“Primus” V.díl

Primus”

příběhy o Paní Elies a Primovi

V.díl

     Primus poklekal před paní Elies s velkou úctou a láskou. Políbil jí špičky opánek a hrdě  i podanou ruku. Když pohlédl do známých očí, ucítil stejné rozechvění, jako poprvé před pár lety.

     „Má Paní, omlouvám se za zdržení, cestou jsme museli opravovat vůz.“

     „V pořádku, Prime, zvala jsem tě beze spěchu. Oddychni si po cestě a pak přijď do mých pokojů. Dej přinést jídlo. Ještě jsem neměla čas na oběd, najíme se spolu.“

      „Jistě, děkuji, má Paní Elies.“

Zmizel s úklonou splnit její příkazy.

      Proběhlá scéna by snad mnohé překvapila. Správce venkovních panství rodu Dominae byl mocný a vážený muž. Jeho otroctví bylo bráno jako formalita. Všem bylo známo, že obě paní velmi dají na jeho rady. Ostatně od doby, kdy se paní Severitae narodil syn, byla pozice Prima neotřesitelná. Jeho status začal narůstat již po té, kdy paní Severitae před 5 lety odmítla vybrat další 2 otroky i testovat Primovu plodnost, navzdory zavedenému zvyku. Jmenovala ho svým jediným osobním otrokem a vyžadovala jeho přítomnost téměř nepřetržitě. Rychle otěhotněla a o otcovství dítěte samozřejmě nikdo nepochyboval. Vlastně se spíš našli tací, kteří nechápali, že správce – mimochodem i tak zdatný ve svém úřadu, není již dávno svobodný muž. Ještě víc by určitě užasli, kdyby tušili, že Primus podobnou nabídku dostal a odmítl.

      Jen Elies se nedivila. Se zamyšleným úsměvem sledovala pružně kráčejícího otroka a i ona vzpomínala na první setkání. Primus netušil, že již tehdy jí blesklo myslí, jak by ten silný muž, osobnost, mohl ovlivnit její sestru a zamezit nebezpečí, které jí ohrožovalo ne zvenčí, ale z jejího tvrdnoucího a bolavého srdce. Elies spravovala majetek a cítila odpovědnost za celý rod. Chápala, jak tvrdý byl osud k její sestře, ale tím spíš se obávala, že srdce sestry okorá, uzavře se, obrní krutostí a nikdy nenajde lásku. Znamenalo by to i konec rodu, protože Elies nemohla mít děti.

     V myšlenkách se Elies vracela ke krásným chvílím ve společnosti sestry a Prima. S potěšením pozorovala náklonnost, která vznikala mezi oběma a měnila se v lásku. Severitae Prima milovala velmi silně, marně se snažila bránit. Obdivovala jeho čisté srdce, charakter a lásku. Snad jen ve snech jí napadlo, že před ní poklekne v roli jejího partnera. Nikdy se nedozvěděla o velmi bolestivém rozhovoru a vlně citů, která se přelila mezi Primem a Elies…

                                                                 ——-

     „Chtěla bych tě o něco požádat, Prime.“

     „Není třeba, má Paní Elies, je vaším právem, přát si cokoliv.“, vydechl otrok u nohou své paní pokorně a oddaně.

     „Tentokrát ne. Tvé srdce patří jen tobě a jen ty o něm ve skutečnosti rozhoduješ. Ani paní nemůže poručit citům.“

     „Mé srdce patří vám, má Paní.“

     „Nepochybuji o tom, ale opravdu jen ke mně cítíš lásku a náklonnost?“

Primus strnul, je možné, aby paní tušila, co mu poslední dobou vrtá v hlavě?

     „Co cítíš k mé sestře?“

Věděla.

     „Má Paní, nařídila jste mi poslouchat a chránit ji stejně, jako vás.“, sklopil oči i hlavu k zemi.

     „Prime,“ usmála se paní, ale v hlase zaznělo pokárání, „mezi námi není třeba oklik a okolků.“

    „Odpusťte, má paní, neměl jsem v úmyslu….já vlastně sám nevím. Nikdy jsem nezažil nic podobného. Sám o tom hodně přemýšlím…já…“

Vydechl zoufale. Strašně jí chtěl říct, že jí šíleně miluje, ale zároveň něco hodně podobného cítí i k Severitae. To ony samy s tím začaly…jejich škádlení, nevázanost, společné hrátky….věčná touha po lásce a rozkoši…a …a krása, chytrost, okouzlující smích…

Paní laskavě dlaní pod bradou pozvedla hlavu svého otroka:

    „I já o tom hodně přemýšlím, Prime.“

    „Má Paní?“

Cítil napětí, paní něco tížilo, byla velmi vážná. Nezlobila se, naopak, spíš měla výraz který znal z řešení složitých situací, které vyžadovaly plné soustředění. Jejich spojení fungovalo. Věnoval plnou pozornost, připraven uhodnout její přání předem.

     „Není třeba se omlouvat, naopak. Zkus být upřímný k sobě i ke mně. Co cítíš k mé sestře?“

     „Nevím, jestli je to možné, má paní, ale myslím, že jí miluji. Ale i vás!“

     „Já vím, Prime.“ Pohladila ho něžně a v hlase měla podivný klid.

     „Ale má paní…“

     „Pst! Teď se chvíli budu ptát já.“ Tak to byl jasný příkaz.

     „Jak si přejete, má paní.“

     „Myslíš, že by jsi dokázal dát mé sestře tolik lásky, aby její srdce bylo šťastné?“

     „Ale já…“, neodolal a znovu jí pohlédl do očí.

     „Odpověz mi na otázku.“

     „Nevím, ale myslím, že ano. Vím o čem asi mluvíte.“

     „Ovšem, věděla jsem, že to pochopíš.“, kývla paní pochvalně, „Nebudu tě nutit, ani naléhat. Jen chci, abys věděl, že má sestra tě velmi miluje. Muž, který jí stane po boku, by měl mít vlastnosti i schopnosti, jaké máš ty. Měl by jí velmi milovat a dát jí syna.“

Primus vykulil oči.

    „Má sestra je poslední nadějí rodu i mou.“

Paní položila svému otrokovi dlaň na jeho rty.

    „Nemohu mít děti, Prime a přesto bych ráda viděla pokračovatele svého rodu. A velmi by mne potěšilo, kdyby měl tvé oči a nejen je.“

    „Paní, má paní….já …nevím, co mám říct..“, draly se Primovi do očí slzy.

    „Neříkej nic. Nečekám odpověď. Jen o tom přemýšlej. Je to můj velký problém a možná by jsi mi mohl pomoct s jeho řešením. Ale nechci, abys to udělal jen pro mne. Pokud sám nebudeš chtít, nebudeš cítit lásku a odvahu, neuspěješ.“

     „Ale já miluji i vás, má paní!“

     „Vím a cítím totéž, ale já jsem silná, velmi silná. Má sestra ne, potřebuje pomoc – tvou mou, aby našla klid, štěstí a lásku. Myslím, že by jste spolu mohli být šťastní. Přemýšlej o tom.“

Paní se zvedla a odešla. Primus se zmítal v pochybách 3 dny. Elies ještě ten den odjela a nechala ho na statku. Požádala Severitae, aby ho zbavila všech povinností a dopřála mu klid. Mladší sestra se usmívala, ale vyhověla.

    „Ráda bych si užila koupele ve tvé péči, ale Elies rozhodla jinak, škoda.“, neodpustila si sestra špičku, když na sebe narazili náhodou na chodbě.

     „Ano, paní Severitae, je mi líto, ale věřím, že vám ještě budu smět dobře posloužit.“ Uklonil se Primus uctivě. Paní jen cukla hlavou a odešla ve zmatku. Sama netušila, co jí na tom muži tak dráždilo a přitahovalo zároveň. Měla chuť mu ublížit, zdeptat ho za ty jeho drzosti, ponížit ho a pak…tváří v tvář…tolik se těšila a měnila v jeho přítomnosti. Co se to s ní jen dělo?!

                                             —————-

      „Mé Paní, smím pokorně poprosit?“, poklekl Primus před obě sestry hned, jak se Elies vrátila.

     „Ano, Prime?“ Povzbudila ho Elies a jen on cítil rozechvění v jejím hlase. Věděl, protože on sám se uvnitř chvěl podobně.

     „Má Paní, rád bych velmi pokorně poprosil o vaši laskavost a trpělivou ochotu. Mám neobvyklou prosbu, ale vy sama jste mi kdysi řekla, ať o to požádám, pokud to tak budu cítit.“

     „Smíš mluvit přímo, Prime. Oč chceš požádat?“, věděla a povzbuzovala ho teplým pohledem. S hořkostí si pomyslel, že má víc sil, než on. Hrdlo se mu stáhlo, ale pokračoval téměř mechanicky:

     „Chtěl bych…moc vás prosím o vaše laskavé propuštění ze služby….“

     „Ty chceš žádat o svobodu?“, vydechla užasle Severitae.

     „To ne, Paní Severitae, chci svou Paní pokorně poprosit, aby mě darovala Vám.“

Pronesl pevně a upřel svůj zářící pohled do užaslých očí mladší sestry.

     „Cože?!Ale proč?…“

     „Miluji Vás, Paní Severitae.“

     „Ale to přece…..myslela jsem….“,rozpačitě koktala Severitae a pohlédla na starší sestru. Ta se jen usmála a kývla:

     „Přijmeš ho?“

     „Prime, odejdi!!“, vykřikla Severitae, „Běž ven a počkej tam. Chci mluvit se sestrou o samotě.“

     „Ne, není třeba. Ať zůstane.“, odmítla Elies, „Miluješ ho a on miluje tebe, myslím, že by jsi měla jeho prosbě vyhovět.

     „Elies…to přece nemohu…on patří tobě…to ty jsi ho …stvořila a já…“

     „Nebuď tak bláznivě romantická. Poslechni mě a své srdce. Je to dobrý, moudrý a silný muž. Mohl by být otcem dítěte…Tvého dítěte.“

     „Elies…ty….“, zajíkla se mladší sestra s očima plnýma slz a objala starší.

