“Primus” II.díl

Válka…bitvy…moře…jeho sestra pro něho pláče, ale to přece není možné, sestra zemřela. Přesto cítí jasně její slzy na svých tvářích. Slyší její hlas, který mu něco vroucně říká…asi je to jen sen, další sen z lazaretu. Je zraněný. Krutá bolest se mu zakusuje do zad. Hoří mu celé tělo. Úzkost svírá srdce, ale hlas ženy…jak jen…Elene…Elies, ona se jmenuje Elies a on ji miluje…najednou to ví a kdyby ho bolest neochromovala, políbil by jí ruce, které ho hladí.

Primus – teď, v horečkách znovu Rolf, si nebyl jistý, zda neřekl nahlas, co cítí. Probíral se pomalu. Tělem mu otřásala zimnice a bolest vystřelovala ze zad do celého těla. Neměl ve zvyku, ukazovat se ženám bezmocný. První pocit, který nastoupil po momentu potěšených chvil nad laskavými dotyky, byly rozpaky a váhavé přemýšlení. Jen pomalu se rozpomínal na to, že už není Rolf.

     „Paní Elies.“,vydechl nakonec oddaně jméno té, která mu otírala pot z tváře.

     „Rolfe…jsem ráda, že mě vnímáš.“

     „Jsem váš otrok Primus, má paní.“, vydechl tiše a krom oddanosti a vděku, tak dal mírně nabádavě najevo, že paní je příliš laskavá a něžná na pouhého sluhu, majetek.

     „Jsi můj bláznivý a nerozumný Primus.“ Povzdechla si. Moment provinile přivřel oči nad výčitkou a bolestí, kterou slyšel v hlasu paní. Vlna palčivých jehel, které mu projely kolem páteře, zahnala přemýšlení, proč se paní tak trápí.

     „Za moment dorazí ranhojič. Chodí každý den touhle dobou převázat tvá záda.“,  neušel paní ten záchvěv bolesti.

     „Každý den?“, udivilo ho .

     „Ano. Ležíš tu tři dny v horečkách. Probral jsi se jen první den, pak se rány zanítily a poprvé se ti jasné vědomí vrátilo až dnes.“

     „Mám štěstí, že to bylo s vámi, má paní.“, procedil skrz zatnuté zuby. Bolest útočila dalšími vlnami.

     „Jsem ráda, že máš sílu na galantní chování.“, smutně se usmála paní, „Ale vím, jak ti je. V horečkách jsi svou bolest přede mnou netajil.“

Zrozpačitěl. Než mohl reagovat, otevřely se dveře a Gardus vedl staršího muže s odznakem Asklépiových učedníků. Provázel ho mohutný pes se dvěma košíky na bocích. Zatímco se zvíře otíralo paní Elies o nohy, ranhojič uctivě pozdravil a odložil hůl – odznak své funkce.

Primus s mírným údivem naslouchal hovoru mezi lékařem a paní. Rychle pochopil, že muž je tu každý den několikrát a s jeho paní si rozumí. Málem zapomněl na bolest a zaplavila ho vlna rozpaků, když zaslechl, jak klidně rokují o jeho vyprazdňování. Když přistoupili k lůžku, napjatě pohlédl na paní a prosebně vydechl s hrdým pohledem:

     „Má paní,Elies, děkuji za vaší péči, ale nesluší se, abych vás tolik zdržoval od vašich povinností.“

Trošku mu zatrnulo, protože sotva to vyslovil, vycítil, že to paní neslyší ráda. Malinko trhla hlavou, ale pak jen pokrčila rameny a s posledním pohlazením psa, zamířila ke dveřím. Najednou si připadal hloupě a navíc ho zaplavil pocit, že nechce, aby odešla. Do očí mu vyhrkly slzy, ale nevěděl, zda může před oběma muži volat paní zpět.

     „Paní Elies se celé tři dny nehnula od vašeho lože.“, pronesl ranhojič vyčítavě, „To díky její péči se rány tak rychle hojí. Myslím, že to není obvyklé jednání paní s otrokem, ale to vaše také ne, že?“

Primus se málem propadal do země. Teď už na moment opravdu necítil bolest, jen se styděl.

