“Primus” III.díl

Primus”

příběhy o Paní Elies a Primovi

III.díl

Do cíle dorazili až těsně před večerem. Když vjeli do dvora, vyšel jim vstříc správce, který se s Primem i s otrokem, co jej dovezl, vřele přivítal. Byl to již starý muž, přesto jeho postava byla ještě stále svalnatá a plná síly a jeho oči vypovídaly o velké vitalitě. Jeho silný krk obepínal široký obojek, což Primuse překvapilo. Otroka v tomto věku ještě nepotkal, neboť dle zákona měl každý otrok po třiceti letech služby nebo dosažení padesáti let věku právo na svobodu a dostatek prostředků k vlastnímu živobytí. Neměl však odvahu se toho muže zeptat. Snad se najde příležitost nebo se to dozví jinak. Konec konců to nebylo podstatné. Mnohem více Primuse zajímalo, odkud je mu ten muž povědomý.

Vozka předal správci tři zapečetěné listy právě ve chvíli, kdy z velkého bílého domu, dost neobvyklého na venkov, kde stál, vyšla žena v bílé tunice.

„Protectusi?“, řekla směrem ke správci.

„Paní Severitae, již dorazili“, odpověděl ji a s lehkou poklonou ji podal dva dopisy, zatímco si jeden, zřejmě se svým jménem, ponechal.

Vozka poklekl na jedno koleno, sklonil hlavu a čekal. Paní si jej ani nevšimla, zato zabodla svůj pohled do Primuse.

„Nenaučili tě poslušnosti, otroku?!“, zavrčela na něj.

„Nejsem Vašim otrokem“ odvětil Primus klidně a zpříma se ji podíval do očí.

„Ty….“, vyhrkla zlostně, ale ovládla se. „To si ještě vyříkáme. Naučím tě poslušnosti!“, zvedla ruku a chtěla mu jednu vrazit, Primus však zachytil její ruku, zblízka se ji podíval do očí a řekl: „Jen Paní Elies má právo mi něco poručit“

Vztekle se mu snažila vytrhnout, ale zdaleka neměla dostatek sil, aby to dokázala.

„Pusť“, řekla sebevědomým, ale již ne rozkazovačným tónem.

Primus ji pustil a ona mu podala jeden z listů.

„Ten je pro tebe, pokud vůbec umíš číst, otroku“, dodala opovržlivě.

„Děkuji“, odvětil Primus s lehkou poklonou a list si vzal. Bylo na něm napsáno jeho jméno.

Rozlomil pečeť a začetl se do něj. Všiml si, že paní Severitae učinila totéž se svým listem stejně jako správce Protectus, jak již nyní znal jeho jméno.

„Můj milý Primusi,

poslala jsem tě do svého venkovského sídla nikoliv za trest, jak si dosud myslíš, ale proto, aby ses naučil vše potřebné během doby, kdy se ti sama nemohu věnovat.

Žádám tě, aby jsi využil těch deseti dnů co nejlépe a naučil se co možná nejvíce. Tvými učiteli bude má sestra Severitae a správce Protectus. Poslouchej oba stejně, jako by jsi poslouchal mne.

Vím, že zažiješ mnoho nepříjemných chvil, má setra není k otrokům právě nejvlídnější, ale i to je součást výcviku. Projevuj ji stejnou úctu jako bys projevoval mě.

Věřím ve tvé schopnosti, lásku i rozum. Prosím tě, můj milovaný otroku, aby jsi mě nezklamal ani nezahanbil. Tvá Elies“

Primus si list založil za opasek, poklekl před paní Severitae, která právě také dočetla, a políbil ji nohu se slovy:

„Paní Severitae, uznávám tímto Vaší moc nade mnou a slibuji Vám naprostou poslušnost do doby, než mne ji Paní Elies zbaví“

„Ty pse, říkala jsem, že budeš svého chování litovat. Nebudu tě trestat za tvou předchozí drzost, najde se mnoho příležitostí i v budoucnu. Teď šaty dolů!“

„Jak poroučíte Paní“, odvětil Primus a bez váhání se svlékl, i když se na něj upíralo několik párů oči.

Severitae se otočila a jen pokynula prstem, aby ji následoval. Jeho šaty i s dopisem od Elies sebral vozka a někam je zatím odnesl.

Vešla do své komnaty, položila se do polosedu na měkký divan a vzala do ruky pružný, asi tři stopy dlouhý karabáč.

„Zavři a pojď sem!“, poručila a prstem ukázala na zem před divanem. Primus učinil, jak si přála.

„Tohle bude následující dny tvůj nejbližší přítel, dobře se s ním seznam“, řekla a přetáhla ho s ním přes záda. Primovým tělem projela vlna bolesti, i když úder byl jen symbolický. Jeho záda byla ještě příliš citlivá a ne zcela zhojená. Zadržel sten a zůstal v pozici, ve které klečel.

„Ale pokud má Elies pravdu, nebudu ho možná potřebovat. Nebo ano? Odpověz!“

„Vynasnažím se Paní Severitae, aby jste ho nepotřebovala.“ Odpověděl pokorně Primus a jeho myšlenky přitom odbíhaly k Elies, k jeho milované Paní.