Primus klopil oči, také plné slz.

     „Prime,“oslovila ho Severitae, “Já tě nepropustím, nikdy. Už jsem mnohokrát ztratila ty, které jsem milovala. Raději tě zabiju sama, než bych se tě vzdala. Pokud vyslovím ta slova – budeš můj navždy. Ne jako svobodný muž, ale jako můj otrok. Rozumíš?“

     „Ano, Paní Severitae, já vím.“, neuhnul pohledem.

     „Máš na krku obojek mé sestry. Pokud ho svlékneš, ublížíš jí. Vzpomínáš, co jsem ti slíbila, pokud jí někdy ublížíš?“

     „Ano, Paní Severitae.“

Prima sevřelo zoufalství, ale nebylo cesty zpět.

     „Svlékni se a přines mé důtky.“

    „Ano, Paní.“

Vydechl a mechanicky rychle splnil příkaz. Když znovu klekal k nohám mladší ze sester, pohled mu zalétl ke starší. Její oči se leskly, ale zároveň zářily a hřály. Zdálo se mu, že kývla na povzbuzení. Paní souhlasila. Ucítil sílu a odvahu. Podával Severitae důtky a upřeně se jí zahleděl do očí, snažil se dát najevo svou lásku a oddanost. Moment se měřili, pak mu vytrhla důtky z rukou a poslala ho k sestře. Nevěděl proč, ale poslechl a poslušně poklekl. Elies mu odepnula obojek  a šeptla:

    „Buď statečný. Jsem na tebe hrdá.“

Polkl, věděl, že tohle Severitae neslyšela.

    „Děkuji Vám Paní Elies, smím políbit Vaše nožky?“

    „Jistě, máš na to plné právo, Prime.“

Vroucně zlíbal její nárty s šeptnutím:  „Miluji Vás navždy, má Paní.“

Po té se pokorně vrátil k nohám své nové paní.

     „Prosím Vás má Paní o potrestání, že jsem ublížil Paní Elies.“

     „Měníš paní jak ponožky.“, vytkla mu zlobně Severitae.

     „Odpusťte, miluji Vás a nemohu jinak.“, vydechl, svezl se jí k nohám a políbil její nožku. Vzápětí zaskučel. Po zádech se mu rozlila pekelná bolest. Objal její nohy a rozhodl se zemřít u nich. Další rána rozsekla kůži. Ucítil krev. Ještě nikdy ho Severitae takhle neudeřila. Slzy mu tekly z očí a prokousl si ret.

     „Budeš prosit, Prime. Chci, aby se mé sestře dostalo tvých omluv a tvé slzy smyly její bolest i mou.“

     „Ano, má Paní.“, zasténal.

Ještě 3 rány zkusil vydržet se zatnutými zuby a pak se rozplakal. Skučel, prosil za odpuštění a omlouval se. Prosil o soucit a smilování. Poprvé v životě. Ale pocit ponížení, kterého se tolik obával, nepřišel. Naopak. Cítil, že bolest je nějak menší. Trvalo dlouho, než si uvědomil, že rány nedopadají. Na záda mu dopadla palčivá kapka a za ní další. Ještě dvě se zakously slanou bolestí do šrámů, než s údivem zvedl hlavu a uviděl plačící Severitae. Klečela na zemi u něho.

     „Paní Severitae, odpusťte…já…nechtěl jsem vám ublížit….to ne!“

     „Ublížit?“ Smála se přes slzy. „Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, ty blázne.“

     „Takže Vás smím poprosit? Smím doufat?“

     „Už nepros. Je mi líto, že jsem ti způsobila bolest, ale víš dobře, co jsem tě učila. Za chyby paní trpí otrok. Neměla jsem právo zamilovat se do osobního otroka mé starší sestry. Kdyby Elies nebyla tolik milosrdná a velkorysá…“

Primus se ohlédl.

     „Odjela. Zůstane teď ve městě. Má tam důležitou práci. Nás čekají povinnosti zde. Nesmíme jí zklamat….Prime..“

     „Ano, má Paní?“

     „Obejmi mě, smíš tak učinit vždy, když budeme o samotě.“

                                                                   —————–

Po dvou měsících přišel Protectus za Primem.

    “Paní Elies nařídila připravit tě jako mého nástupce.”

     “Cože?! Ale já nechci tvé místo.”

     “Nebudu tady věčně. Uč se, je to příkaz paní!”

Po pěti měsících přikázala Severitae Primovi, aby jí doprovodil do města. S rozechvěním vstupoval do známého domu. Obrázek obou sester, které se objaly ho sevřel u srdce. Jeho láska k Severitae sílila, ale jediný pohled na Elies mu prozradil, že ne na úkor té druhé. Raději sklopil oči a rychle poklekl.

     “Vstaň, Prime”, laskavě ho oslovila Elies.

     “Nemusíš se přece stydět za svou lásku k nám.”, uslyšel smích své paní a její škádlivý hlas mu připomenul ty krásné časy ve společnosti obou. Rozpačitě s hořícími tvářemi k nim juknul. Vybuchly dalším smíchem a usedly na divan.

    “No?”, dala Severitae hlavu na stranu. S povzdechem poklekl mezi ně:

     “Co si budou mé paní přát?”

     “Rozmazlila jsem ho…je drzý.”, opětovala povzdech Severitae.

    “Vždycky byl,”přidala se Elies. “Vyprávěla jsem ti, jak jsem ho objevila?”

    “Ovšem, ale ráda si to poslechnu znovu. Ale mohl by nás při tom vykoupat, jsem po cestě unavená…”

     “To bude nejlepší. Jsem ráda, že vás oba po tak dlouhé době vidím a zapomínám na pohostinství. Prime, připrav nám koupel, snad jsi nezapomněl?”

     “Rád, mé paní, budu se snažit.”

      Zmizel jim raději ulehčené z očí, měl pocit, že obě sestry mají tajné společenství a velmi dobře se baví na jeho účet. Ulevilo se mu. Často vzpomínal na Elies a na to, jak moc jí ublížil. Věděl, že plní její přání, ale zároveň…….Teď cítil, že se opravdu nezlobí. Bylo mezi nimi čisto a jasno. Cítil to a byl moc rád.

S úsměvem zamířil do nejkrásnější koupelny v domě. Dal si záležet. Vyměnil 2 ručníky, protože se mu zdály málo provoněné bylinami a přidal víc esence z růží do vody. Zaměstnal několik otroků, než je spokojeně propustil a poklekl před plnou vanu. Paní přišly rozesmáté a v objetí. Daly si na čas, už ho začínala bolet kolena. S pokorou si uvědomil, jak málo poslední dobou klečí. Severitae ho opravdu rozmazlovala. Všichni žasli, jak dobrá a láskyplná je dříve tak tvrdá paní ke svému osobnímu otrokovi.

      Obřadně pomohl oběma paním ze šatů a vstoupit do lázně. Umýval je, nevýslovně šťastný se červenal při jejich ostrých a přesných špičkách. Zdálo se, že před sebou nemají tajemství.

     “Využila jsem možnost dávno plánované návštěvy hlavně proto, že vám chci oběma něco říct.”, zvážněla pojednou Severitae. Primus okamžitě ztuhl a upřel pohled na svou paní. Elies to postřehla, pochvalně na něj mrkla a i ona věnovala sestře plnou pozornost.

     “Jsem těhotná. Nosím pod srdcem naše dítě.”

Elies něco musela tušit. Nebyla tak ohromená, jako Primus Šťastné se rozesmála a sevřela sestru do náručí s vřelou gratulací.

    “Děkuji.”, zářila Severitae a koukla po otrokovi, “Nemáš radost?”

     “Já?…já…má …paní., já….” Obě sestry znovu vybuchly smíchem.

    “Ty jsi to věděla?”, napadlo Severitae.

     “Tušila.”,připustila starší sestra,”Jsi jiná, záříš vnitřním štěstím. Moc ti to sluší, sestřičko.”

     “A já nevěděl nic, jsem hlupák.”, konečně se sebral Primus.

     “Spíš běžný muž.”, neodpustila si Severitae.

     “Odpusťte, má paní,”, sklonil provinile hlavu.

     “A co tak asi? Že mi nehlídáš cyklus?”, vyprskla Severitae, ale hned zvážněla. “Je to tvé dítě a já mám neodbytný pocit, že je to syn.”

     “Cože?!! Vážně?”, vykřikla sestra potěšené.

     “Kdo ví, je to jen pocit, ale silný.”

     “Prime, víno!”, poručila Elies.

     “Ano, má paní, hned!”, probral se šťastný otec a vyskočil mokrý z vany. Prolétl nahý celým domem, sám si v kuchyni otevřel nejlepší víno, přidal na tác dvě sklenky a běžel zpět. Užaslé pohledy ostatních otroků ho nijak nezajímaly. Klesl k vaně a nalil oba poháry.

     “Proč jsi nevzal i pro sebe?”, ptala se Elies.

Sklopil s úsměvem hlavu a jukal po své paní. Severitae upila a se stejným úsměvem podala sklenku svému otrokovi.

     “Děkuji, má paní.”, šeptl láskyplně.

     “No ovšem, vidím, že se ve vaně opíjíte pravidelně. No tak polez za námi, ať nenastydneš, ty povedený otče.”, rozesmála se paní Elies.

                                                              ——————————-

Protectus s úsměvem budil Prima.

     “Něco je s paní?”

    “Ne, je v zahradě. Přikázala tě nechat prospat. Prý jsi celou noc vstával s chůvami k malému.”

     “On je nádherný.”

    “Ovšem, je to požehnání pro tento dům a rod.” Kývl správce.”Běž do hlavního sálu, paní Elies ti chce něco říct.”

     “Ona je tady?”

     “Přijela hned časně ráno.” Primus pohnutě klesal k nohám paní a navždy milované ženy.

     “Gratuluji, tatínku.”, šeptla mu dojatě a zvedla ho z podlahy.