     „Je unavený. Jinak ví,  jak se otrok chová k paní.“, pronesl Gardus suše a probodl Prima pohledem. Ranhojič se znovu pustil do hledání v košících na hřbetě psa a správce odhrnul přikrývku z pacientova těla.

     „Pomohu ti na břicho. Rány se čistí a převazujeme je denně 2x.“

Primus hledal slova, ale Gardus se zjevně zlobil a neměl chuť na mluvení. Zkušeně ho chytil a přetočil na břicho. Bolest se rozletěla znovu po těle a pacient neudržel zaskučení.

     „Teď dělej hrdinu. Mohla tě držet za ruce, jako to dělala po celé ty dny a těšit tě. V horečkách ti to nevadilo. Její hlas byl jediný, na který jsi reagoval.“, zavrčel správce.

Primus zabořil tvář do polštáře a snažil se nerozbrečet, jak malý kluk. Jak jen mohl být tak hloupý a chovat se k paní Elies tak hrubě a nesmyslně. Proklínal sám sebe.

     „Gardusi, prosím, mohl…prostě já…“

     „Nemám právo nařizovat paní, kde bude. Přijde, až bude chtít. Tedy jestli ještě někdy bude chtít.“, zavrčel správce.

     „Byl bych rád, kdyby přišla. Přinesl jsem vážené paní Elies novou mast a byliny na obklady.“, vložil se ranhojič do hovoru klidně, ale rozhodně.

Gardus se uklonil a zmizel Primovi ze zorného pole.

     „No, mladý muži, podívám se pod obvazy. Rány mokvají, je třeba je čistit.“, ohřál pacienta přátelsky a chápavý pohled.

     „Děkuji.“

     „Za málo,viděl jsem již v životě mnoho bolesti i jiných citů a hlavně některé je třeba hýčkat a užívat jak velmi vzácná koření.“, pousmál se muž a vztáhl ruce k obvazům na otrokových zádech.

Primus neudržel další ston. Měl pocit, že dolů s obvazy jde i kůže a maso. Do očí se mu nezadržitelně draly slzy. Zahryzl se do polštáře a zatnul prsty do deky pod sebou. Hučelo mu v uších a zvedal se mu žaludek.

     „To bude dobré, už se ti uleví. Vydrž, můj statečný.“, zaslechl hlas a do dlaně mu vklouzla štíhlá ruka. Přizvedl hlavu a závojem slz zahlédl soucitnou tvář své paní. Skláněla se k němu s tím nejkrásnějším povzbudivým pohledem na světě.

     „Děkuji, má paní, jsem…jsem moc rád, že jste tady.“, zašeptal nesmírně provinile.

     „Pst, tiše. Zatni zuby Prime, ještě to zabolí.“, zarazila jeho zoufalé omluvy dřív, než se k nim dostal. Moc se mu nechtělo jí poslechnout, ale její pohled byl nabádavý a tak se rozhodl, že jí to poví později. Teď jen poslušně znovu zabořil hlavu do polštáře. Právě včas, protože následná vlna bolesti mu málem roztrhla vnitřnosti ve dví. Zadusil ston v polštáři a znovu se do něj zahryzl, rozhodnutý už nepropustit skrz rty ani hlásku. Marná snaha. Ještě několikrát se rozeskučel a než bolest v zádech opravdu ustoupila, předvedl své paní, jaký je slaboch. Sotva začaly zabírat chladivé obklady, které teď ranhojič přikládal na vyčištěné rány, začal se Primus své paní znovu omlouvat:

     „Odpusťte, má paní, že jsem takový slaboch…“

     „Přestaň Prime, přece nechceš, abych litovala, že jsi konečně při vědomí.“, zarazila ho,       „Neplácej hlouposti.“

S rozpačitým povzdechem zmlknul. Dnes opravdu nemá svůj den. Urazil paní, teď jí znovu zlobí…je hlupák, všech hlupáků král. Raději zavřel oči a vděčně se soustředil na dlaň ve své ruce a jemné dotyky druhé, která mu otírala pot a slzy z tváří.

