Primus I od Paní

Od Elies

     Procházela jsem trhem spíš bezcílně. Poslední dobou mne vystavené zboží netěšilo. Mé myšlenky se toulaly daleko od téhle proklaté končiny. Pomalu jsem si s povzdechem uvědomovala, že je čas k návratu. Můj správce bude jistě strachy bez sebe a já budu zase vystavena jeho vyčítavým pohledům. Stejně, jako když jsem při odchodu z domu odmítla doprovod. Celý dům se o mne bál. Ach ,moji milí, jak jen je to smutné. Nikdy bych si nepomyslela, že se mi otroci, sluhové, stanou lepšími přáteli, ochránci, než má rodina nebo příbuzní. Srdcem mi opět projel šíp hořkého zklamání. Málem jsem zakopla, jak se mi do očí nahrnuly slzy bolesti.

      Opřela jsem se o hrazení z klád u otrockého trhu. Tahle místa nemám ráda, kam jsem se to až zatoulala? S odporem jsem přejela zrakem po lidech v okovech a mé oči se potkaly s hrdou odpovědí. Takový pohled sem nepatřil. Už dávno jsem neviděla v očích muže tolik hrdosti, energie, skryté síly a odvahy. Jeho aura přímo zářila pozitivní energií a byla nezvykle čistá. S nesouhlasem jsem sledovala bláznivé jednání té úlisné otrokářky. To vážně ta husa nevidí, že ten muž raději zemře, než aby se poddal takhle?! ….Možná on by mohl být….

     “Dám za něj 10 sestercií!”

Vykřikla jsem rychle, protože ten blázen byl krok od smrti lynčováním.

    “Sundejte mu okovy.”

Nařídila jsem znechuceně jejím dvěma neuvěřitelně špinavým pohůnkům. Jen ať ten horkokrevný šílenec tu káču nezkusí uškrtit, napadlo mne pobaveně a musela jsem se na jeho pohled usmát. Odpověděl studeně. No jistě, už dávno se nesetkal s citem a pochopením. Oči měl hrdé a s jiskrou. Uvidíme, kolik má rozumu. Teď hlavně opatrně.

     “Co by udělal svobodný muž, kdyby jej dáma požádala, zda by jí nedoprovodil a nepomohl jí s nákupem?”

Zkusila jsem to s lehkým úsměvem a povzbudivým pohledem. Snad nás ten tupý dav neroztrhá oba. Viděla jsem mu na očích, že zabral ještě než odpověděl. Pokračovala jsem v naší společné dorozumívací hře. Pomalu jsem málem zapomínala, kde jsem. Tolik mi ty jeho oči připomínaly….Dav zahučel. Pozor! Není radno lůzu příliš pokoušet. Musíme zabrzdit, snad pochopí i dál.

     “Směla bych znát tvé jméno?”

No výborně, v očích opět čtu, že mi rozumíš a máš za sebou lepší časy. Nemýlila jsem se, když jsem v tobě vycítila něco urozeného, ušlechtilého. Ušlechtilost, která se nedědí s titulem, ale získává srdcem. Nejraději bych tě z té země u svých nohou zvedla, ale dav jsi teď získal. Je nejvyšší čas zmizet.

     “Prosím, následuj mne, Rolfe.”

V mém vybídnutí byl skrytý důraz. Zamířili jsme pryč z toho místa bídy.

Cestou jsem se pokoušela věnovat pozornost jeho vyprávění jak se dostal do otroctví. Ale mé myšlenky utíkaly jinam. Stále víc mne napadalo, že toto osudové setkání by mohlo být řešením mého největšího problému. Byla to bláznivá myšlenka, ale mohla jsem doufat jen v zázrak a pomoc Bohů. A tak jsem s údivem slyšela sama sebe, jak žádám o pomoc neznámého otroka z trhu. Rozum mi zůstával stát, ale srdce říkalo, že jsem na dobré cestě.