     “Prime, chci ti poděkovat jménem svým i svého rodu. Vím, že jsi odmítl svobodu od Severitae, ale i já ti jí přesto znovu nabízím.”

     “Děkuji, má paní Elies, ale nevím, co bych si s ní počal, jsem šťastný takhle.”

     “Chápu, ale o mém dalším rozhodnutí diskutovat nebudeme. Od dnešního dne jsi jmenován správcem mých venkovských statků.”

     “Ale Protectus…..”

     “Souhlasí, vlastně o to požádal i on. Bude ti kdykoliv nápomocen, ale počínaje dneškem je ustanoven hlavním opatrovníkem vašeho syna. Rozhodla jsem se jeho žádosti vyhovět, zaslouží si to za roky věrné služby.“

 V Primových očích stály slzy, když paní děkovala a sliboval věrnost rodu v novém úřadu.

     “Musím se vrátit do města, ač nerada. O tvé funkci i právech již všichni vědí. Ještě jednou ti děkuji, Prime a buď šťastný.”

     “Přál bych totéž i vám, má paní Elies.”,šeptl vroucně Primus, když líbal nohy své paní na rozloučenou. Následující dny, týdny, měsíce připomínaly ráj. Vyplněné láskou Severitae i syna, poctivou prací, letěly jako vítr.

Primovi prolétla hlavou poslední vzpomínka. Přehlédl ještě jednou stůl, s poděkováním kývnutím propustil obě otrokyně a vydal se za paní do pracovny.

     “Už jdu.”

Usmála se a poslala pryč písaře. Jako vždy se snažila pracovat do poslední chvíle. Uctivě jí dovedl ke stolu, podržel židli a klesl k nohám. Pobaveně ho pohladila :

     “Potřebuji rady svého správce a nenajím se moc pohodlně s hlavou sklopenou dolů. Posad’ se proti mně.”

     “Ano, má paní.”, zaujal s úsměvem vykázané místo. Pokynula mu k jídlu.

     “Co je nového?”

     “Chcete znát výnosy sklizně?”

     “Jen to ne. Chci znát tvé osobní starosti a radosti.” A tak si povídali o synovi, Severitae, lásce a dalších radostných událostech v Primově životě.

     “Gardus mi občas zavyčítá, že jsem tak báječného muže pustila.”, laskavě se usmála Elies.

     “Ale já nelituji. Měla jsem o sestru veliký strach. Dokázal jsi zázrak, Prime. Takový, jakého je schopné jen velké srdce plné pravé lásky. Děkuji ti, že jsi učinil šťastnou Severitae i mne.”

     “Má paní Elies, nikdy si nedokážu odpustit, že jsem vás zranil, ačkoliv to bylo i vaše přání.” Sklonil Primus smutně hlavu. “Smím mluvit otevřeně?”

      “Ovšem, to přece víš.”

     “Po svém příjezdu jsem s Gardusem mluvil o…Zkrátka oba si myslíme, že by po vašem boku měl stát muž.”

     “Jistě, třeba Aktinius, že?”

     “Slyšel jsem, zeje bohatý, krásný a velmi si vás váží…”, váhavě pronesl správce – v hlase paní cítil jasné podráždění.

     “Garduse chápu, ale ty mysli – je to bohatý, namyšlený a hlavně dominantní muž. Chceš mě vidět před soudem za vraždu?”

     “Já…to jsem netušil. Odpusťte….myslel jsem, že Gardus…”

     “Je to můj bratr, neřeším s ním tajnosti své ložnice.”

      “Chápu.”, polkl Primus a musel se usmát nad otevřeno stí, ale i provokací v hlase paní. Tolik jí znal…

     “Tím spíš by alespoň vhodný osobní otrok zabránil….ehm…zamezil případným…”

     “Myslíš, že by mě pak přestali otravovat se svatbou?”, ušklíbla se Elies rozmrzele,   “Máš snad někoho?”

Primus se poctivě zamyslel. Dlouho probíral otroky v majetku paní, ale musel nakonec smutně zavrtět hlavou. Ne, není mezi nimi nikdo, koho by si dovedl představit u nohou paní Elies.

      “Vida.”, usmála se paní.

     “Má paní Elies, rád vás doprovodím na trhy otroků.”

      “Nebuď naivní. Zázraky se nedějí. Tebou skončily.”

      “Ale pak..”

      “Jen nevěš hlavu, něco bych tu měla.”

     “Ano, má paní Elies?”, Primus upřel pozorný pohled s nadějí do očí milované ženy.

     “Stal se mi zvláštní příběh, možná osud. Před měsícem se na mě obrátila má známá.. Její situace je složitá a není to pro tuto chvíli důležité, ale potřebovala mou pomoc a souhrou mnoha náhod jsem tak přišla k novým otrokům.“

     “Pomohla jste paní Glaries s jejím panstvím, udržet rodová práva a ještě i z finančních

potíží.”

     “Vida, jak nám tamtamy fungují. Kdopak tě vezl za mnou?”

     “Máte pravdu, má paní.”

     “To je jedno, každopádně mi prodala pár svých otroků…”

     “Za čtyřnásobek ceny.”

     “Možná ani ne.”, usmála se paní, “Zdá se, že nejsou až tak bezcenní, jak mi Glaries tvrdila.”

     “Ovšem, paní Glaries si, řekněme neumí získat oddanost svých otroků.”

     “Chceš říct, že si neporadí s horkými a tvrdými hlavami?” Primus pochopil, nač paní naráží a i on se usmál v nostalgické vzpomínce.

     “Někdy stačí vyslechnout, pochopit, že má paní?”, vydechl s úctou a vděkem.

     “Zdá se, že jsi toho cestou stačil vyzvědět dost a dost.”,bavila se Elies,”Koupila jsem celkem 11 mužů, začínají slušné pracovat. Ostatně 2 jsem ti poslala.”

     “Spěchal jsem za vámi, ale skutečně nevypadají zle. Některý z oněch 11 ?”

     “Nabídla mi ho pod cenou, původně jich mělo být 10. Nevěděla co s ním. Říkala buřič a rváč. Nestavěl se jí přímo, ale prostě prý nespolupracoval. Zranil jí dva otroky, dala ho zbít, ani neceknul a za dva dny se popral znovu. Hodnotila ho jako hloupého, nezvladatelného, zlého, divokého, nepoužitelného, nevychovatelného. Její správce jí doporučil rychlý prodej.”

     “Proč ho kupovala? A co říká, má paní Elies?, ptal se Primus zvědavě.

     “Nekupovala, dostal se do otroctví zajímavým způsobem. Za dluhy své ženy. Vlastně mohl odmítnout, ale nezradil jí. Ostatní otroci si ho váží a respektují. První spor nevyprovokoval, ve druhém hájil slabšího, navíc vzhledem k jeho tělesným proporcím a síle se zřetelně držel na uzdě. Ke mně se chová uctivě, stejně ke Gardovi, zatím nebyly žádné potíže. Vlastně mám pocit, že na mě zírá jak na vyobrazení bohů a bojí se mě. V práci se činí až nadprůměrně, myslí u ní.”

     “V čem je tedy problém?”

     “Má velmi pestrou minulost. Nevím, zda mám chuť se zamilovat. Můj život je teď klidný a šťastný.”

     “Myslím, má paní, že lásce se poručit nedá. Je a nebo není a na nic se neptá, alespoň tak mě to kdysi má paní učila…..”

     “Kuš, ty..”, bleskla po něm pohledem.

     “Smím ho vidět?”

     “Zítra pojedeš mým jménem předat paní Glaries peníze a její šperky. Podařilo se mi získat je zpět za velmi výhodnou cenu. Nařídím, aby řídil povoz. Cestou zpět mi na trhu kupte mýdlo a čerstvé ovoce. Musím dnes do města na večeři, ale ty se jistě rád projdeš po domě.”

      “Ovšem, má paní Elies.”

      “Nerada tě tahám od rodiny.”

      “Dlužím vám mnohem víc…”

     “Děkuji, Prime.”, vstala paní a když k ní přiskočil a poklekl, pohladila ho a podala ruku k políbení. S láskou jí zlíbal, políbil jí nožky a odešel sledován jejím vřelým pohledem. Elies moment zamyšleně vzpomínala, pak zazvonila na otrokyni a poslala pro Garduse.

     “Primus přijel, ale to víš.”, neodpustila si ironické rýpnutí,”Jsem ráda, postaráš se o něho?”

     “Ovšem, má paní.”, sklopil hlavu.

     “Chci se vykoupat a připravit na večeři.”

     “Jistě, má paní, mám zařídit…”

     “Jen dej připravit koupelnu a víš co, pošli mi někoho z nových, třeba Marese.”

     “Má paní…opravdu si přejete…on…a pracuje v zahradě……”

     “Tak se ať vykoupe a přiveď ho nebo máš zase nějaké výhrady k mé volbě? Myslíš, že by mi Aktinius umyl nohy lépe?”

     “Stane se, jak si má paní přejete.”, couvl Gardus  před zřetelným podrážděním v hlase Elies.

Mares se za správcem téměř plížil. O paní už slyšel mnoho. Často i protichůdného. Ale on si všiml, jak je krásná a měla dobré oči. Něco ho k ní tolik přitahovalo a zároveň se bál…. připadal si tak hloupý a hrubý…..neměl v úmyslu jí lézt na oči, raději jí sledoval zpovzdálí v zahradě. Teď ale neměl na výběr. Pečlivě, až úzkostně se vydrhnul a následoval zamrače­ného správce. Přešlapoval, oči klopil k zemi, ale nedalo mu koutkem oka pokukovat po paní. Byla opravdu tak krásná.

     “Maresi, pojď sem, přede mne. Prý mi dobře sloužíš, práce ti jde od ruky?”

    “Já…snažím se…”, proklínal svou rozpačitost, nevěděl, co má říct. Zrudnul a zajíkal se. Cítil podivnou slabost v kolenou.

     “Gardusi, nech nás o samotě.”, zaslechl jak ve snách příkaz paní a zatočila se mu hlava.