„Nebudu ho potřebovat, jsou i jiné způsoby, že? VSTAŇ!!!“ Primus se postavil Její ruka zajela do jeho rozkroku. Upřela mu pohled do tváře a začala mu mačkat varlata. Bolest rostla a k jeho překvapení se mu začal penis nalévat.

„Ale?“, řekla pobaveně Severitae a její hlas zněl poprvé přívětivě. „Začínám chápat, proč si tě Elies tak oblíbila“, Primus však její slova nechápal.

„Namasíruj mi nohy“, poručila. Chytil ji za chodidla a zmáčkl. „Au! Blbče! Myslíš, že mačkáš citrón?! To jsou dámské nohy. U všech bohyní,, to bude práce…“, povzdechla si paní Severitae a začala Primuse učit, jak má správně masírovat. Skončili pozdě v noci. 

„Je čas jít spát. Klekni!“, poručila mu. Poklekl, jak poručila.

„Ruce za záda“, poručila a přešla mu za záda a nasadila mu na zápěstí kovová pouta. Pak se postavila před něj a obřadně mu k obojku připnula řetěz. 

„Divoké zvířátka se musí držet pěkně zkrátka. Budeš spát se mnou, tvé místo je támhle!“ ukázala prstem ke kleci v rohu místnosti.

Beze slova do ní vlezl, ona ho v ní zamkla a konec řetězu od obojku upevnila na krátko ke kleci.

„Koukej ležet klidně, protože jestli mne v noci probudíš, zmrskám tě bičem, ať vypadají tvá záda jakkoliv. Jasné?“

„Ano Paní Severitae, budu poslušen Vašich přání stejně jako kdyby mi je přikázala Paní Elies“, odpověděl Primus.

„Pse!“, kopla zlostně do klece Severitae. Primus se divil, jak obrovský rozdíl mezi sestrami byl. Zatímco jedna byla ztělesněním dobra a lásky, ve druhé dřímala závist a zloba. S myšlenkami na svou Paní Elies usnul i přesto, že spoutané ruce a skrčené tělo v kleci nebyly pro spánek právě ideální. Pomohla mu jeho vojenská minulost, kdy musel spát v mnohdy i horších podmínkách.

Probudil ho úder do klece. Stála u ní paní Severitae, v ruce držela karabáč.

„Vstávej otroku, Paní si žádá tvé služby!“

Otevřela mu klec a odpoutala řetěz, za který ho vytáhla a táhla ke svému loži, u kterého mu uvolnila z pout i ruce.

„Je čas naučit tě, jak dávat ženě fyzickou lásku. Budu tě vést a opravovat. Elies má ráda totéž co já, tak se snaž a uč se, zvířátko…“

Primus pohlédl na svůj povadlý penis a nechápal, jak ji má dát lásku. Naštěstí mu pomohla – přitáhla si ho za řetěz na sebe, pak jej chytila za vlasy a zatáhla mu hlavu mezi své nohy.

„Lízej zvířátko, ukaž mi, jak máš mrštný jazýček“.

Udělal jak poručila.

„Vidíš, jak vlhnu, zvířátko? Máš mrštný jazýček, ale to nestačí. Vraž mi tam prstík a snaž se, dělej, ať jsem spokojena, nebo tě zmrskám bičem a řeknu Elies, že odmítáš poslušnost!“, Prima vůbec nenapadlo neuposlechnout. Nikoliv pro pohrůžku výprasku, ale proto, že bylo přáním jeho Paní Elies sloužit Paní Severitae jako kdyby to byla ona sama, a také proto, že bylo jeho přirozeností plnit přání dam.

Citlivě vnímal vlny její rozkoše a snažil se ji dráždit tak, aby její vrcholy byly co největší. Severitae mu dávala slovy i řečí těla jasně najevo, jak má kdy postupovat a co ji činí největší rozkoš.

Když ji po mnoha orgasmech konečně přemohla únava, rozhodla se večer ukončit.

„Dobře zvířátko, moc dobře, zasloužíš si za ten výkon odměnu.“, s těmito slovy si připoutala konec řetězu od jeho obojku ke koženému zdobnému pásku, který si zapnula kolem kotníku.

„Smíš za to dnes spát u mých nohou. Než usnu, dovoluji ti hrát si s mými chodidly. Smíš je laskat, líbat, něžně hladit, dokud neusnu. Pak smíš usnout také.“ Otočila se na širokém divanu a chystala se spát. Primus vzal do rukou její nohy a začal se s nimi jemně mazlit. Představoval si, jaké pocity to v Paní Severitae asi vyvolává a snažil se, aby byly co nejpříjemnější. Až uslyšel její pravidelný dech, opatrně je položil a stočil se na velkém divanu vedle nich.