     Gardus, můj správce ,už neklidně pobíhal u brány zahrady. Vrhl se mi se zřetelnou úlevou k nohám a když si uvědomil společnost, rychle změnil vyčítavý výraz za pokorný a uctivý. Letmo jsem mu stiskla rameno a zvedla ho posunkem ze země.

     “Postarej se, prosím, o našeho nového hosta.”

Zamrkala jsem na Garduse spiklenecky. Rolf moudře přijal výzvu a odešel naznačeným směrem.

     “Tak co, můj pane správče, myslíš, že má cenu 10 sestercií?”

     “Určitě ano, Paní. Je silný, zdravý a podle držení těla má vojenský výcvik.”

Uklonil se správce uctivě, ale v očích měl veselé ohníčky.

     “Promluvím s ním, přiveď ho pak do pracovny a dej mi připravit lázeň.”

     “Jistě, má Paní. Jsme moc rádi, že jste se vrátila v pořádku.”

     “Chápu, ale i ty moc dobře víš, že kdybych se zavřela do domu, jako do pevnosti, umřela bych, udusila se.”

     “Odpusťte mi, má Paní, to jen strach o vás mi zatemňuje mozek.”¨

     “Není co odpouštět, vedeš můj dům dobře a uvážlivě.”

     Propustila jsem muže, který mi stál 20let po boku. Od dětství mne chránil, bděl nad mým bezpečím. Nač si lhát, po smrti mého otce byl Gardus mým nejbližším mužem v životě. Jen kdyby mne stále netlačil do manželství. Jeho řešení mých problémů se mi ani za mák nelíbilo. V ne právě nejlepší náladě jsem zamířila do domu a stačila jsem se jen napít a nechat si umýt unavené nohy a už se mi ohlásil ten drzý zmetek z gardy. Jako vždy ani nečekal, až ho uvedou a hrnul se rovnou s tím svým smrdutým stádem do mé přijímací haly. Moment jsem ho nechala nadutě bublat.

    “Už dost!”

Pobavilo mne, jak zrudnul a ustoupil o krok, když jsem proti němu prudce vstala.

     “Už jednou jsem si na chování gardy musela stěžovat prefektovi. Pokud vím, padaly tresty. Mám svou stížnost zopakovat, tentokrát přímo v prefektově domě, kam jsem zítra pozvána ?”

Už těkavý pohled toho křiváka mi prozradil, že účinek mých slov byl okamžitý.   Rozkoktal se a znovu couvl. Bohužel právě v té chvíli nic netušící Gardus uvedl Rolfa. Muži! Moment jsem zaváhala a už byli v sobě. Málem jsem se vrhla mezi ně, ale Gardus se mi připletl do cesty. Pod mým pohledem se celý schoulil.

     “Dost!!”

Pronesla jsem ostře a snažila se ovládnout svůj hněv a obavu o toho horkokrevného blázna, který zatím netušil, že vojáci tu nejsou kvůli němu a hraje se tu jiná, mnohem vyšší hra. Chtěla jsem ho chránit a teď byl díky mé ochraně ve smrtelném nebezpečí.

     Bylo třeba zkrotit hněv a rychle začít myslet. Šlo o krk a vojáci byli jen loutky v jiných zájmech. Naštěstí se mi Rolfa podařilo včas zastavit. Tak a teď velitele.

Nemáš hlupáku tušení, jakými intrikami a souboji jsem zocelená. Nebýt Rolfa, připraveného se prát, začala bych se bavit. Ale k čertu…asi jsem toho mizeru podcenila, došlo mu, že já jsem pro něho příliš velké sousto a zaměřil se na Rolfa.

     Tak teď je to hra o všechno, pokud ten hrdý šílenec neposlechne, budeme mít velké potíže.Gardusův bezradný pohled mi v téhle chvíli moc nepomohl. Ale co, rozehrála jsem tuhle hru, tak jí i dokončím.

     “Primusi, polož meč a pojď mi projevit úctu, jež mi náleží.”

