mohli prohlédnout. Zlatý vytlačovaný text na zdobené kůži oznamoval, že jde o majetek paní E+A.

     “Panebože, paní mluvila pravdu.” Aliria se rozechvěla a do očí jí vběhly slzy. Trvalo pár minut, než byla schopná promluvit a odpovědět na lavinu otázek, kterou jí zasypali.

     “Paní mi už před časem řekla, že požádala prefekta o uznání mého otroctví. Pokud by souhlasil a započítal mi celou dobu zajetí, bylo by to právě před měsícem 10let.”

První se do gratulací pustil Marián, následoval ho klidněji Mares. Ortius se kousal do rtů :

     “Odjedu !” Vyhrkl nakonec.”Nemá cenu, aby si svobodná žena věšela na krk otroka.”

     “Nejsem svobodná.”

     “Cože?”

     “Hned jsem řekla paní, že tady chci zůstat. Nemám kam jít a tady je mi dobře.”

     “To je nesmysl!” Vykřikl Ortius.

     “Proč? Co třeba Julius?”

     “Co s tím má společného?”

     “Je to vysoký římský úředník. Paní slouží jen a jen z lásky. Ostatně Mares i já už máme dávno odsloužené roky. Milujeme své paní a jsme hrdí na svou roli osobních otroků. Primus už má dávno doma glejt svobody.”

Sděliloval Marián Ortiusovi nepochopitelné a neuvěřitelné informace.

     “Ale pokud jsi chtěl být otrokem jen paní a ne mým, požádám o jiný obojek.” Snažila se Aliria tajit smutek.

     “Tak jsem to nemyslel.”

     “Dám ti čas na promyšlení, do rána je daleko.” Kývla unaveně a odešla. Mares ho zadržel, když chtěl za ní běžet: “Na tohle už jsou jen dvě možnosti, buď si zabal nebo stůj ráno na nádvoří. Ona si nezaslouží dál trápit. Kdo miluje, ten se neptá a ví. Hledej odpověď v sobě.” Marián kývl a oba muži odešli. Ortius se sesunul na lavici a sevřel hlavu do dlaní. Tu noc nespal. Pár hodin procházel vše, co tu zažil a pak si donesl svitek a psal.

     Paní E vešla tiše, ale on právě ukončil poslední verš a díval se k světlající obloze.

     “Dobré ráno, Paní E, já prosím o potrestání, porušil jsem váš zákaz a psal tady. “

     “Dobré ráno, Ortie, nemyslím, že by šlo o nebezpečné verše…?”

     “Láska je velmi nebezpečná…” Usmál se smutně.

     “To ano, občas se z ní i hloupne. Za chvíli se začnou všichni scházet na nádvoří.”

     “Co když zvolím odjezd?”

     “Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlela jako o reálné možnosti.” Usmála se. “Vím, že máš velký smysl pro dramatično, ale teď si vezmi své a běž kam patříš. Aliria proseděla noc u okna a zaslouží si vidět tě první.”

     Zvedl bič i obojek a s obojkem v pěsti na hrudi poklekl: “Děkuji, má paní.”

Sklonil hlavu na moment s úctou a pak políbil její opánky a rychle odešel. Po celou dobu se usmívala.

     Když stanul uprostřed dvora, ucítil najednou podivný klid. Sklonil hlavu, ale pak pohlédl k obzoru a čekal na první paprsky slunce. Nevnímal tichý šramot za sebou,  jak se scházeli obyvatelé domu. Ostatně většinou napjatě mlčeli. Šum nastal až když se objevila Aliria s paní. Obě měly krásné bílé šaty vyšívané vzory zlatou nití a paprsky je rozblýskaly. Budily zasloužený obdiv. Aliria neměla obojek. Poprvé.

     I Ortia na moment znehybněla krása dvou žen. Pak ale neváhal a poklekl:

     “Mé paní, prosím prokažte mi tu čest přijmout z vašich rukou bolest a dovolte mi stát se vašín osobním otrokem.”  

     Po nejistotě nebylo stopy. Ortiův hlas zněl zvučně, hrdě a slavnostně.

     “Býval tu sloup, ale muži, kteří tu stanuli, mne přesvědčili, že oni sami jsou sloupy a opory. Proto se i ty postav po jejich bok a buď silný, jako tvoji předchůdci.”

     I hlas paní E byl slavnostní. Na pokyn paní E vstal a podal jí bič a obojek. Vzala si bič, pro obojek sáhla Aliria. Pak bez váhání přetáhl přes hlavu svou tuniku, otočil se zády ke slunci i k ženám a došel na kruhový kamenný zbytek po sloupu. Rozkročen tam zůstal stát.