Ráno se probudil ještě dříve než Paní. Zůstal tiše ležet a přemítal o minulé noci. Paní Severitae určitě nebyla tak zlá, jak se mu zpočátku jevila. Noc s ní byla krásná a on cítil hrdost na to, že ji směl dát tolik rozkoše. Zároveň k ní začal pociťovat i určitou náklonnost za to, jak jej vede a učí. Jak řekla jeho Paní Elies – musí dávat dobrý pozor a co nejlépe si vše zapamatovat a naučit se, aby až bude opět se svou Paní, ji mohl být dobrou oporou a … Ta slova mu v mysli ještě stále nešla překousnout. Chtěl si říci ´a dobrý otrokem´, ale nějak se s tím stále ještě vnitřně nedokázal sžít.

Z myšlenek jej probrala Paní Severitae, která se protáhla na posteli. Právě se probrala. Vrhla na něj usměvavý pohled, ve kterém se zračila všechna krása předchozí noci. Náhle se ale výraz změnil.

„Klekni na zem, otroku!“, zavelela náhle ostře. Poslechl bez váhání. Něco mu tady nehrálo. Nebyl si jist, ale zdálo se mu, že tu přísnou na něj hraje. Když byla ještě rozespalá, prozradila se. Ano, je jako její sestra. Snaží se na oko vypadat tvrdě, ale uvnitř je milá a citlivá, toužící po muži, který ji dá pocit bezpečí a bude ji oporou.

Řetěz si nechala zapnutý ke své noze, lehce se přioděla, pak Primovi opět spoutala ruce za zády a vyrazila do sousední místnosti. Primus lezl po čtyřech za ní udržujíc patřičnou vzdálenost od její nohy tak, aby do ní nenarazil ani se řetěz nenapnul.

Vedle na Paní čekala prostřená tabule se snídaní. Primus se na její povel zasunul pod stůl, zatímco se sama posadila na židli. Začala řešit běžné problémy jako kdyby v místnosti vůbec nebyl. Krom otrokyně, která Paní obskakovala, byl v místnosti ještě Protectus a dva další otroci, jeden z nich obrovitý, zavalitý černoch.

Paní jedla a občas něco nabídla pod stůl Primovi, který si jídlo bral z její ruky přímo do úst, neboť ruce měl stále spoutány. Když Paní dojedla, Primus měl ještě stále hlad. Musela to dobře vědět, ale nic dalšího mu již jíst nedala.

„Protectusi, dopoledne se budeš věnovat novému zvířátku. Na oběd přijdu si ho sama nakrmit, nikdo mu nesmí nic dát krom vody z misky, kterou bude mít vždy na zemi. Postupně jej zasvěť do všeho, co by měl znát. Myslím tím úplně do všeho, jasné?“

„Ano Paní Severitae“, odpověděl s lehkou úklonou Protectus.

„Teď je čas na malou lekci. Pojď sem zvířátko“. Primus poslušně vylezl z pod stolu.

Paní Severitae mu odepnula obojek a sundala si kožený řemínek z nohy, pak mu uvolnila ruce.

„Vstaň. A braň se“, dodala se škodolibým úsměvem, přičemž jej od sebe poodstrčila a pokynula přitom rukou. V té chvíli se na něj obrovitý černoch vrhl.

Překvapený Primus však zareagoval rychle. Vycvičené instinkty mu pomohly. Bleskově uhnul, zachytil jednu černochovu paži, který jej těsně minul a naučeným tahem za ní zatáhl, což tu obrovitou horu svalů vyvedlo z rovnováhy a černoch se skulil bokem, přičemž shodil vedle stojící otrokyni. Ta s výkřikem rozrazila židle a padla na zem. Primus přiskočil ji pomoct na nohy, ale sotva ji pomohl vstát, musel čelit dalšímu útoku. Černoch byl zpět na nohou nečekaně rychle a vrhl se znova po Primovi. Určitě měl v zápasení praxi.

Hm, chtějí si hrát, tak proč ne, pomyslel si Primus. Vyrazil tentokrát proti černochovi, v poslední chvíli se sklonil a nabral jej ramenem zezdola, chytil za nohu a přehodil jej přes sebe. Černoch s obrovským zaduněním dopadl na zem a zachroptěl. Váha jeho těla dělala své. Začala jej jímat zlost, což jej stavělo do nevýhody. Zaslepen vztekem se opět zuřivě vrhl po Primovi, který jej zachytil za ruku a převalil přes svá záda, v letu mu zkroutil ruku a černoch dopadl tvrdým žuchnutím opět na zem k Primovým nohám, s rukou zkroucenou za zády se už nemohl hnout. Navíc na něj Primus nalehl svou váhou, což černocha zcela znehybnilo.

„Výborně, překvapil jsi mě“, řekla Paní Severitae.

„Nechte toho, budete mít ještě dost příležitostí k tomu se kočkovat. Teď je tvůj Protectusi“, mávla Paní rukou a opustila místnost.

Primus podal černochovi ruku, aby mu pomohl vstát, ale ten ji nepřijal. Bylo vidět, jak v jeho očích ještě stále žhne vztek.