Důrazně jsem oddělovala slova a doufala, že ví, co mu ve skutečnosti říkám. Díky bohům za muže, kteří nemají v hlavě jen slámu, pýchu a ješitnost. Tenhle malý souboj jsme vyhráli, bohužel válka byla před námi. Ale on si zasloužil mou vděčnost a úctu:

     “Děkuji ti, Rolfe.”

     “Rolf je na cestě za pomstou, pomáhat vám bude Primus, Paní Elies.”

Moc dobře jsem cítila, jak je pro něho těžké přijímat dobrovolně to, co dosud bylo nenáviděným násilím . Gardus na mne pohlédl s oceněním. Lehce jsem mu kývla, že rozumím a propustila ho. Zaplavila mě únava, ale Rolf, vlastně Primus, měl právo na mou pozornost. Usedla jsem a kývla mu k polštářům vedle divanu. Bylo třeba, aby měl čas ovládnout adrenalín, který mu tepal v žilách. Už jsem věděla, co oba potřebujeme, aby z nás spadlo napětí.

     “Nalij nám oběma víno, karafa a sklenky jsou na stolku pod oknem.”

Vyzvala jsem ho téměř vesele. Opravdu pamatoval lepší časy. Nenaléval víno jako voják, ale jako muž z vyšší kasty. Neměla jsem v úmyslu naléhat, až přijde čas…poví mi sám, co bude chtít, teď byl čas na dobré víno.

     “Pomůžeš mi s lázní?”

     Napětí a zlost v očích mého nového otroka vystřídala nejistota. Málem jsem se rozesmála. Jak bezbranný a rozpačitý byl najednou ten silný a statečný muž. No ovšem, zřejmě ještě neviděl nahou ženu v plném světle. Celým tělem mu projelo zachvění a do tváří mu vstoupila červeň, když bezradným tónem přiznal se sklopenýma očima:

     “Já nevím, zda to svedu…”

Krásná směs citů.

     “Neboj se.” Neudržela jsem úsměv. “Povedu tě.”

I on se poprvé nesměle usmál. Mile. Přiznávám, že jsem záměrně prohlubovala jeho rozpaky. Bylo zábavné vidět muže, který ač měl mnoho žen ve svém náručí, se teď zmítal v rozpacích a bezradnosti. Krůček po krůčku jsem ho učila, jak mne má svléknout , pomoci mi do lázně, umýt a zavinout do osušek. S vrozenou pečlivostí a přesností se snažil plnit co nejlépe své úkoly a jeho pohyby byly chvílemi až obřadné.

I já jsem tedy zachovávala klid a urozené chování. Věděla jsem, že mu úcta, kterou mi tak projevuje, pomáhá překonat stud a rozpaky. S úlevou mne dovedl k lehátku v rohu lázně, aby znovu zrudnul, když jsem mu podala nádobku s olejem a s milým úsměvem oznámila, že mi má natřít celé tělo. Užívala jsem si opravdu nesmírně ty jeho rozechvělé , nesmělé a hřejivé dotyky.

    “Velmi dobře, máš šikovné ruce.”

Šeptla jsem potichu spiklenecky, když se pustil do masáže mých nohou.

    “Děkuji, …má Paní.”

I on šeptal, ale cítila jsem jeho spokojenost.

    “Jsi můj osobní otrok, Prime.”

Zkusila jsem přitvrdit. Stále tam ještě bylo napětí při slově otrok.

     “Není to jen hanlivé označení. Znamená to, že jsi teď v tomto domě jediný muž. který mne smí koupat a pobývat v mých soukromých pokojích.”

     “Děkuji, má Paní, rád Vám posloužím.”

Teď už byl v hlase hrdý tón a slovo vám bylo zdůrazněné.

    “Jsem ráda, že tě to těší.”

Usmála jsem se a vrhla významný pohled k jeho podbřišku.

Znovu ztuhnul a zrudnul.

     “Nemusíš se lekat. Jsme tu sami a nevadí mi, že se ti mé tělo líbí a reaguješ jako muž.”

Odmítla jsem vážně jeho rozpaky a posadila se.