     „Děkuji, má paní, za vaši něhu a laskavou trpělivost.“, šeptl do polštáře provinile a ucítil pohlazení letmé jako vánek, ale přesto ho cítil v duši ještě dlouhou chvíli. Bolest se tlumila – dílem vlivu léků, dílem vlnou blaženého štěstí. Uvolnil se a položil hlavu na tvář. Upřel na svou paní nejvděčnější pohled, jakého byl schopen. Hleděla na ranhojiče a naslouchala pozorně jeho radám ohledně dalšího ošetřování ran. Primus moc nevnímal , opájel se přítomností paní. Ještě ji vlastně neviděl takhle zblízka. Uvědomoval si , jak třpytivé má oči, připadala mu neobyčejně krásná. Díval se na ní nejen očima, ale svým srdcem. Vybavilo se mu, jak jí poprvé koupal, jak se dotýkal její kůže…

     „Prober se…“, drcnul do něj Gardus a paní mu to vytkla pohledem. Primovi se vrátil pocit přítomnosti.

     „Říkám, že tě převrátím na záda.“, opakoval správce. Pacient si uvědomil, že z místnosti zmizel pes i ranhojič. Přistiženě pomohl Gardovi a pokusil se tajit bolest spojenou pohybem. Zatímco ho správce podpíral, paní ho podložila polštáři.

     „Kde to vlastně jsem?“, vydechl pacient s pohledem na krásně malovanou stěnu pokoje.

     „V mých pokojích. Zůstali jsme zde v atriu. Je tu čerstvý vzduch a tekoucí voda, blízko do lázně.“, laskavě mu vysvětlila paní. Znovu na ní upřel vděčný pohled :

     „Velký přepych pro otroka.“, zabručel spíš smířlivě.

     „Hlavně pro tak bláznivého.“, usmála se, takže to hned zahnalo výčitku z jejích slov. Sklopil přesto hlavu a znovu si připomenul své předchozí jednání.

     „Má paní, já jsem…“

     „Gardusi, dej přinést ovocné šťávy a polévku. Myslím, že Primus má dost sil, aby se zkusil najíst.“, utnula opět jeho pokusy o rozpačité omlouvání.

     „Jistě paní.“, opustil správce místnost, ale neopomněl loupnout očima výhružně po Primovi. Ten jen polknul.

      „Jsi unavený a vyčerpaný. K tomu, co bylo, se vrátíme později. Teď není vhodná chvíle to řešit.“,  řekla paní hned, jak se za Gardusem zavřely dveře. Tón, kterým to vyslovila byl sice laskavý, ale zároveň nesmlouvavý a jasný příkaz naprosto ukončil diskuzi dřív, než začala.

      „Ano, má paní,Elies.“, vydechl Primus pokorně a i trošku vděčně. Paní ho tak chtěla, zkusí jí tedy své hlouposti vynahradit alespoň poslušností. Ale i tohle předsevzetí mělo vzít za své už za hodinu, což zatím netušil. Teď na své paní visel očima a čekal na její přání. Byla nádherná. Zůstali sami. Jen spolu a ona ho  nakrmil laskavě silnou, dobrou polévkou. Měl pocit, že by se už dokázal najíst sám, ale paní přikázala a on si rozpačitě její péči moc a moc užíval. Snažil se jí oddaností a vřelostí pohledu neustále děkovat a beze slov se omlouvat za ten malý podvod – jak vnímal to, že se od ní nechá krmit jak dítě. Pochválila ho, že snědl celou misku polévky a ačkoliv měl dost, zároveň mu přišlo líto, že už je konec. Poslušně se napil a na přímou otázku ujistil paní, že bolest v zádech opravdu ustoupila.

     „Horečka se nejspíš ještě navečer vrátí.“, řekla mu starostlivě, „Ale jsem ráda, že už je ti lépe.“

     „Je mi nádherně, když jste u mne, má paní..“, vydechl a najednou mu hlavou bleskla myšlenka, že ji miluje. Málem to vyslovil, tak silné to bylo. Pak si ale uvědomil, kdo je on a kdo je ona. Sklopil hlavu a jen polkl.

     „Copak je, Prime ?“, zeptala se laskavě. Mlčel. Zvedla mu bradu a donutila ho na ni pohlédnout.

     „Byla bych nerada, kdyby jsi mi tajil své trápení.“, řekla mu s povzbudivým pohledem a lehkou výčitkou.