Protectus pokynul Primovi, aby jej následoval. Konečně měl Primus zase čas přemýšlet, odkud je mu ten starý muž povědomý. A už ví! Gardus, no jistě! Je podobný Gardiovi. Stejná gesta, stejné chování i rysy, jen je tak o dvacet let starší. Z obou čiší moudrost, umírněnost, dobrota. Oba by určitě za Paní položili i svůj život. Ale je tady ještě něco jiného… Něco, co to jen může být? Snad mu budoucnost zodpoví jeho otázky…

Když došli do menší místnosti plné papírů, Protectus mu pokynul, aby se posadil. Zkoumavě na Prima pohlédl a řekl:

„Paní Elies si dobře vybrala. Umíš zápasit jako lev, umíš číst a určitě umíš i počítat. Ale hlavně, máš dobré srdce a úctu k ženám. Moc dobře si vybrala.“, pokýval spokojeně Protectus hlavou.

„Proč jsi zde, víš. Paní Elies si přeje, abychom jsi se zde naučil vše, co budeš při její službě potřebovat. Zatímco Paní Severitae tě naučí vše z pohledu Paní, já tě budu učit vše z pohledu otroka. Prvně ale ti něco povím o starodávném rodu Dominae, jehož jsou obě Paní potomky.“

Vše dosud řečené už Primus věděl. Nyní měl možnost se dozvědět něco víc a začínal být hodně zvědavý.

„Rod Dominae je starý mnoho staletí. Vyznačuje se moudrostí, schopností udržovat a rozšiřovat své statky, starostlivostí, zodpovědností a mnoha dalšími dobrými vlastnostmi. Má ale i své prokletí. Co paměť sahá, rodí se v něm vždy jen ženy a tyto ženy se nikdy neprovdají. Stará pověst říká, že jen z velké, hluboké a opravdové lásky se může narodit chlapec. Tím prokletím je, že ženy rodu Dominae jsou ve vztahu dominantní a potřebují ke svému uspokojení působit bolest druhým. Možná jsi to již poznal, možná toto poznání na tebe teprve čeká…“

V paměti Prima začaly ožívat obrazy, kdy byl s Paní Elies. Jen slepý by si nevšiml její dominance, ale že by byla i sadistka, to si uvědomoval až nyní…

 „Proto se jim veskrze ješitní a slabošští muži vyhýbají a ony zůstávají osamoceny. Aby zachovaly svůj rod, vyberou si pět otroků, kteří mají počít s otrokyněmi děti a pak po pěti letech jsou-li takto zplozené děti zdravé a silné, vybere si Paní z těch pěti otroků tři, s kterými se tři dny miluje, aby počala své dítě. Až se dítě narodí, sama se o ně stará a žáden z otroků neví, čí dítě to je. Tak ženy rodu Dominae vyrůstají bez otců a jejich lásky a proto jejich prokletí přetrvává.“, končil své vyprávění starý muž, kterému přitom vlhly oči a vypadal v tu chvíli ještě starší. Podíval se Primovi do očí. Ano, ty oči, ty oči přeci Primus zná. Jak jen mohl být tak slepý! Jsou to oči jeho Paní!

„Gardus je Váš syn? A je o pět let starší než Paní Elies?“, odvážil se Primus zeptat a vůbec mu nepřišlo divné, že tomu muži, byť byl také ´jen´ otrokem, vykal.

Starému muži ukáply dvě slzy.

„Jsi moudrý muž, Prime. Ano, je to tak“, odvětil a otřel si oči.

Vše do sebe začalo zapadat. Proto ten starý muž byl ještě stále otrokem, proto odmítal opustit dům Paní Elies, proto si Gardus a Elies byli tak blízcí, a proto spolu nic neměli…

„Prozatím víš dost. Pojďme se nyní věnovat tomu, co budeš po boku Paní Elies potřebovat. Naučím tě, jak se starat o její záležitosti, jak se k ní na veřejnosti chovat a mnoho dalšího. Máš se mnoho co učit a času je málo.“

Výukou strávili celé dopoledne i dopoledne, jen na oběd byli přerušeni Paní Severitae, která donesla Primovi misku s jídlem a dohlédla, aby z ní u jejich nohou a s rukama za zády vše snědl. Protectus šel v té době pojíst ke stolu s ostatními otroky.

Výuka pokračovala až do večera. Protectus osvěžil Primovi počty, vedení knih, vysvětloval mu základy chování.

Až na večeři si jej opět vzala Paní Severitae. Prvně jej opět připoutala ke své noze a prováděla po domě, pokud se dle jejího názoru opozdil nebo naopak příliš předbíhal, přetáhla ho bičem. Pak šli do jídelny, kdy Paní jedla a zbytky jídla házela Primovi na zem. Ani tentokrát nedostal dostatek jídla, na které byl zvyklý.

Po večeři se věnovala jeho výchově opět sama Paní. Pod jejím dohledem musel vykoupat tři otrokyně a pak již o samotě mohl koupat i ji samotnou. Po koupeli se ji věnoval, masíroval ji její nohy a bavil ji příběhy ze svého života či naopak naslouchal jejímu vyprávění. Vždy, když zůstali o samotě, byla jiná než před otroky.