     “Nejen vaše tělo, má paní. Jste krásná, ale hlavně moudrá a laskavá. Myslel jsem, že zdejší ženy…ale to už je teď jedno.”

Zahalil mne do osušky.

     “Mysle jsi, že zdejší ženy jsou do jedné surové, bezcitné a zkažené potvory.” Dořekla jsem za něho. “Chápu proč. Už si to nemyslíš?”

     “Vím, že nejméně jedna taková není a jsem díky tomu šťastný, že jsem ji poznal. Přiznávám, že jsem dlouho neměl ženu. Ale k vám se vzácná paní vždy budu chovat s úctou.”

Poklekl přede mne a sklonil hlavu. Musela jsem ho znovu pohladit po vlasech.

     “Já vím, Prime, nepochybuji o tobě a tvém charakteru, můj otroku.”

     ” Děkuji, má paní Elies.”

Poprvé ho mé označení neuráželo. Výborně. Pokud měl on i já přežít a zvítězit, tohle jsme museli zvládnout především. Ještě jednou jsem ho odměnila pohlazením a pak mi pomohl do šatů. Byl čas jít spát.

Moc jsem toho nenaspala, ačkoliv mne pravidelné oddychování mého otroka kolébalo na vlnách bezpečí.  Myšlenky na nadcházející střety a zkoušky mne naplňovaly obavami . Již dávno mi žádný muž tak rychle nepřirostl k srdci a tak jsem se nakonec propadla do snů s úsměvem a milou představou budoucích společných chvil.

     Potěšilo mě, jak ráno přirozeně hned stanul po mém boku. Pobavily mne jeho rozpaky při výběru oblečení, zato u zbraní byl zřetelně ve svém živlu. Okouzlovaly mne jeho přesné, klidné a jisté pohyby, kterými zbraně probíral a zkoušel. Ano, teď byl celý s mečem a dýkou, boj měl v krvi.

I můj zlatník mě potěšil. Opravdu si dal záležet a odvedl mistrovské dílo. Zaplatila jsem bez váhaní a spokojená. Tak a teď musíme znovu opatrně. Pokynem ruky jsem propustila ostatní a na Primův tázavý pohled vysvětlila:

     “Ne, ty ne. Pokud tě přímo neoslovím a jasně nevyzvu, nikdy mne neopouštěj.”

     ” Ano, paní Elies, rozumím.” Kývl hrdě a potěšeně.

Otevřela jsem kazetu a ukázala mu její obsah. Soucitně jsem sledovala jeho vnitřní boj. Pomalu jsem vysvětlovala proč musím jeho úděl zpečetit tak jasně , tvrdě a nepřehlédnutelně. Odpovídal mi se sklopenýma očima a odevzdaně, ale znovu jsem dobře cítila, jak se v něm vaří krev. Když jsem došla ke zkoušce bolesti, zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. Jeho odevzdanost a láska mne zaplavila žhavou vlnou a já odvrátila hlavu. Mám právo ho tak spoutat? Srdce se mi sevřelo, ale už nebylo cesty zpět.

     “Chci, aby jsi věděl, že ti věřím, Prime. Víc, než komukoliv jinému.”

      “Děkuji, paní Elies.”

Poklekl a políbil mou ruku. Tohle mu nejen nebylo na obtíž, ale naopak byl hrdý a ve světle nadcházejících chvil jsem se najednou z toho nedokázala tolik radovat. Musela jsem ho znovu po zásluze pohladit a doslova “utéct” ke všedním povinnostem paní domu.

      Blížící se hodina Primovy otrocké zkoušky mne svírala. Musela jsem vynaložit hodně sebeovládání na to, abych nevyhnala ze svého domu vetřelce, kteří se slézali na “pastvu”. Přiznávám, že nemám nic proti samotnému rituálu, jen publikum bych si vybrala jiné, důstojné.

      “Hyeny.”

Zlomila jsem zlostně v dlani jehlici do vlasů. Gardus, který přinesl listiny k podpisu jen chápavě kývl a s pohledem k Primovi, mne povzbudil:

      “Jejich pochyby budou zahnány v zárodku, má paní. Věřím Primovi stejně, jako vy. Známe se krátce, ale vím, že je moc dobře, že je po vašem boku a on to zvládne.”