     “Copak je ti?” Zazněl milý hlas přímo před ním.”Snad ti nic nedělám, nemusíš se bát, já nekoušu.” Smála se. “Umíš pozdravit paní?”

     “Aá…jáá…paní…”

     “Nechtěl by jsi mě konečně pozdravit, Marési? Podívej se mi do očí.”

Ten hlas….tak podmanivý…zvláštní…a ten pohled…celý svět se točil v závrati. Pod Maresem konečně podklesla kolena, jak měl ostatně chuť už dávno a on jí klesl k nohám. Jak v horečce poprvé políbil špičky opánek na těch božských nohách. Cítil se nádherně a rozpačitě zároveň. Nechápal, co se s ním děje, měl pocit, že má horečku. Nadechl se, tak nádherně voněla. Paní ho chvíli nechala, pak ustoupila a usedla na divan. Kývla. Rychle se zvedl a přiskočil k ní. Tentokrát už klesl k zemi bez váhání.

     “Slyšela jsem podivnou historii o tvé cestě do otroctví, ráda bych se dozvěděla víc.”

     “Nevím, co mám říct, paní Elies. Jsem otrokem pro nezaplacené dluhy.”, soukal ze sebe s hořícími tvářemi a sklopenou hlavou.

     “Nemusíš klečet. Pojď si sednout sem a povídej.”

Paní ukázala na předložku u svých nohou. Strnule se na ní složil, měl pocit, že by měl klečet a nevěděl co s tělem.

     “Ano, paní..já .já…nedokázal jsem vydělat dost peněz, abych…abych zaplatil..”, zajíkal se.

     “Umíš pracovat, můj správce tě chválí. Za co jsi tolik utrácel?”

     “Já..jsem ženatý a manželka…”

Panebože jak jí to má říct…ona…je jinde….vždyť ani sám pořádně nevěděl, jak se dostal do toho věčného kolotoče….tady v tom přepychu….

     “Miluješ svou ženu?”

Ta nečekaná otázka ho zmrazila. Zvedl pohled k paní. Dívala se klidně a mluvila tak běžným všedním tónem. Proč se na tohle ptá? Nebude jí lhát, jí ne.

     “Ne, paní Elies.”, šeptl a sklopil hlavu.

     “Neženil jsi se z lásky?”

      “To ano, miloval jsem jí, ale časem…”

Nevěděl proč, ale najednou se rozmluvil. Vyprávěl jí příběh o ztracené důvěře a lásce. Ona naslouchala, projevovala tolik zájmu, pochopení. Ještě nikdy nikomu o sobě neprozradil tolik a tak otevřeně.

      “Nemusel jsi vzít ty dluhy na sebe.”

     “Já vím, paní Elies, ale už mi bylo všechno jedno. Chtěl jsem pryč, daleko od všeho.”

     “Nelituješ? Stal jsi se ze svobodného muže otrokem.”

     “Já…nejdřív jsem byl rád, že ten tlak skončil. Pak…asi jsem i chvíli litoval, ale teď…dostal jsem se do vašich služeb a ….a…jsem rád…je mi ctí…prostě…odpusťte, paní, já nevím, jak to říct. Neumím..nikdy jsem nemluvil s tak vznešenou dámou, jako jste vy.”

     “Není co odpouštět.”, usmála se.

     “Děkuji, paní Elies.”, vydechl, cítil, že ho chápe.

     “Vlastně jsem se tě chtěla na něco zeptat.”, pokračovala paní vážně,”Snažíme se, aby otroci byli zařazováni tam, kde je práce baví a jde jim od ruky. V této chvíli potřebuji muže v zahradě, u koní nebo na místě svého osobního otroka. Čemu by jsi dal přednost?” Znovu strnul. Nemohl věřit svým uším.

     “Já…smím si vybrat?”

     “O zařazení rozhoduji já nebo správce, ale ráda bych znala tvůj názor.”

     “Práce v zahradě mě baví, ale…”, soukal ze sebe rudý a s obavou.

      “Ale?”, povzbudivě se usmála.

     “Já…nevím zda bych dokázal…samozřejmě bych strašně rád, ale…to …já…Ne vím, jestli bych uměl vyhovět vaším požadavkům, udělal bych pro to cokoliv…moc bych se snažil, je to velká část, ale…”

     “Mám si to koktání vyložit tak, že by jsi rád zkusil post mého osobního otroka?”

     “Byl bych moc rád…já…”

     “Ano nebo ne?”, přitvrdila.

    “Ano, paní Elies.”, vydechl.

     “Tušíš alespoň mlhavě, oč jde?”

     “Nevím, zaslechl jsem, ale asi to tak nebude.”

     “Bude. Je to náročné. Budeš téměř celé dny se mnou. 24h denně k dispozici své paní, starat se o ní, chránit jí. Jsem přísná, ale netrestám své otroky bez důvodu. Vážím si bystrosti, snahy, pracovitosti. Nesnáším drzost, hloupost, neposlušnost, lenost.” Teď paní mluvila přísně, oči jí blýskaly. Přikrčil se, ale nedokázal od ní odtrhnout pohled. Byla tak nádherná, už věděl jistě, že ho nesmírně přitahuje. Smět pobývat často v její přítomnosti! Taková nádhera, udělal by pro to cokoliv. Najednou ho přepadla úzkost, že si z něho jen tropí žert. Proč by si taková paní vybírala právě jeho. Rozechvěl se.

     “Prosím, paní Elies, budu se moc snažit vás nezklamat, prosím…”

     “Dobrá Mare, zkusím to s tebou. Pokud si tě ale vyberu, čeká tě spousta učení a trápení. Nebude to vždy příjemné, naopak často těžké a trestům se nevyhneš. Rozumíš?”

     “Ano, paní.“ Vydechl rozzářeně. “Děkuji vám.”

     “Svlékni se.”

Vteřinku strnul a pohlédl na ní. Oplatila mu klidným a pevným pohledem. Vyhodnotil to jako první zkoušku a se sklopenou hlavou vstal. Stáhl tuniku. Pobaveně sledovala jak odkládá šaty a kleká před ní s úplně rudým obličejem. Neměl ani tušení, že si zálibně prohlíží jeho velmi dobře vyvinuté tělo. Stejně tak nevěděl, že jí on a jeho jiskřivý pohled zaujal už při prvním setkání, l1 postav předstoupilo na dvoře a ona je, překvapené, vítala ve svém domě.

     “Výborně,vstaň a pomalu se otoč, chci si tě prohlédnout.”

S pohledem zabořeným do země poslouchal. Slyšel cinkání jejích šperků, když vstala a přešla k němu. Ucítil její dotyk na zádech.

     “Od čeho je ta jizva?”

     “Chvíli jsem bojoval v gardě.”, šeptl. Měl pocit, že jím s jejím dotykem projel žhavý šíp.

Ze všech sil se snažil potlačit chvění.

     “Podívej se mi do očí.”

Opatrně zvedl pohled. Stála proti němu. Teď natáhla ruku a ukazováčkem s dlouhým nehtem přejela od krku po hrudi dolů. Sledoval ten nádherný štíhlý prst a s hrůzou si uvědomil, že míří dolů k jeho pohlaví. Až teď mu došlo, že…Podlomily se mu kolena.

     “Odpusťte paní Elies, prosím vás, odpusťte mi, já…už dlouho jsem …vlastně nikdy…” Do očí mu hrkly slzy. Je pitomec, takhle si zkazí tu nádhernou šanci. Zoufale se rozklepal.

     “Není co odpouštět.”, uslyšel pobavený smích. “Každou ženu těší, pokud se líbí mužům.” Nevěřícně mu pomalu docházelo, že jí jeho vzrušení a erekce, kterou vyvolala, nijak nepohoršila.

     “Ty jsi ale hloupoučké štěně.” Bavila se paní na jeho účet a on se tak i najednou cítil. Nejraději by se jí stulil k nohám a lízal jí boty, jako pravé štěňátko. Nedala mu šanci, lehce ho pohladila – to měl pocit, že se vznáší a pak energický příkaz ukončil tu nádhernou hru.

     “Běž do velké koupelny, zapal svíčky, koupel by měla být připravena, počkej tam, přijdu a naučím tě mě vykoupat.”

     “Ano, paní Elies.”, málem vykřikl a vyletěl z pokoje. Po svých šatech na zemi se ani neohlédl. Elies se vesele rozesmála. Přehlédla kriticky v zrcadle svůj vzhled, kápla na kotníky oblíbenou vůni – před koupelí to bylo mrhání, ale ona dobře věděla co a proč dělá. Pak zamířila do koupelny. Mareš klečel u dveří

     “Velmi dobře.”, pohladila ho znovu letmo, jen přivíral blaženě oči. Sám nechápal proč by se pro tu ženu nechal i zabít. Musela být čarodějka, ale jemu to bylo jedno, jako všem uhranutým.

     “Tváříš se jak králíček před kobrou.”, opět mu četla myšlenky.

     “Jsem šťastný, paní Elies, že vám smím posloužit.”, odvážil se promluvit. Usmívala se.

     “Předpokládám, že jsi ženu ještě nekoupal.”

     “To ne, paní Elies.”

     “Vstaň a pomoz mi odložit šaty a šperky.”

Znovu ucítil závrať. Uvidí jí nahou. Umiňoval si, že nesmí civět a rozechvělýma rukama jí opatrně pomáhal vysvléct, proklínajíc své nešikovné prsty. Upustil na zem náramek. Rychle ho zvedl a omlouval se.

     “Jen klid, nekoušu.” Uslyšel laskavě místo očekávané výtky.

     “Naučím tě zouvat svou paní. Poklekni, smíš políbit mou opánku. Tak a teď ji svlékni a polib můj nárt. Výborně. Pusť mi nohu a druhou sám.”