S nadcházející nocí se dali opět do milování. Tentokrát ji směl uspokojovat i svým údem, který už rozhodně neměl potíže s tím být ji připraven. Při milování jej začala kousat a škrábat a netrvalo dlouho a vzala si na pomoc i spletený pramínek kožených řemínků, kterými ho před svým orgasmem začala bít. Primus při jejich vrcholech trpěl a sám přitom svého nedosáhl. Přesto pociťoval velké uspokojení vždy, když ona dosáhla svého. Po každém orgasmu jej přivinula k sobě a tiše si povídali, vysvětlovala mu, jak se má potlačovat své vzrušení a lépe soustředit na její rozkoš, aby její prožitky byly co nejsilnější. Primus se učil a přitom vzpomínal na Paní Elies a na to, že vlastně i s ní prožíval něco podobného. Jak jen se mohl na počátku tak mýlit! Jsou si tak podobné…

Další den probíhal obdobně jako ten předchozí. Opět pro potěšení Paní Severitae zápasil s mohutným černochem a i tentokrát jej udolal. Boj byl těžší, černoch si dával pozor a nedal se tak strhnout jako den předtím.

Když se po boji, který jim dal oběma zabrat, vykoupal a přišel na další lekci k Protectovi, starý muž byl zachmuřený.

„Jsi velký bojovník, ale není dobré, že jsi opět porazil Bruda. Nikdy jej nikdo neporazil a náhle jsi jej ty zdolal dvakrát po sobě. Co hůř, porazil jsi ho před Paní Severitae, které slouží jako osobní strážce. Připrav se na to, že v něm budeš mít největšího nepřítele.“

„Pokud neunese vlastní porážku, je to jeho problém. A pak, pokud nechápe, že bojovníka nedělají svaly, ale srdce, nemůže se divit, že prohrává“, odvětil klidně Primus.

„Mluví z tebe moudrost, Prime, ale přesto, dávej si na něj pozor. Již jsem Tě varoval, nyní je čas věnovat se tvé výchově“.

Protectus učil Prima, jak má doprovázet Paní, nač má dávat pozor, čeho si má všímat, jak se chovat a dával mu mnoho dobrých rad, které sám nabyl během mnoha let služby.

Večer se o Primovu výchovu opět starala sama Paní Severitae. Učila ho tajům ženského těla i ženské duše. Primus byl nadšen, že mu někdo tak otevřeně říká, co ženy cítí a jak jim dát co nejvíce radosti a štěstí. Nikdy dříve si neuvědomil, že ženy jsou tak odlišné od mužů. Tedy samozřejmě mu neunikly rozdíly ve skladbě těla, ale netušil, že mají tak odlišné vnímání světa, dotyků, tak jiné city, tak odlišné myšlení. Byla to pro něj dobrá škola, škola, jaké by se jinde nedočkal.

Další ráno před snídani přišel opět čas k boji s Brudem. Brud se začínal učit a konečně pochopil, že hrubou a nespoutanou silou Prima nikdy neporazí. Nevrhl se po něm slepě hned na začátku, jak to již zkusil dva předchozí dny. Místo toho se chvíli ve střehu obcházeli. Náhle zaútočil a pokusil se Prima nakopnout do rozkroku. Primus však byl připraven a útoku se vyhnul. Pak se párkrát chytili, chvíli zápasili, ale Primus se vždy ze sevření vyvlékl a naopak se snažil chytit Bruda. Po mnoha dlouhých minutách zápasení jim začaly docházet síly. Paní Severitae je povzbuzovala k boji a chvíli si dělala legraci z jednoho, chvíli z druhého. Primus se některým jejím narážkám i usmál, byl v nich vtip a veselí. V Brudovi však vyvolávaly jen zlost a vztek. Když viděl, že Prima v zápase asi neporazí, neváhal a rozhodl se použít zákeřné lsti. Když se po jednom z úchopů od sebe zase oddálili, chytil stojící židli a zlostně ji mrštil po Primovi, který se ji vyhnul, a hned po té sebral ze stolu dlouhý nůž.

„Zabiju tě, malý pse, zabiju!“, zakřičel a vrhl se s nožem po Primovi.

„NE! Dost!!!“ Zakřičela Paní Severitae, ale černoch ji neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Ovládala jej jediná myšlenka – zabít toho, který ho tak před jeho Paní ponížil.

Jednou bodl ale zasáhl jen vzduch, otočil se a snažil se bodnout znovu. Jeho ruka s nožem však nahmátla opět jen prázdnotu. Primus se zatím přesunul mrštným skokem za jeho záda a loktem mu zasadil tvrdou ránu do zátylku. Brud se bez hlesu svalil bezvládně k zemi a při nárazu si zlomil nos.

„DOST!“ zakřičela vztekle Paní Severitae. Primus vzal nůž, který ještě před chvíli Brud třímal v ruce, a podal jej s úklonou Paní.

„Ruším další zápasy mezi Brudem a Primem. Ať ani jednoho z Vás nenapadne se kdy ještě poměřovat! A až se Brud probere, dejte mi vědět, vysázím mu ve stájích 30 ran bičem za jeho podlost!“, s těmito slovy se Paní zvedla a rozzlobeně opustila místnost.

K celé příhodě se nikdo celý den nevrátil. Primus opět strávil celý den s Protectusem, který pokračoval v jeho výuce stejně jako dny předtím.