     „Já…já jen nemám právo vyslovit, co cítím, má paní.  Ale myslím, že to víte.“, našel najednou řešení.

     „Ano. Když jsi blouznil v horečkách, řekl jsi mi mnohé.“, kývla paní vážně a oči jí opravdu zářily. „Ostatně i já tobě.“

     „Pak začínám litovat, že jsem se probral.“, vydechl zcela v moci těch očí.

     „To je ale nemoudré , že ?“ rozesmála se. Bohové! Jak ta se uměla smát. Usmíval se s ní a hřál v záplavě toho smíchu.

     „Možná, že ještě přijdou chvíle, kdy toho opravdu budeš litovat.“, pomalu zvážněla a vstala. Smutně ji provázel pohledem. Vrátila se s úzkou karafou se zalomeným hrdlem. Podala mu jí a on ji rozpačitě uchopil s nechápavým pohledem.

     „Asi právě nastala jedna z oněch chvil. To je pro muže, kteří jsou upoutáni na lože. Moč musí z těla ven. Nechám tě chvilku o samotě, ale po tři dny jsem to o tebe pečovala sama. O všechny tvé potřeby.“, zdůraznila paní poslední větu a ačkoli dobře viděla, jak jeho obličej změnil barvu, dodala přísně: „Vy muži si rádi hrajete na hrdiny, ale mnohem hůře se pak vyrovnáváte s důsledky té hry. Až se vrátím, bude co odnést, nebo zavolám ranhojiče.“, zoufale naslouchal ozvěně vzdalujících se kroků.Tělem mu projel vzdorovitý vztek, že s ním jedná, jako s malým klukem a hned zas pocit nesmírné hlouposti  a trapnosti. Ještě chvíli se pral sám se sebou a pak si s úšklebkem uvědomil, že už delší dobu cítí tlak v močovém měchýři a chce se mu – pomalu odhrnul přikrývku a zkusil nasadit hrdlo láhve. Nešlo to hned, ale nakonec s úlevou na několikrát splnil příkaz své paní. Chvilku se málem i bavil, ale příchod paní mu znovu do tváře vtiskl červeň .

     „Byl jsi rozumný?“, zeptala se klidně.

     „Ano, má paní.“,vzdychl rezignovaně a nechal si vzít karafu z rukou.

     „Výborně.“, broukla a znovu odešla.Tentokrát jen ke dveřím.

     „Kdo je Elene ?“, zeptala se paní,  když se vrátila a znovu usedla na pelest jeho lože.

     „Má sestra.“, zachmuřil se Primus.

     „Často jsi ji volal v horečkách a pletl jsi i naše jména. Musíš ji mít moc rád.“, pousmála se paní.

     „Miloval jsem ji, ale zemřela.“, vydechl úsečně.

     „To je mi líto, co se stalo?“, nehnulo to s paní. Až později ho napadlo, že to snad musela tušit, stejně jako rány v jeho srdci a ptala se s cílem je otevřít a vyčistit.

     „Já…nerad bych…nechci o tom mluvit.“, zavřel oči.

     „Rozumím.“, pohladila ho paní po tváři, takže rychle otevřel oči a neubránil se letmému pousmání, které hned zmizelo pod vlivem dalších vět z milovaných úst.

     „Přesto bych ráda slyšela, co se stalo.“

     „Je to váš příkaz,má paní?“, pokusil se jí obměkčit pohledem.

     „Pokud ti to usnadní odpověď, pak ano, ber to jako příkaz své paní.“

     Znovu zavřel oči a s nespravedlivou nenávistí k celému světu a tentokrát i k paní, se pustil do popisu hrůzy, kterou nosil v sobě roky. Schválně volil ta netvrdší slova a popisoval nejhorší scény s hrůznou podrobností. Mluvil dlouho a vášnivě. Až únava, znovu se budící bolest v zádech i srdci, pomalu tišily jeho hlas a vztek. Pozdě, hodně pozdě, si uvědomil co a komu vypráví. Otevřel oči a našel lesklé oči své paní.

     „Odpusťte, já…nechal jsem se unést, nechtěl jsem vás vyděsit, má paní.“, nenávist byla ta tam a on jen znovu proklínal sám sebe za hloupost a nerozum.