Mohla tušit, jak nesmírně se mu líbí a vzrušují ho ženské nohy? Určitě ano, byla čarodějnice. A ještě k tomu s těma nejkrásnějšíma nohama, jaké kdy viděl. Líbal jí a cítil tu nebeskou vůni. Na kolenou sledoval, jak vstupuje do lázně .Nedokázal odtrhnout pohled od její postavy. Zamiloval se. To věděl jistě, ale přitom si plně uvědomoval marnost toho citu. Snad alespoň bude smět pobývat v její přítomnosti, plnit její přání, tišeji zbožňovat….

     “Prober se. Zíráš na mě jak uhranutý. Raději dávej pozor Mareši, mám trpělivost a budu se snažit tě vše naučit, ale nejsem zvyklá opakovat příkazy dvakrát.”

     “Odpusťte, paní Elies, budu se snažit vás nezklamat.”, vymáčkl ze sebe to, nač již delší dobu myslel.

     “Hodnej, opravdu by mě zklamalo, kdybych musela zůstat špinavá. Myslíš, že se konečně chopíš té houby a umeješ mě?” Smála se paní. Jen se zajíknul a znovu zrudnul, paní se evidentně oprávněně bavila na jeho účet. Připadal si znovu jako pitomec a zároveň mu to překvapivě nevadilo. Vždyť se tak krásně uměla smát. Pomalu, opatrně, téměř obřadnými pohyby jí omýval ruce, krk, jeho rozpaky se stupňovaly, když se přiblížil k hrudi. Raději zavřel oči, protože jasně cítil, co si jeho mužství myslí o přitažlivosti paní.

     “Zkus mi poslepu nevypíchnout oko. Nevadí mi, že se ti líbím, nebudu ti to vytýkat, ani tě za to trestat.” Vážně na ní pohlédl:

     “Děkuji, paní Elies, jste překrásná žena.”

     “Určitě pro muže, který neměl ženu delší čas. Jak vlastně dlouho?”

     “Já…občas jsem zašel do domu radosti…ale pak nebylo dost peněz a …”

     “Chápu. Kdy jsi se naposledy miloval se ženou?”

     “Před třemi měsíci.”, polkl. Paní opravdu neměla problém mluvit o čemkoliv.

     “To je dost dlouhá doba. Nedivím se, že ti připadám tak krásná. Pokračuj, umyj mi záda, tam můžeš přitlačit, mám to ráda.”

     “Vy jste krásná.”, šeptl tvrdohlavě.

     “Slyším i tiché odmlouvání.” Usmívala se.

I on si dovolil úsměv, byla k němu zády a tak nehrozilo, že by to vypadalo neuctivě. Tón raději udržel vážný:

     “Odpusťte, paní, já jen..”

     “Dobře, nechme toho. Dejme tomu, že se ti líbím. Ale to nestačí. Ke svým nejbližším jsem velmi náročná. Kdykoliv můžeš couvnout a vrátit se na post jednoho z mých běžných otroků. Třeba na zahradu. Pokud ale chceš víc, budeš si muset každičký krůček zasloužit.”

     “Rozumím, paní Elies.”, vydechl odhodlaně a v duchu se přesvědčoval – zvládne to, musí, nedokáže, nechce bez ní žít.

     “Výborně, tak mé nohy, pokračuj.”

Vedla ho a zvolna rozptylovala jeho trému. Ptala se na dětství, armádu. Snažil se odpovídat zdvořile, ale pravdivě a zároveň plnit příkazy. Bylo mu líto, když stála zabalená v osuškách, že je již konec té pohádky.

     “Zavolej od vedle otrokyně, ať mne přijdou obléknout a pozorně se dívej, ať se to rychle naučíš. “

     “Ano, paní Elies.” Až u dveří si uvědomil svou nahotu.

     “Nějaký problém?”

     “Já…já nemám šaty.”, vydechl.

     “Všimla jsem si, splníš můj příkaz nebo ne?”

     “Ano, odpusťte.”, vyhrknul a rychle vyletěl z pokoje. Slitovala se nad ním a pro Garduse poslala jednu z dívek. Správce přišel, loupnul nesouhlasným pohledem po nahém Marešovi, ale paní se hluboce uklonil.

     “Vezmi Mára, dej zavolat obuvníka a krejčího, nech mu ušít věci. Pokud si ho vyberu jako svého osobního otroka, chci, aby měl odpovídající šat.”

     “Jak si přejete, má paní.”

     “Ráno ho pošli s Primem za mnou, pojedou na trh a k paní Glaries mým jménem.” Pokynem ruky oba muže propustila. Mares se smutně vydal za správcem, neodvažoval se ptát. Paní ten den již zahlédl jen jednou, nasedala do nosítek, krásně oblečená. Jejího návratu se nedočkal, často se zdržela ve městě do noci.

     Správce venkovských statků byl místní otrockou legendou. Neměl nic společného s nepřístupným Gardem. Marese vesele uvítal a hned zapředl hovor. Čekali v předpokoji, až paní vstane. Pak jim otrokyně odhrnula závěsy a kývla. Paní Elies ležela na divanu. Primus poklekl a přirozeně zlíbal obě nožky paní. Mares mu záviděl lehkost a klid, on sám opět nevěděl co s rukama i nohama, rozpačitě přešlapoval a pohledem hltal krásu paní.

     “Maresi! Probuď se!”, pronikl mu do myšlenek hlas paní, “Ptám se, zda mě také pozdra­víš.”, zopakovala.

Mares se rudý proklínal za neuvěřitelnou pitomost. Rychle přiskočil, Primus už ustoupil, klesl paní k nohám a nadšeně líbal její nožky a šeptal vroucné pozdravení a přání krásného dne. Mile se usmívala. Poptala se na šaty, boty, pokoušel se dát dohromady něco moudrého. Asi se povedlo, protože Paní spokojeně kývla a poslala ho pro pohár ze stolu. Na pokyn její ručky ustoupil za Prima a čekal s úlevou na další příkazy.

     “Obuješ mě, Prime?”

     “Velmi rád, má paní Elies.”

Správce poklekl a Mares závistivě sledoval ty zkušené pohyby. Spletité řemínky opánek jen hrály v Primových prstech a paní byla v mžiku obutá. Kvitovala to pochvalným poděkováním a letmým pohlazením. Správce jen zářil. Takže na těch drbech něco bylo, paní evidentně milovala Prima a on jí. Maresovým srdcem projel osten závisti a žárlivosti. Tiše trpěl, ale nepřestával pozorně hltat každý Primův pohyb a učit se, aby jednou mohl být na jeho místě. Paní předala správcovi pouzdro a list. Málem znovu přehlédl gesto paní, kterým ho volala k sobě a vysloužil si Primův káravý pohled. Honem letě paní k nohám a narazil si se zaduněním kolena. Rudá barva byla dnes jeho trvalou. Líbal opánky a nádherně vonící nožky a souhlasně přikyvoval na příkazy:

     “Poslouchej Prima a uč se od něho. Je toho velmi mnoho, co neznáš a on ano. Jeďte a šťastnou cestu.”

     “Nádherná žena, zasloužila by si spoustu lásky.”, pronesl správce hned, jak vůz vyjel z brány domu. “Nemyslíš?”

     “Ano, pane Prime.”, vydechl Mares přiškrceně na tázavý pohled.

     “Nejsem žádný pán, jsem otrok jako ty a jsem na to hrdý. Hlavně na své paní.”, pronesl správce s úsměvem a pak se zeptal na to, čeho se Mares bál:

     “Líbí se ti?”

     “Je překrásná….nikdy jsem ….je jedinečná.”

     “Ano, je.”, kývl správce a k Marově úlevě se zamyslel.

Další témata rozhovoru byla běžná. Mares se s úlevou rozpovídal, Primus se ptal na domov, práci, rodinu. Snad i vlivem té úlevy Mares na sebe prozrazoval víc, než rněl v úmyslu, ale správce v něm budil důvěru a úctu.

Paní Glaries byla drobná, zavalitá rusovláska se zálibou ve fialové barvě. Přijala je rozmrzele v pokojích a Primus pochopil, proč se Maresovi nechtělo následovat ho do domu.

     “Nemohli jste přijet dřív? Couráte se po městě a zdržujete mě.”

     “Přijeli jsme hned, jak nás naše paní poslala, ctěná paní Glaries.”, odpovídal správce uctivě, ale chladně.

     “Nejsi drzý?”, vřískla žena a vytrhla mu list z ruky.

     “Odpusťte, paní Glaries, nikdy bych se neodvážil, ale pokud jsem vás nechtěně rozhněval, oznamte to mé paní Elies, pokorně přijmu její trest.”

Mares nevěřil svým uším. Primus tu satorii klidně utřel. Přitom se tvářil jako uctivost sama. Musel ho obdivovat, takhle jasně dát najevo, komu patří a kdo jediný má právo je trestat

a kárat.

     “Jsi nejen drzý, ale na otroka i namyšlený. Jak se jmenuješ?”

     “Primus, paní.”

     “Ale, plemenný hřebeček ze stáje Dominae, ani bych tě nepoznala.”, ušklíbla se paní Glaries a její vztek na moment vystřídala zvědavost. Vstala a obešla klečícího otroka.

     “Prý jsi slušně vybavený, ráda se podívám. Svléknout. Šaty dolů.”

Mares strnul a marně přemýšlel kudy budou utíkat. Tohle skončí bičováním. Zaplavily ho úzkostné vzpomínky.

Správce klidně stáhla tuniku a v minutě klečel nahý před paní s hlavou sklopenou. Nedal jediným gestem najevo city nebo odpor. Mares zíral. Primovo tělo pokrývalo pár starých jizev. Mares si uvědomil, že ty na zádech jsou po těžkém bičování.

     “Vida, zdá se, že Elies tě musela pracně krotit.”, ušklíbla se zlomyslně Glaries.

     “Vždy jsem vděčný za bolest z rukou mé paní.”

     “To určitě.”, odfrkla paní pohrdavě a až teď si uvědomila zírajícího Marese.

     “Co čumíš, Elies tě už naučí poslušnosti. Doufám, že tě utluče, než ti do té tvé vzpurné palice nalije rozum. Moc hezký páreček.Rváči, rebelanti a hlupáci, věru Elies její otroky nezávidím. Seberte se a zmizte!”