Večer z Paní Severitae čišel chlad a zloba. Věděl, že se nehněvá na něj, ale na Bruda. Přesto…

I toho včera jej učila, jak dávat ženě lásku a rozkoš, jak se starat o její tělo.

Den poté probíhal také stejně, jen ráno u snídaně Brud chyběl. Nebyl boj. Celý den na něj Primus nenatrefil. Část dne strávil opět v učení s Protectusem, část dne jej učila Paní Severitae. Zkrátka den jako ty předchozí. Večer však byl odlišný.

Paní Severitae vzala Prima do podzemní mučírny přístupné přímo z jejího pokoje. Tam jej připoutala s roztaženýma rukama a nohama do okovů a jala se jej ve svitu loučí trápit. Mačkala mu bradavky, štípala do těla, pálila ho a bila.

„Víš proč tě týrám?“ ptala se rozzlobeně.

„Nevím Paní Severitae“, odpověděl pokorně Primus.

„Za chybu, kterou jsem udělala, když jsem tě nechala zápasit s Brudem!“ Primovým tělem projel další záchvěv bolesti, když jej uhodila do varlat. Pouta byly příliš pevná, nemohl se ani hnout, ani se v bolesti sesout na zem.

„Víš, proč to dělám?“

„Nevím Paní Severitae“, odpověděl Primus.

„Aby jsi pochopil, že sloužit Paní znamená také být trestán za její chyby!“

Kousla ho velmi bolestivě do bradavek, až zaskučel.

„Jsi otrok, nemáš práva, spravedlnost pro tebe neplatí. Tvým jediným právem je pro Paní trpět a platit i za její chyby! A jedinou odměnou ti je, že se ji uleví, když ti způsobí bolest, že odčiníš její chyby a tvé utrpení ji dá pocit zadostiučinění, ve kterém najde odpuštění. Nepustím tě odtud dříve, dokud to nepochopíš.“

„Chápu to Paní“, odvětil Primus.

„Já určím, kdy jsi to pochopil!“ zakřičela na něj Paní Severitae a opět jej uhodila.

„Čekej a třes se, co přijde!“, řekla mu ostře a zanechala jej o samotě.

Čekej, co také v poutech mohl dělat jiného? Tak tedy čekal. Nevěděl, jak se čas vlekl a v podzemí ani netušil, zda je ještě noc či už den.

Když se Paní vrátila, nesla dvě misky – jednu s vodou a druhou s jídlem.

„Chceš pít?“, zeptala se ho.

„Prosím, ano Paní“, odpověděl pokorně Primus.

„Tak tedy tu máš“, chrstla na něj misku s vodou. Z celého obsahu se mu dostalo jen pár kapek, které si olízl z obličeje.

„A tady je tvé jídlo!“, řekla a vyklopila obsah misky na zem k jeho nohám.

„Jez! Nebo snad opovrhuješ jídlem, které Ti donesla Paní?“

Primus se pokusil naznačit snahu o sklonění se k jídlu, ale pouta jej nepustily.

„Nedovolil bych si Vám odporovat ani opovrhovat ničím, co mi nabídnete. Jen se k jídlu nemohu dostat“, odvětil klidně.

„To mne nezajímá. Odmítáš poslušnost, musím tě potrestat“, odvětila stejně klidně Paní Severitae.

„Musíš pochopit, že otroctví tkví v tom, že i když se může zdát, že otrok má volbu, ve skutečnosti ji nemá. Vždy uděláš jen to, co bude chtít Paní a to i tehdy, když bys raději udělal něco jiného. Po boku Elies budou často chvíle, kdy ti pod pohrůžkou trestu řekne, abys udělal to či ono a na tobě bude, aby jsi uhodl a vykonal to, co skutečně chce, byť za to budeš následně potrestán. Až se to naučíš, bude z tebe otrok hodný stát ji po boku.“

„Nyní již víš, že chci, aby jsi trpěl hlady, je to součást výchovy. Je to mé přání, které splníš i když….“ zatímco s ním takto mluvila, uvolnila mu z pout obě nohy a pak i ruce.

„..i když ti budu vyhrožovat bolestí a nutit tě udělat něco jiného. Tvá vůle a touha splnit mé přání bude pevnější než pouta, která tě doposud držela“, otočila se a vzala svůj oblíbený karabáč.

„Rozumíš tomu, co jsem právě řekla?“, zeptala se ho a v jejich očích četl, že to s ním myslí dobře, i když nástroj v jeho ruce nesvědčil o tom, že by příští chvíle pro něj byly právě příjemné.

„Ano Paní, rozuměl“, odpověděl Primus a držel nohy i ruce nadále roztažené tak, jak byly před chvíli v poutech.

„Žer otroku, nebo tě spráskám!“ zakřičela na něj.

Na chvíli byl zmatený. Má jíst, nebo nemá? Je to zkouška, nebo změnila Paní svůj názor?

Na jeho tělo dopadl nelítostný úder.