Primus, který si během dne přestěhoval svůj polštář z rohu pokoje k mým nohám, mezi mě a dveře, na něho pohlédl s vděčným kývnutím. Těšilo mne spojenectví, které mezi oběma muži vznikalo. Postřehla jsem během dne pár jejich tlumených rozhovorů, když jsem pracovala.

       “Vy dva spiklenci. I já jsem ráda, že vás mám.”

Ohřála jsem je vřelým láskyplným pohledem. A tak jsme na dvůr vešli spolu. Primus již nijak nepociťoval úkorně přede mnou pokleknout a jeho pevný hlas mi dodával sílu. Pronášela jsem slova rituálu a neodpustila si vložit šeptanou větu jen pro nás dva:

      “Teď jsi první z mého domu.”

Zamžily se mu oči dojetím. Vzal z Gardusových rukou bič, upřel na mne oddaný pohled plný odvahy a vděčnosti. Stáhlo se mi hrdlo, ale on nečekal na příkaz a už stahoval šaty a stanul na pranýři. Ani mne nenapadlo mu nabízet připoutání. Zvedla jsem ruku s bičem s jedinou myšlenkou: Ať už je to za námi. Mezery mezi ranami jsem nechala jen tak dlouhé, aby mohl nabrat sílu. Pátou ránu jsem kvitovala s úlevou a ruka mi sama klesla.

Nevěřícně jsem naslouchala jeho slovům:

      “Prosím, paní Elies, pokračujte. Dovolte mi podat vám, stejně jako všem přihlížejícím důkaz, že má oddanost k vám je větší, než jakákoliv bolest, které budu vystaven. Prosím vás o to má paní.”

Ten blázen! Horkokrevný šílenec! Bezmocně jsem hleděla do těch zamilovaných očí.

       “Gardusi…”, šeptla jsem zoufala.

      “Prosí o čest, dát vám svou bolest, má paní.”

Soucitně, ale nabádavě mi tlumeně odvětil můj správce. Oči se mi zalily slzami a já se donutila znovu zvednout ruku s bičem. Musela jsem se zbláznit. Donutí mě tu, abych si zabila jediného muže, kterého ….Snažila jsem se vést rány tak, aby se nepřekrývaly a nedrásaly místa po předchozích. S přibývajícím počtem to samozřejmě bylo nemožné. Láska a obdiv se v mém srdci střídaly s nenávistí k celému světu a Primovi, který si vybral tak nesmyslný způsob projevit mi lásku. Pohled na krvavou spoušť, kterou natropil bič v mé ruce, mne konečně zastavil. Hodlala jsem se poprat s třeba celým světem a kašlat na pravidla, ale to už mne Gardus podpíral a šeptal:

      “Už omdlel, má paní.”

Zaplavila mě úzkost a strach . Vytrhla jsem se správci ze sevření a zoufale hledala známky života v tom zmučeném těle. Kdyby se mu nezachvěla víčka a nezasténal a já nemusela svírat tu bezvládnou dlaň ve své ruce a velet svým otrokům, vzala bych znovu bič do ruky a vydala se na balkón, tentokrát bych ovšem sázela rány s mnohem větší chutí a silou.

      Gardus mne omluvil hostům, vedl dům a hospodářství 3 dny a 4 noci. Neopouštěla jsem své pokoje a lůžko s Primem, dokud se ten blázen nepostavil prvně na rozechvělé nohy a lékař mi nepotvrdil, že je mimo nebezpečí. Ta šílená zkouška mi paradoxně pomohla. Místní drbny hromadně litovaly, že nešly na to představení. Udělaly ze mne ochotně saň a strašáka svých otroků. Smetánka byla spokojená, že jsem jedna z nich. Vlastně jsem spokojená byla i já…..s hlavou mého milovaného otroka v klíně, ztracená v jeho hlubokém a oddaném pohledu.