     “Děkujeme za laskavé přijetí, paní Glaries.”, klidně odpověděl Primus, sebral šaty a vyklouzl z pokoje. Mares stál uprostřed chodby a čekal, až se správce oblékne a šeptem mu sděloval své obavy.

     “Paní Elies mě kdysi paní Glaries představila.”, podotkl Primus varovně a Mares pochopil a raději zmlknul. Šli na dvůr prázdným atriem a správce šeptem vysvětlil:

     “V takových chvílích nemysli na sebe, jen na svou paní, které nesmíš udělat ostudu, zklamat její důvěru svým nemoudrým chováním. Pokud si svou paní představíš před sebou, zvládneš to.” Mares se zastyděl.

     “Děkuji za lekci, Prime.”, šeptl také vděčné.

    “Nemáš zač, neznám lepší učitelku, než je paní Elies. Uvidíš.”, usmál se správce a pobaveně sledoval nach ve tvářích otroka po svém boku.

   Na dvoře byl křik. U sloupu se v poutech zmítal mladý otrok. Nelidsky křičel, protože mu kůži rozsekávaly těžké důtky na psy. Krev kapala do prachu. Mares zatnul pěsti. Tu zpocenou tvář plnou slz znal.

     „Erik.“Uteklo mu zoufale. „Já ho varoval.“

     „Znáš ho?“

Prohodil Primus, ale už byl na cestě k vysokému svalnatému dozorci, který chlapce bičoval.

     „Co provedl?“, oslovil správce muže autoritativně.

     „Neuposlechl paní.“, ušklíbl se obr.

     „Nemohl jsem poslechnout!!!…..Nešlo to!…Prosím!…Prosíííím!!!“, vzlykal kluk.

     „Pokud budeš pokračovat, zabiješ ho. Má dost.“, varovně procedil mezi zuby Primus.

     „Nebude ho škoda.“

     „Už dost! Naložte ho na vůz. Kupujeme ho.“

     „To určitě, otroku!“ Odplivl si dozorce a znovu se napřáhl.

Mares užasle zíral, jak se Primus změnil v blesk. O hlavu větší obr se ve vteřině válel bolestně zkroucený v prachu.

     „Odvaž ho a nalož na vůz. Hned.“

Přikázal Primus otočil se k domu. Marese rozhýbalo hned, které už znal i od paní. Hbitě provedl příkaz a neklidně přešlapoval u vozu. S úžasem sledoval příchod paní Glaries, která šla rychle vedle Prima. Bál se smršti, když správce sebral ze země důtky a s úklonou je paní podal. Ale ta jen trhla hlavou a několikrát přetáhla dozorce. To už ale Primus pozdravil a dloubl do Marese, aby naskočil na vůz.

     „Jak jsi to dokázal?!“

     „Rychle pryč.“

Primus  pobídl koně a za bránou dodal lakonicky:

     „Peníze. Zabal ho do deky, dej mu napít pálenky, je pod  lavicí a zkus z něj dostat, co se stalo. Paní se bude ptát.“

A tak Mares přelezl na korbu vozu za Erikem.

     Tržiště viděl Mares naposledy jako svobodný, ale kupodivu ho ani nenapadlo, že by se měl stydět za svůj stav. Naopak – hrdě šlapal po boku Prima, který mu ukazoval oblíbené vůně paní a vysvětloval jak a kde je koupit. Snažil se zapamatovat si vše, co na něj správce hrnul, nějak mu přišlo jako nejdůležitější na světě vědět to, co má paní ráda a nerada. Potěšeně si prohlížel drahé parfémy a nadechoval vůni, kterou zatím znal jen z letmých závanů u nohou paní Elies. Erika nechali u ranhojiče ve stanu na kraji tržiště. Mares musel chlapce několikrát ujistit, že ho opravdu vyzvednou a už se nevrátí k paní Glaries.

     Paní stála na nádvoří. Ve tváři měla vážnou starost. Primus jí sklouzl z kozlíku přímo k nohám.

     „Jsem ráda, že jste zpět.“, řekla vřele a Mares jí bez váhání vletěl k nohám z druhé strany s pocitem, že se vrací do ráje. Ucítil známou vůni a neodpustil si pomyšlení, že na paní voní mnohem lépe, než na trzích. Elies se opřela o Prima a pružně vyskočila na vůz. Správce opatrně odhrnul z chlapce deku.

     „Neboj se, jak ti říkají?“, usmála se povzbudivě na bázlivě pokukujícího mládence.

     „Erik, paní..“, šeptl.

     „Nemusíš se ničeho obávat, v tomto domě se nikomu neděje bezpráví. Nechám tě ošetřit a večer si promluvíme Eriku.“ Paní byla laskavost sama, chlapec se rychle uklidňoval a jeho pohled se měnil na „obvyklý“ v tomto domě.

     „Odneste ho do mých pokojů – víš kam a zavolejte lékaře. Nechte vyložit vůz, dejte se do pořádku po cestě a přijďte mi říct, co se vlastně stalo.

     „Ano, paní Elies.“, vděčně kývl Primus a Mares jen zbožně zíral. Nedokázal odtrhnout pohled po celou dobu, co paní šla nádvořím do domu. Správce ho musel probrat příkazem, aby mu pomohl se sténajícím Erikem z vozu.

     Mares vcházel do pokojů paní s obavou. Netušil co paní ví a jak si to vyloží. Záviděl Primovi klid a vyrovnanost. To on tedy poklekal před paní s úzkostí.

     „Glaries mi poslala list. Stěžuje si na tvou drzost a tvrdí, že jsi napadl jejího správce.“

Pronesla paní suše a Mares se zachvěl a nadechl. Pak vyhrknul:

     „Ale to není pravda!!“

Přísně po něm pohlédli oba – paní i Primus. Pak se koukli po sobě a paní pronesla s povzdechem:

     „Nechám to na tobě.“

     „Neopovažuj se tvrdit, že nějaká paní lže. Chováš se drze. Navíc mluvíš bez vyzvání. Paní Elies se tě na nic neptala. Mlč, kleč a uč se! A teď se omluv a popros paní o potrestání.“

Mares rudý klopil hlavu a zoufale se snažil vykoktat omluvu.

     „Dobrá, probereme to později a teď ve vlastním zájmu poslechni Prima a začni používat hlavu.“ Přísně utla paní tu mezihru. „Co se stalo, Prime?“

Správce klidně a podrobně popsal návštěvu v domě paní Glaries. Mares se pomalu uklidňoval, protože Primus nic nevynechal, ani jedinou větu. Tvář paní nic neprozrazovala, byla jako z kamene, ale oči jí blýskaly skrytým ohněm, hlavně když primus došel k popisu bičování.

     „Paní Glaries by měla problémy, kdyby ten kluk zemřel a on k tomu neměl daleko. Myslím, že její správce se moc dobře nestará o její majetek. Nevěděl jsem, jak jinak jí uchránit od ztráty a napadlo mne, že se jí snažíte pomáhat. Nabídl jsem za toho chlapce 50sestercií. Vím, že má mnohem menší cenu a rád zaplatím ze svého a poprosím vás, má paní, zda by jste ho nepřijala darem.“

     „Není třeba,“ usmála se paní, „co bylo dál?“

Primus už stručně dokončil vyprávění a vyúčtoval transakce na trhu.

     „Prosím vás o trest, má paní, rozhodl jsem bez porady s vámi.“

     „Jako správce mých statků máš přece Prime větší pravomoc, než pro mne koupit 1 otroka, ostatně nedávno jsme o nákupu otroka uvažovali, že? Myslím, že se za daných okolností nedalo jednat lépe. Napíšu paní Glaries list a upozorním ji na nedostatky v jejím domě. Ačkoliv možná bude lépe, pokud jí večer navštívím. Nechceš mi dělat společnost jako za starých časů?“

     „Děkuji, má paní, bude mi velkou ctí.“

     „Výborně, přijď mne odpoledne vykoupat a obléknout, pojedeme sami.“

     „Děkuji, má paní.“, políbil správce s úctou nohy paní a propuštěn jejím gestem, odešel.

Mares vše udiveně a smutně sledoval.

     „A co s tebou?“

Pozornost paní se obrátila k němu.

     „Mluvíš bez vyzvání. Nevěříš zřejmě v můj úsudek a spravedlnost. Osočuješ svou bývalou paní….i o mně časem řekneš, že lžu?….“

Bohové. Hlas paní byl tichý a přesto zalézal až pod kůži. Mares se uvnitř přímo svíjel. Neodvážil se promluvit a tak jen prosil očima a zalykal se zoufalým pocitem provinění.

     „No? Copak mi povíš? Smíš mluvit.“

     „Prosím, paní Elies. Pokorně prosím za odpuštění. Jsem hlupák a tak jsem to nemyslel. Já jen…Primus….je…on…choval se tak statečně…bál jsme se, že bude potrestán nespravedlivě….“

     „Maresi, není nespravedlivě z rukou tvé paní. Pokud se chceš stát mým osobním otrokem, musíš mi být zcela oddán. To já rozhoduji a ty musíš důvěřovat. Co je to nespravedlivě? Když řeknu prostě a jen, že to tak chci – pak se budeš stavět mému trestu?“

Vytřeštil na paní oči:

     „Vy…přece by jste nikdy….jste tak spravedlivá….a…“

     „Zase odmlouváš?“

Kousl se do rtu.

     „Prostě přikážu, že máš přinést důtky a budeš bit. Ne za trest za něco, jen tak. Pro mé pobavení. Co uděláš?“

Paní se začínala zlobit. Její hlas zněl tvrdě a studeně. Ještě pár vteřin váhal a pak najednou nějak konečně věděl. Zvedl se, rychle došel do vedlejšího pokoje, kde si všiml na stěně těžkých důtek. Přinesl je, poklekl, podal je paní a když si je z jeho chvějících rukou vzala, stáhl tuniku a schoulil se jí u nohou se slovy:

     „Prosím, má paní, jsem váš a udělám cokoliv si budete přát.“

     „Ale není to spravedlivé.“

     „Je to přání mé paní. To stačí.“

Elies s uznáním kývla:

     „Dobře, moc dobře, Maresi, na takové štěňátko ve světě osobních otroků jsi mě příjemně překvapil.