„Žer nebo tě zmažu jako žito!“, další rána s hlasitým plesknutím dopadla na jeho pozadí. Třetí se trefila zepředu do jeho rozkroku. Zaskučel bolestí a z očí mu vyhrkly slzy, ale nepohnul se ani o píď. Teď již rozuměl a věděl, co si Paní přeje.

Křičela na něj a bila jej, ale on vydržel. Pak odhodila karabáč, přišla k němu, objala jej a řekla:

„Dobře Primusi, moc dobře. Máš cit a naučíš se číst myšlenky své Paní, i když její gesta a slova budou říkat něco jiného. Budeš její součástí, budeš kusem jejího těla a tvá mysl bude její myslí. Moc dobře. Závidím Elies, že tě má….“ vroucně jej objala a jeho oči se při těch slovech ještě více zalily slzami. Bylo to poprvé, co jej oslovila jeho otrockým jménem a on věděl, že mezi nimi vzniká něco silného, podobného jako mezi ním a Paní Elies.

Objal ji taky. Jeho tělo se třáslo a červené oči od pláče začaly konečně osychat. Co to bylo, co prožíval, proč cítil takovou náklonnost k někomu, kdo ho tolik trápil?

„Musíš se naučit poslouchat. Poslouchat na slovo a věřit Paní, i když se ti bude zdát, že to nedává smysl. Zapamatuj si to, Prime, dobře si ta slova zapamatuj“, zašeptala mu Severitae do ucha.

„Ano Paní Severitae, budu si je pamatovat.“

„Teď již smíš jíst. Čekej, dokud pro tebe nepřijdu“, pošeptala mu opět Paní Severitae. Zapálila nové louče a opustila jej.

Čekal. Čekal dlouho. Čekal hodně dlouho. Přitom čekání přemýšlel. Před očima mu běžel celý jeho život. Dětství spolu s jeho třemi bratry a sestrou, dospívání, vojenská kariéra, zrada, otroctví, Paní Elies i současnost. Vracel se k jednotlivým částem svého života a provazoval je mezi sebou, jak by vypadal jeho život, kdyby se to či ono tehdy nestalo.

Už nemohl vydržet a snědl zbytek jídla ze země. Kdo ví, jak dlouho to bylo, co jedl naposled. Navíc porce posledních dní byly mnohem menší, než nač byl zvyklý.

Vždy, když jej vzpomínky a přemítání o minulosti a možné budoucnosti znavily, zabavil se na chvíli cvičením. Musel se držet v dobré kondici, nevěděl, co jej čeká a kdy na pevnosti jeho svalů budu záviset jeho, či ještě hůř, život jeho Paní.

Čas plynul tak pomalu. Chvílemi přemítal, zda na něj Paní Severitae nezapomněla, zda se ji něco nestalo a nikdo neví, že on je zde, v podzemí. Že možná zemře hlady a žízní. Ale pak v něm opět vzplála jistota, jistota, že Paní na něj myslí, vlastně obě jeho současné Paní, že jej  jen zkouší, jeho trpělivost a víru v její rozhodnutí.

Louče dohořely a Primus se ocitl ve tmě. Myšlenky v ní plynuly snáze a jeho myslí se rozprostíral klid, jaký mu dávala Paní Elies, když říkala, že dokud neodpustí, nenajde ve své duši spokojenosti. Asi na tom něco bylo… Necítil již nenávist a zlobu, jen ho mrzelo, že ti, kteří mu tak ublížili, si užívají krás tohoto světa. Nevěřil v boží pomstu, ale nenacházel v sobě již dostatek zloby, aby se ji sám zmocnil… Ale kdo ví, třeba jednou….

Když otevřel oči, uviděl světlo. Louče opět plály a na zemi před ním byla miska s vodou a dalším jídlem. Došlo mu, že musel usnout a propásl tak návštěvu, asi Paní Severitae. Zřejmě to byl její úmysl, jinak by jej vzbudila. Nechápal, že mohl tak tvrdě spát, ale netušil, jak dlouho v tom podzemí již je. Zdálo se mu, že musely uběhnout celé týdny…

Opět pokračoval v tom, co předtím – přemýšlel, cvičil, přemýšlel, cvičil. Střídavě unavoval své tělo i svůj mozek. Louče opět pohasly. Nepřestával. Věděl, že jen tehdy, když bude udržovat tělo i mysl svěží, opět neusne.

Čas běžel neúprosně a pomalu mu docházely síly. Cítil, že je vyčerpaný. Ač se snažil sebevíc, vyčerpán opět usnul.

Probudil jej kopanec. Než se stačil vzpamatovat ucítil na sobě váhu obrovského těla. Než se stihl rozkoukat, měl na rukou pevná kovová pouta. Seděl na něm Brud a vítězoslavně se usmíval.

„Jsi jen malý pes, co teď už nekouše, haha, Brud mocný, Brud silný, Brud tě porazil a nemusel ani bojovat!“ posmívalo se mu to hloupé stvoření. Primovi najednou bylo černocha líto. Bylo to vlastně jen přerostlé dítě, jehož jedinými starostmi bylo být nejsilnější a chránit milovanou Severitae. Začínal chápat, jak moc musel tu prostou mysl ranit, když mu sebral jedinou věc, na kterou mohl být pyšný – na to, že umí svou Paní dokonale ochránit před kýmkoliv.