    „Nevyděsím se tak snadno, Prime, poznala jsem v životě již mnoho bolesti a viděla sousty utrpení.“, promluvila  Elies klidným hlasem. Hleděl na její klid s údivem a zmohl ho obdiv.  A ona jen s hořkým pousmáním zaregistrovala jeho překvapení.

     „Bolest, jíž nám život a lidé působí, se často mění v nenávist, Prime. V temnou nenávist, která je velmi zrádná. V prvních chvílích umí dodat sílu a utlumit bolest, ale později, když jí vypustíme do srdce, ovládne naše činy a stravuje naše srdce uvnitř. V konečném důsledku nás pak učiní zranitelnými, nešťastnými a oslabí schopnost vnímat city druhých. Věř, že dobře vím, co říkám. Jediný lék na ní je pak odpuštění a ona se léčbě tvrdě a silně brání. Přesto, jen pokud dokážeš odpustit, dokážeš se zbavit té temné síly ve svém srdci a najdeš cestu ke štěstí a lásce. Láska ti může v tom těžkém odpuštění pomáhat. Láska je totiž jedna z nejsilnějších a nejkrásnějších. Pravý protiklad nenávisti.“

S úctou a obdivem naslouchal Primus těm vroucným slovům. Jeho paní měla v očích bolest i zvláštní záři. Jako-by ta bolest nebyla zlým, ale naopak něčím jiným…snad tušila nač myslí a její další slova to potvrdila.

     „Bohové nám chystají mnohé zkoušky a často se baví na náš účet. Ale můžeme zvítězit i nad bohy, pokud najdeme v bolesti poučení, změníme nenávist v lásku, ponížení v moudrost. Tvé srdce je velmi dobré a velké.  Nenech ho stravovat nenávistí, oslabovat nevyrovnanou bolestí. Vezmi jim oběma sílu, použij ji pro sebe a zapuď je pryč. Zvítězíš tak nad sebou i osudem, porazíš bohy. Nauč se odpouštět, Prime, můj otroku.“

     Svíral paní za ruce a do očí se mu hnaly slzy. Už je dál nedokázal brzdit. Bez ohledu na bolest se přetočil na bok a s hlavou ukrytou v přikrývce , přitisknutý ke své paní se rozplakal poprvé od dětských let. Plakal pro svou sestru, rodiče, bolest, kterou zažil, viděl. Netušil jak dlouho, čas přestal vnímat už dávno. Když konečně nápor silného tlaku citů polevil, zbavil se mrskáním posledních slz a s pocitem provinění pohlédl  na svou paní. Nadechl se k rozpačité omluvě, pokusu o vysvětlení, ale ona jen s laskavým úsměvem položila prst na jeho rty. A tak poslušně mlčel a snažil se alespoň znovu pohledem dát najevo svůj vděk. Podala mu hedvábný bílý kapesník a vstala, protože Gardus se s úklonou objevil ve dveřích:

     „Má paní,přišel…“

     „Vím, už čekám. Řekni mu, ať moment počká, musím se převléknout. Až odejdu, postaráš se o Prima. Nevím, kdy se vrátím.“

     „Ale má paní,mohl bych vás doprovodit…“

     „Gardusi, udělej, co jsem řekla.“

     „Ano, má paní, odpusťte .“, rychle ustoupil otrok a s úklonou opustil atrium, protože tomu tónu nešlo odporovat. Primus pohlédl na svou paní s úctou. Uměla velet lépe, než setník.

     „Odpočívej, snaž se hodně jíst a pít.“, přikázala mu laskavě a zamířila ke dveřím.

     „Má paní…“, vydechl s obavou, zda neporušuje její příkaz mlčení.

     „Ano?“, zastavila se s přátelským pohledem.

     „Miluji vás.“, neudržel se. Mohla odejít a on by třeba už nikdy… „Miluji vás, jako jsem nikdy…odpusťte, chtěl jsem jen říct, že pro vás udělám cokoliv si budete přát. Můj život je jen váš.“

Vrátila se. Mlčky, ale oči jí zářily jako oheň. Pohladila ho a sklonila se k němu.