Mares se nechápal, celým tělem mu projelo uspokojení. Cítil se nádherně. Paní ho chválila. Nemohl potlačit šťastný úsměv.

     „Copak? Nepřipadám ti nespravedlivá?“, smála se paní.

     „Nevím, paní Elies..“ Vydechl zmateně, marně se snažící vyznat sám v sobě.

     „Já…nepřemýšlel jsem o tom…jen jsem chtěl splnit Vaše přání. Nerad bych…nedokázal bych…není nic, co bych pro Vás Paní neudělal.“, soukal ze sebe a hledal správná slova.

     „Proč?“ Usmívala se.

Zarazil se: „Jste má Paní.“

     „Jen proto? Takže tohle uděláš, slíbíš pro každou svou paní?“

     „To ne.“

     „Tak proč mám já tu čest?“

Koukl po paní…bavila se na jeho účet? Ne, její oči byly vážné. Opravdu se ptala.

     „Jste jiná…spravedlivá, vaši otroci o vás mluví s úctou, stojí za vámi…..Jsem hrdý na to, že smím patřit k nim, smím, mám tu čest být váš….nevím jak moc smím….“

     „Nemám ve zvyku trestat své otroky za upřímnost a pravdomluvnost.“

     „Smím tedy být naprosto upřímný?“ Ujistil se ještě jednou.

     „Ano, nemusíš se bát.“

     „Pak musím říct, že pro vás udělám cokoliv Paní Elies i proto, že vás miluji. Odpusťte mi, prosím vás. Nezapomínám, že jsem jen otrok a nemám právo…to jen nechci vám nic tajit. A pak, myslím, že to víte…“

Mares se chvěl obavou z reakce paní. Raději sklopil hlavu k zemi.

     „Tuším. Ani paní nemá právo rozhodovat o srdci otroka, to jen on sám. Není co odpouštět. Ostatně nevím nic o tom, že by otrok nesměl milovat svou paní. Myslíš, že to nejde?“

     „Je to jak milovat bohyni. Beznadějné, ale máte pravdu, že srdci neporučí nikdo. Stačí mi, pokud budu smět občas splnit vaše přání, ohřát se ve vašem stínu.“

     „Proč myslíš, že je to beznadějné?“

Zkouší ho?

     „Jsem si vědom svého postavení. Vy jste paní, já jen otrok.“

     „Jen? Jak myslíš, ale Primus je také otrok a přece i otec mého synovce a milující partner mé sestry. Vážně si myslíš, že Paní nemůže milovat otroka?“

Mares zůstal na paní zírat jako omráčený. Jen se usmívala a ukončila tu neuvěřitelnou rozpravu:

     „Máš o čem přemýšlet. Občas se zkrátka mezi osobními otroky objeví výjimečný muž, kterého paní milují. Můj otec byl otrok a miloval mou matku a ona milovala jeho.“

Mara jímala závrať. Bohové!!!O čem jen to paní mluvila! Ani v těch nejtajnějších snech si netroufal v něco takového doufat! Dodal si odvahu, zvedl k ní dychtivý pohled a nadechl se k otázce

     „Odpovím ti časem. Uvidíme. Ale byla by to dlouhá a těžká cesta. Hodně učení, zkoušek, bolesti. Znovu ti nabízím místo v mé zahradě, klid a jistotu.“

     „Myslím, že vám rozumím, paní Elies. Děkuji za vaši laskavost a trpělivost i vysvětlení, ale přece vy víte jak odpovím.“

     „Přesto bych to ráda slyšela z tvých úst.“

     „Udělám vše pro to, abych si zasloužil být vaším osobním otrokem, směl vás oslovovat má paní a získal právo na místo u vašich nohou, paní Elies.“, pronesl Mares smrtelně vážně s pohledem upřeným do očí paní.

     „Věřím, že tvá slova mají váhu a nebudu před tebou tajit, že mne potěšila. Primus zůstane ještě několik dní, bude ti věnovat čas a řekne vše, co bude považovat za důležité. Budeš se učit i od ostatních a i já se pokusím ti věnovat co nejvíc času.“

     „Děkuji mnohokrát, paní Elies.“, vydechl šťastně.

     „Pro dnešek máš volno“, mávla Elies rukou, ale když viděla, že Mares nevstává, zeptala se: „Ještě něco máš na srdci?“
     „Ano, paní Elies….já….čekám na váš trest.“ Sklopil Mares hlavu smutně, ale oddaně. „Mluvil jsem bez vyzvání a …nikdy bych nepochyboval o vašem rozhodnutí, ani spravedlnosti, ale znělo to tak a já…je mi moc líto a prosím vás pokorně o potrestání.“

Mares se zalykal lítostí. Do očí se mu draly slzy a opravdu strašně litoval, že byl tak hloupý a zklamal paní. Musel se hodně držet, aby se neschoulil paní u nohou, jak se mu chtělo. A pak ucítil něco neočekávaného. Paní ho pohladila. Nevěřícně vnímal dotyk laskavé ruky, která přejela po jeho vlasech a tváři. Přivřel blaženě oči. Paní mu zvedla hlavu za bradu a jejich pohledy se setkaly.

     „Maresi, všechno je to pro tebe nové. Uděláš ještě spoustu chyb, než se naučíš stát po mém boku k mé plné spokojenosti. To není tak hrozné. Jsi prostě štěně, které se učí. Pokud tě trestám, neznamená to nutně hned, že se zlobím nebo tě nemám ráda. Rozumíš?“

     „Ano, paní Elies.“ Vydechl vděčně a pohled mu sjel k nožkám paní – těm tolik obdivovaným.

     „Všimla jsem si, jak často mi okukuješ nohy….“

Elies vstala a otevřela skříňku na stole. Mares zrudnou a zajíkavě hledal omluvu, ale ona se jen smála:

     „Nevadí mi, že se ti líbí. Ostatně naučíš se o ně pečovat. Bude to tvá práce, pokud se staneš mým osobním otrokem. Mluvím o tom proto, že ti něco věnuju.“

Zvědavě a ulehčeně zvedl hlavu.

     „Měla jsem oblíbené krásné sandály, časem se potrhaly, ale schovala jsem si zdobené řemínky z nich.“

Paní vytáhla úzké lesklé pletené pruhy kůže s uzlíky. Svázané k sobě tvořily 2 asi půl metru dlouhé smyčky.

     „Pokud neprovedeš něco vážného a půjde-li jen o tvé běžné štěněcí chyby, budu tě trestat s nimi.“

     „Ano, paní Elies.“ Vydechl, oči upřené k řemínkům v rukách paní se cítil podivně. Zmáhala ho úzkost, strach, ale zároveň tu byl i nový pocit….zvláštní…jako-by byl…

     „Vstaň, pokud budeme sami, naučíš se od zítřka pohybovat v mé přítomnosti nahý. Svlékni se.“

U bohů…to teď nemohl! Ona snad tušila…

     „Mare! Má to být neposlušnost?!“

Tak tohle byl hlas zvyklý velet a ostrý jako nůž. Zoufale ze sebe rudý tahal tuniku.

     „Pokud ta komedie má znamenat, že se stydíš za své vzrušení, pak je zbytečná. Vím o něm.“

Polkl a stanul před ní tedy nahý.

     „Copak? Netušíš, co máš udělat?“ Usmála se.

Najednou prostě nějak věděl. Klesl jí k nohám a znovu poprosil o potrestání. Správná slova tak nějak sama skočila na jazyk. Paní ho obešla, stála za ním. Ucítil její dlouhé nehty na zádech. Zachvěl se .

     „Na všechny čtyři, jako štěně, které ostatně jsi.“

Poslušně klesl na dlaně.

     „Takže 5 za mluvení bez vyzvání a 5 za tvé pochyby. Ano?“

     „Ano, má paní Elies.“, vydechl a cítil se opravdu zvláštně.

Štípavý šlehanec na zadku ho trošku probral. Sykl. Paní měla pádnou ruku i s pouhými řemínky z bot. Nechtěl by jí opravdu rozzlobit. Zatínal zuby, tichounce sykal, ale poslušně se ani nehnul, dokud mu pozadím neprojel poslední, 10. šíp bolesti.

     „Děkuji, paní Elies.“, zašeptal.

     „Ale? Výborně, no pojď sem. Smíš políbit mou ruku.“

Blaženě se dotýkal rty milované, voňavé, hebounké kůže. Podala mu řemínky a usedla na divan.

     „Víš, kam patří. Ukliď je a pokud něco provedeš, víš, kde je hledat.“

     „Ano, paní.“, vyskočil a splnil příkaz. Opatrně otevřel zdobenou skříňku a oči se mu zastavily na obojku v ní. Byl to spíš šperk.

     „Copak? Líbí se ti? Smíš si ho prohlédnout.“

Vyndal opatrně obojek a četl užasle vykládaný nápis PRIMUS Z DOMU ELIES.“

     „Kdysi ho nosil. Tak líbí se ti?“

     „Já….odpusťte paní, je nádherný. Já…slyšel jsem…“

     „Copak jsi slyšel?“

     „Že vstoupil do vašich služeb, ačkoliv byl svobodný…..že je z velmi urozeného rodu….že…vypráví se toho spousty…“

     „No jistě, legendy vznikají snadno. Možná ti jednou povím, jak to bylo doopravdy.

Paní se zamyšleně usmívala. „Pojď sem.“

Rychle uložil obojek, zavřel skříňku a vrátil se na kolena před paní. Zkoumavě si ho prohlížela. Znovu proklínal svou nadrženost,. Když se její pohled zastavil na jeho napůl ztopořeném pohlaví. Raději sklopil oči. Paní uměla být mrštná jako kobra. Její ruka se mihla

a sevřela jeho varlata. Jen hekl překvapením i bolestí.