Primus byl příliš překvapený a příliš zesláblý, než aby s tímto svalovcem mohl tentokrát vyhrát. Proto se o odpor ani nepokoušel. Černoch mu k obojku připnul řetěz a vyváděl ho z podzemí ven.

Přivedl jej na nádvoří domu, kde na vyvýšeném křesle seděla Severitae a kolem stáli snad všichni obyvatelé domu a farmy. Byla celá zahalena, její obličej kryl šátek a přes oči měla jemnou, síťovanou tkaninu. Poznával její oblíbený šat i sandály, které měl možnost ji v soukromí zouvat.

Paní Severitae  příkývla. Brud dovedl Prima k masivní dřevěné koze, složené ze dvou podpěr ve tvaru písmene A které nahoře byly spojeny kulatým trámem. Přes ten donutil Prima se ohnout. Připoutal mu nohy ke stranám podpůrných velkých áček a pak připevnil i řetěz od obojku k oku zapuštěnému v zemi tak, aby byl Primus přes kozu ohnutý a nemohl se prakticky ani pohnout. Na jedné straně kozy mu nohy vězely v pevných okovech, na druhé straně jej za obojek napínal řetěz. Ruce měl spoutány před tělem a mohl s nimi jen neškodně mávat tam a zpět.

Brud se postavil za něj. Cítil, jak mu konečník promazal olejem a pak do něj zabořil svůj úd. Musel být velký a byl tvrdý. Černoch jej před pohledy všech znásilnil. Nikdo neřekl ani jediné slovo. Takové ponížení ještě Primus nikdy nezažil. Cítil se hrozně.

Koutkem oka si všiml, že Paní Severitae opět pokynula. Černoch jej začal odvazovat a přitom mu pološeptem, který musela slyšet i část přihlížejících říkal:

„Vidíš, všichni vidí, ty jen hračka, když Brud chtít, Brud silný a mocný, nikdo neporazit!“ a na tváři mu sídlil spokojený úsměv.

Soucit – nesoucit, v tu chvíli měl chuť tohoto muže zabít.

Než jej černoch odvázal, uslyšel příkaz Paní Severitae.

„Otroku, poklekni a poděkuj velkému Brudovi za lekci, kterou ti dal. Je to mé přání“

V Primovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Což toto ponížení nikdy neskončí?

Když byl konečně volný, poklekl Brudovi k nohám a hlasem plným nenávisti řekl.

„Děkuji ti Brude!“. V jeho hlase bylo cítit vše, jen ne pokora. Kdyby hlas uměl zabíjet, byl by Brud na místě mrtvý.

„Pojď sem!“ zavelela Paní Severitae

Primus k ní přešel, poklekl a zcela jiným hlasem, hlasem plným oddanosti řekl:

„Jsem zde Paní“

Na jeho tvář dopadla facka a vzápětí druhá z druhé strany. I když do nich nevkládala žádnou sílu, cítil z nich chlad. Byly míněny vážně. Přitáhla si jej za řetěz blíž k sobě. Byl tak zaražený a cítil takovou vinu, že se neodvážil ji ani pohlédnout do očí. Zašeptala tak, že to slyšeli jen oni dva:

„Myslíš si ty blázne, že tato lekce slouží pro mé pobavení? Myslíš si, že Elies potřebuje po boku někoho, kdo nikdy neprohrává? Ani armáda Brudů ji nepomůže. Potřebuje otroka… Potřebuje muže, který ji bude oporou, který dokáže zapřít svou ješitnost, který udělá cokoliv bude potřeba a cokoliv si ONA bude přát. Běž a poděkuj znovu, udělej to tak, jak to chci slyšet a jak by si to přála Paní Elies slyšet!“

Primovi do očí vhrkly slzy. Nebyly to slzy zlosti ani bezmoci, ale slzy hořkosti, že tak zklamal Paní Severitae, že se zachoval jako obyčejný muž a ne ten, který je hodný velikosti Paní Elies. Pokorně s hlavou svěšenou přistoupil k Brudovi, klekl u jeho nohou a jasným hlasem bez náznaku ironie či nepřátelství řekl:

„Brude, děkuji ti za tuto lekci, která mi dala více, než si kdo dovede představit“. Už zase k němu necítil žádnou zášť ani nenávist. Pak vstal, přešel k Paní Severitae, poklekl u jejich nohou a tichým hlasem, opět jen pro ně dva, řekl:

„Omlouvám se Vám Paní a děkuji Vám za Vaše vedení. Prosím Vás, naučte mne ještě více“. Jeho slova zněla upřímně. Pohlédl ji do zahalené tváře a přes síťovinu do očí. Ty oči! Ano, ty oči přeci zná! To není, to je…

Jeho oči mluvily za vše. V tu chvíli se v nich zračila radost celého světa. Byl nesmírně šťasten, byl rád, byli konečně opět spolu. Její oči promluvily také. Zajiskřila v nich radost ze shledání, cit, ten ze všech největší – láska…