     „Já vím a vážím si toho.“, šeptla mu do ucha, vtiskla na čelo letmý polibek a s úsměvem odešla. Zůstal strnulý, užaslý a pomalu si uvědomoval, co se to stalo. Překvapení střídala záplava obrovské euforie. Nemohl uvěřit, jaké má najednou štěstí. Před pár dny málem pošel při dlouhém pochodu a čekal s nenávistí, kdo ho koupí. Rozhodnut raději zemřít, než se nechat zotročit. A teď … pohlédl na stůl. Pak se pokusil posadit. Byl jako moucha, ale po kouscích se mu to povedlo. Měl plán, ale příchod Garduse ho narušil.

     „Máš rozum? Lež! Nenechám si kvuli tobě od paní vyčinit!“, vyjel po něm správce přísně,   „Hlídá tě celé dny a jen bych jí vystřídal…koukej si lehnout!“

     „Ona…je moc…nevím jak…“

     „Je to nejlepší paní na světě a doufám, že ji zůstane.“,vzdychl Gardus už mírněji.

     „Proč by neměla?“, zbystřil Primus.

     „Protože…do toho ti nic není. Hled se dát do kupy, ať ji můžeš provázet, tebe snad nechá. Kdyby jsi nebláznil s tím svým hrdinstvím, nemusela teď jít sama.“

     „Kam šla?“, pohlédl Primus do ustarané tváře Garda, „Co ji hrozí?“

     „Jen ona ti může říct víc, pokud bude chtít, aby jsi to věděl.“, odmítl správce a zlobil se sám na sebe, „Já nemám co mluvit, paní by se právem rozzlobila, kdyby věděla, že ti tu něco vykládám. Měl by jsi spát. Jsi pořád slabý.“

Primovi se nechtělo, ještě moment se pokoušel z Garda něco vymámit, ale ten byl neoblom- ný a navíc ustaraný a dost zamlklý. A tak nakonec uznal, že nic lepšího není a zavřel oči.

Ještě jednou, tentokrát po jídle Primus usnul. Paní byla pryč celý den. Gardus občas odcházel, ale vždy se vracel. Obvykle si přinesl s sebou nějaké listiny a zachmuřeně je v koutě studoval. Konečně, už za tmy, přišla mladá otrokyně oznámit, že paní se vrací. Gardus s ní rychle vyšel ven. Primus stáhl deku a s bolestně zkřivenou tváří se posadil. Stálo ho to hodně sil, ale nakonec se mu podařilo vstát a dopotácet se k cíli – ke stolu. Hrábl po skřínce,  kterou znal. Podařilo se mu ji otevřít a vytáhnout obojek, ale pak už síly došly. Před očima mu přeběhly tmavé pruhy a šel k zemi. Probral se s pohledem na ustaraný obličej paní. Gardus ho spolu s ní odvlekli do postele. Chtěl se omluvit, ale paní hleděla na správce. Ten, se sklopenou hlavou, pokorně řekl :

     „Odpusťte, má paní, vím, že jsem neposlechl váš příkaz. Chtěl jsem vás vidět…že…že jste v pořádku…“  Poklekl a se sklopenou hlavou čekal na svůj trest. Primus polkl. Před pár dny by nechápal. Teď jen zoufale šeptl:

     „Paní Elies, prosím vás, to je má vina. Gardus mne celý den hlídal a obstarával. Prosím, potrestejte mne místo jeho. Bude to tak spravedlivé. “

     „O tom, co je a není spravedlivé, rozhoduji v tomto domě já, Prime. Ty by jsi měl zvažovat dosah svých činů pro druhé. “

 Bohové, bylo to peklo. Řvali na něj, bičovali ho, týrali,ponižovali, ale vždy bojoval, vzpíral se. Ale teď…paní s ním mluvila klidným, téměř tichým tónem. Přesto se s každým jejím slovem propadal hlouběji a hlouběji do pocitu provinění. Připadal si příšerně. Zoufal hledal nějaká slůvka, omluvu, prosbu. Nakonec zůstal u toho hloupého:

     „Odpusťte, má paní.“, a nešťastně sklopil oči před jejím vyčítavým pohledem.

     „Odejdi Gardusi, o tvém potrestání rozhodnu později.“, řekla paní téměř laskavě a správce vstal.

     „Vše je v pořádku, prozatím.“  Pronesla bez souvislostí, ale Garduse to evidentně potěšilo a s uctivým : „Děkuji, má paní.“, odešel.

     „Proč si neposlechl Garduse a vstal, Prime?“, zeptala se paní přísně.

     „Odpusťte, má paní., chtěl jsem…ale to …“, Primus se odmlčel a pak jí s odhodláním pohlédl do očí: „Neposlechl jsem, byla to chyba. Prosím o vaše potrestání, má paní.“

     „Zdá se, že jsi našel zalíbení v tom, nutit mě do tvého trestání.“, paní se zlobila. Cítil to.

     „Na něco jsem se tě ptala, kam jsi šel?“

     „Chtěl jsem si vzít něco ze stolu a o něco vás poprosit.“

     „O co?“, zaváhala.

     „Chtěl jsem vás poprosit, abyste mi prokázala tu čest a připjala mi Váš obojek mé oddanosti. Chci vám patřit a chci … moc rád bych…byl bych hrdý na to…,že to každý ví.“ Hledal slova, ale o smyslu nepochyboval ani na okamžik. Už dávno se rozhodl. Vystrčil levou ruku z pod deky a rozevřel prsty. Na dlani mu ležel obojek, který po celou dobu svíral.

Paní byla překvapená a dojatá. Poznal to a byl šťastný.

     „Prosím, má paní.“

Zopakoval měkce a oddaně ji pohlédl do očí. Spojili se pohledy. Moment četla v jeho očích vlnu vřelého citu, kterou se snažil dát najevo. Pak vzala obojek z jeho ruky a zapnula ho na jeho krku.

     „Budu se snažit být ti dobrou paní, Prime. Děkuji ti za tvou důvěru.“

     „I já děkuji, má paní. Pokusím se vám být dobrým otrokem.“

     „Věřím tvým slovům.“, kývla a její otrok byl znovu tím nejšťastnějším mužem na světě.

     „Gardus mi řekl, že jsi jedl.“

     „Ano, sám.“, kývl.

     „Výborně, dám nám přinést večeři. Myslím, že každou chvíli přijde tvůj lékař převázat tvá záda. Potom se spolu najíme.“

Jako na potvrzení jejích slov se ve dveřích objevil známý pes a hnal se k paní Elies.

     „Každý vás miluje, má paní.“,usmál se Primus.

     „Bohužel Gulu je v tomto domě častým hostem.“, povzdechla paní a šla uvítat ranhojiče.

Tentokrát již pacient bez váhání šťastně stiskl v dlaních štíhlé ruce své paní, sotva ho lékař s Pardusem přetočili na břicho. Podařilo se mu udržet jazyk za zuby a zakousnutý do polštáře odolat náporům bolesti jen s tlumenými stony. Slzy se mu do očí samozřejmě jen hrnuly a tak s rozpačitým vděkem užíval znovu něžné dotyky své paní.

     Po odchodu ranhojiče měl paní pro sebe a blaženě si to užíval. Musela ho několikrát pobídnout do jídla, protože často zapomínal na večeři s pohledem upřeným na její tvář a oči. Donutila ho znovu ulehnout a vypít hořké byliny. Tělo mu roztřásla zima, horečka se vrátila v posledním náporu, ale on přesto měl pocit, že je mu nádherně. Nevzpomínal si, kdy usnul. Paní se došla umýt, pak pomohla jemu, ulehla na lůžko v rohu pokoje a on ve světle dohasína-jících svic upíral oči k jejímu loži, dokud mu únava nesklopila víčka.

Následující tři dny byly krásné. Paní byla téměř celé dny s ním. I když ho, červenajícího se, Gardus s dvěma otrokyněmi koupal, ranhojič převazoval nebo zkoušel udělat první kroky. Posedávala s ním v zahradě, jedla, spala. Stále více ho okouzlovala, nejen svým zjevem, ale i jednáním, způsobem rozhodování – byl přítomen i jejím rozhovorům se služebnictvem. Pokud měla paní návštěvu, zůstával s ním Gardus. Primus dávno věděl, že správce má vřelé srdce a vážil si ho stále víc. Jen na opatrné otázky, co vlastně paní hrozí , se mu nedostalo odpovědi ani jedinkrát. Čtvrtý den ranhojič definitivně odstranil obvazy a doporučil jen záda potírat několikrát za den mastí.

     „Nemohu slíbit, že mu nezůstane pár světlých jizev.“, řekl paní, když odcházel.

     „Jsem na ně hrdý.“, odmítl Primus smutný pohled své paní.

     „Já ne.“, hodila přísně hlavou, „Přišel čas si promluvit.“

      Primus pozorně pohlédl na paní s očekáváním, že se dozví, oč v tomto domě jde, ale čekalo ho velké zklamání.

     „Vím, proč jsi udělal tu…tu hloupost a nechal se…a hlavně donutil mne, abych ti tak ublížila.“

     „Paní…prosím, neublížila jste mi, já jsem…“

     „Neopovažuj se mi skákat do řeči!“, zarazila ho velmi ostře.

     „Odpusťte, má paní.“, zrudnul a sklopil oči.

     „Tak tedy, donutil jsi mne podílet se na té nebetyčné šílenosti, která tě upoutala na týden na lůžko a oslabila. Nemluvě o tom, že jsi mohl při troše smůly i zemřít!“

Paní se opravdu zlobila. To byl hlas! Primus se jen přikrčil a na moment přivřel oči.

     „Díky bohům za to, že se uzdravuješ.“

Napadl ho, že ani ne tak bohům, jako její laskavé péči, ale nahlas by se to nikdy neodvážil říct. Vlezl by raději do klece lvům, než znovu skočit své paní do řeči.

     „ V příštích dnech mne čekají náročné úkoly, jednání. Původně jsem myslela, že budeš po mém boku, ale teď ve stavu v jakém jsi, ….Za hodinu pro tebe přijede správce mého domu na venkově a odveze tě tam. Zůstaneš, dokud nebudeš v pořádku a záda se úplně nezahojí.“

Primus strnul. Představa, že má opustit paní ho ochromila, až po velmi dlouhé době se zmohl na reakci. Vstal z lůžka a klesl své paní k nohám se zoufalou snahou jí uprosit.

      „Ne. Za deset dní se na tebe přijedu podívat. Správce ví, co tě má naučit a jaký má být program tvých dní. Gardus ho informoval o mých příkazech. Ostatní se dozvíš na místě.“

     „Prosím vás, má paní…“,  šeptal už jen Primus.

     „Musíš se naučit poslouchat mé příkazy. Nemáš zatím tušení, jak nebezpečné hry tu musím hrát, abych uhájila tento dům a jeho práva.Tvá horká hlava tě žene do nebezpečí a to nechci. Nemám na to ani právo. Nesu odpovědnost za osudy spousty lidí. Pokud mi chceš pomáhat, musíš se naučit hodně věcí. Poslušnost k nim bezesporu patří, stejně tak jako důvěra v má rozhodnutí. Pokud to nezvládneš, budu tě muset propustit z mých služeb. Nechci ti nijak vyhrožovat, naopak, možná by to pro tebe bylo lepší. Mohu ti dát půdu a domek na mém venkovském území. Měl by jsi klid a bezpečí. Myslím, že by jsi obojí zasloužil po trápeních, kterými tě život již obdařil.“

     „Poslechnu váš příkaz, má paní, ačkoliv mi rve srdce na kusy. Prosím vás, jen mě neposílejte pryč navždy. Přijímám váš trest za bolest, které jsem vás vystavil a věřte, že je to pro mne horší, než cokoliv jiného.“

     „Vím, že je to těžké, bude se stýskat i mně, ale je to mé rozhodnutí.“

     „Ano, má paní.“, vydechl a cítil se jako by právě souhlasil s tím, že si dá useknout ruku.

Ani ne hodinu po té ho Gardus  odvedl k vozu. Poměrně mladý muž, s obojkem na krku, mu pomohl nastoupit a pobídl silného koně. Cestou nakoupili na trhu a zamířili ven z města. Primus hleděl do země a téměř neodpovídal na otázky. Srdce mu těžklo s každou mílí, s níž se vzdaloval od své milované paní.