     „Moji osobní otroci mne musejí umět i uspokojit.“

Pronesla klidně a pobaveně sledovala jeho úd, který ztvrdl jako kámen.

     „Uvidíme, jak šikovný jsi sameček.“

Málem přestával dýchat.

      „Ale to se ještě budeš muset hodně naučit. Začneme mými botami. Dávej pozor. Nebudu nic opakovat 2x. Pokud ti nařídím, abys mne zul, políbíš opánku, opatrně mne zuješ, políbíš nárt mé nohy a položíš jí na zem. Totéž s druhou. Obouvání je stejné, ale obráceně. Chápeš?“

     „Ano, Paní Elies.“ Hekl zmatený a stále vzrušený.

     „Tak mě zuj.“

Rozechvěle se hnal k opánkám. Zvládl první, sáhl po druhé…

     „Jak to, že už mám levou zutou? Kdo bude líbat botu? 2 rány. Znovu. Obuj mě a zuj, po 2 za každou další chybu. Jasné?“

     „Omlouvám se, ano, paní Elies.“

Proklel svou trému a snažil se soustředit. Tentokrát to zvládl. Sláva. 2x ho paní ještě nechala vše zopakovat. Nevadilo mu její zkoušení, naopak. Byl s ní, směl se dotýkat těch božských nožek. Měla tak hebounké prstíky….

     „Prober se a nezírej!“

Dloubla do něj paní citelně druhou nohou. Rozhýbal se a opět zapomněl na jeden polibek.

     „Tak znovu. Zout a obout.“, vzdychla paní.

Konečně se dokázal soustředit.

     „Dobře. Dost. Potrestání.“

Vyletěl ze země, donesl řemínky a už se točil zády k paní na 4.

     „Teď jinak, zůstanu sedět. Smíš se stulit k mým nohám, zadek nahoru u mé pravé ruky.“

Klesl k milovaným kotníkům a opatrně je objal a nadechl vůni své paní.

     „Počítej si, štěně.“

Přikázala pobaveně paní.

     „Jedna.“, snažil se vyslovit pevně a klidně. Hned další rána ho donutila zaskučet. Řemínek se konečkem otřel mezi jeho stehny o varlata.

     „Dvě.“, vyrazil ze sebe.

Po 4.ráně juknul a když kývla, políbil vděčně ruku, poděkoval za potrestání a uklidil řemínky.

     „No výborně, tak je to dobře.“

Paní se tak nádherně uměla usmívat. I jemu zacukal rty úsměv. Honem ho ukrýval bál se, aby nevypadal neuctivě.

     „Oblékni se a upaluj. Poslední volno, od zítřka se ode mne nehneš na krok.“

     „Bude mi velkou ctí, děkuji, paní Elies.“, vyhrknul a vyletěl z pokoje. Rozesmála se a byl to smích šťastný a uvolněný. Neměl ani tušení, jak s ním pookřála a odpočinula si od laviny všedních povinností.

                                                     ———————-

     „Má paní, vaše koupel je připravena.“

Primus rozhrnul závěsy. Elies unaveně zvedla hlavu od svitků.

     „Gardus odjel?“

     „Ano, má paní Elies. Byl unavený. Poslal jsem paní Severitae list. Zůstanu, dokud mne budete potřebovat, pokud dovolíte.“

     „Děkuji, Prime, máš velení, jsem unavená na smrt.“

Uctivě přistoupil a nalil rudé víno. Potěšeně si od něho vzala sklenku.

     „Smím?“, natáhl se k jejímu plášti.

     „Ovšem. Nechci mluvit, ani se hýbat.“

S nesmírnou láskou a úctou jí opatrně svlékl z látek, zul a zahalenou do pláště zvedl do náručí. Pevnýma rukama ji odnesl do koupelny a nahou uložil do voňavé koupele. Usmívala se, přivíral oči a staral se jen o svou sklenku. Dopila, podala mu ji, rozložila se se slastným úsměvem a sklopenými víčky. Umyl jí, pak zvedl z vany, uložil na lůžko a pustil se do pomalé, citlivé masáže celého jejího těla.

     „To je nádhera, závidím Severitae.“, vydechla, když byl v polovině a masíroval jí nohy.

     „Naučím to Marese.“

     „A…ano…Tak povídej, co mu říkáš?“ Gardus ti jistě popsal barvitě své hrůzné vize.“

     „To snad ne, ale jeho argumenty chápu. Vychází z faktů.“

     „Souhlasíš s ním?“

     „Ne, nepočítá s dvěma faktory.“

     „Ale?“

     „S vámi, má paní a s láskou. To jsou silné argumenty.“

     „Romantiku a tvůj názor?“

     „Předpokládám, že tvrdě?“

     „Ovšem, jsi můj správce a ne utěšitel.“

     „Uvidíme, nikdy jsem o vás nepochyboval. Máte obrovský dar nahlédnout do srdce. Gardus je zaujatý. Ovlivňuje ho snaha vás chránit.“

     „Tebe ne?“, usmála se.

     „Já vím, že láska s sebou vždy nese spoustu starostí i bolesti, ale stojí za to.“, oplatil jí úsměv.

     „Vyrostl jsi, Prime.“

Pohlédla mu pochvalně do očí.

     „To díky vám, paní Elies. Vám vděčím za vše, co mám. Když mě sem paní Severitae posílala, přikázala mi udělat vše, aby jste byla šťastná.“

     „Má sestra je blázínek.“

     „Je báječná, miluji jí.“

     „Vím a vím také, zač vděčím já tobě.“

Paní znovu zavřela oči.

     „Ale vraťme se k věci, takže jak zní tvůj soud?“

     „Divoké mládí, drsné zrání. Myslím, že to neměl jednoduché a sáhl si až na dno. To, že tam nezůstal svědčí o dobrém jádru a silné vůli. Je rychlý, silný a není hloupý. Jistě sama víte o jeho velké lásce k vám a oddanosti. On je nesmírně snaživý, cítí, že má velkou šanci dát svému životu jiný-lepší směr. Naplnit ho.“

Primus se na moment odmlčel.

     „Smím se i tvrdě ptát?“

     „Ovšem, můj pane správče.“

     „Jeho orientace?“

     „Ano.“

     „Myslel jsem si to. Paní Severitae mi kdysi s úsměvem v jedné choulostivé situaci řekla: vím, proč si tě má sestra vybrala.“

     „Myslíš, když bolestivě stiskla tvé pohlaví a ty jsi reagoval jako nadržené zvířátko?“

Potutelně podotkla Elies a s pobavením sledovala, jak Primus zrudl.

     „Ehm…tak nějak, zapomínám -jak moc jste si blízké.“ Povzdechl.

Paní se smála ještě víc.

     „Víš, vlastně mi tě něčím občas připomíná. Možná i proto jsem si ho vybrala.“

     „Mě? Moje mládí je proti jeho nudný příběh.“

     „Snad, ale v některých situacích reagujete stejně. Tedy ne dnes, on mi jen připomíná Rolfa.“

     „To byl horkokrevný blázen, má paní Elies, a musel se toho hodně naučit.“

     „Jistě, ale i to učení mělo spoustu kouzla.“

     „Jste rozhodnutá, proč se ptáte?“

     „Gardův odpor mne překvapil.“

     „Je trošku….řekněme staromódní.“ Primus povzdechl.“promluvím s ním po návratu. Bude odpočatý a klidnější.“

      „Děkuji. Mám se obrátit?“
     „Ano, má paní, ačkoliv se moc rád věnuji vašim nožkám, zaslouží si péči i jiné části vašeho nádherného těla. Nevím, jak to vy a paní Severitae děláte, že nestárnete. Jen já ano.“

     „Hloupost. Jsi zamilovaný blázínek. Gardus mi řekl, že si na tenký řemínek připínám tygra.“

     „Viděl jsem za své služby spoustu podobných mužů. Je v něm smysl pro kázeň. Zvládnete ho, vy ano.“

     „Dejme tomu. Koneckonců jestli je tak chytrý, jak si myslím, rychle pochopí, že je to jeho velká šance jak vyzrát na osud.“

Další rozhovor se vinul směrem k výcviku Marese a vzpomínkám na Primův příchod k paní.

                                                           ——————

     „Potichu vklouzneš do pokoje k paní, stočíš se k jejím nohám. Spal jsem tam celou noc. Teď mne vystřídáš. Až se paní probudí, obuješ jí – to už prý umíš – a budeš plnit její příkazy. Dnes dopoledne tě naučím, jak paní koupat, masírovat. Povím ti jen základy. Až bude paní pracovat, přijdeš za mnou a já tě dovedu k mnichům v Asklépiově chrámu. Naučí tě o masážích víc. Odpoledne paní jede na návštěvu. Dokud nebudeš mít složený slib, neopustíš dům, takže mne znovu vyhledáš a tvé učení bude pokračovat. Musíš vědět víc o paní i jejích povinnostech. Pokud jí máš být oporou, uč se a dávej pozor. Nepotřebuje vedle sebe loutku, ale opravdu zkušeného a moudrého otroka. Jen tak paní pomůžeš a ona bude šťastná.“

     „A pokud ne?“ Šeptl Mares s obavou.

     „Ohrozíš jí. Má těžký život. Je hlavou rodu a spousta nepřátel čeká na její slabinu. Mohl by jsi jí být i ty, takže se uč a snaž. Kdysi mi někdo vzkázal, že pokud paní ublížím, zabije mě pomalu a tvrdě. Teď to říkám já tobě. Nezklamej ji nebo si tě najdu.“

     „Já…miluji ji…nikdy bych….Slibuji, že se budu snažit a učit.“

Mares polkl, ačkoliv byl o hlavu vyšší, než Primus, cítil obrovský respekt ke správci statků.

     „Dobrá, běž a ochraňuj paní.“

     Mares se vplížil do pokoje jako duch. Vydechl s pohledem na spící paní ve svitu prvních paprsků ranního světla. Tichounce stáhl šaty a nahý vklouzl na dlouhé lože a stočil se do klubíčka u nohou paní. Šťastně nadechl známou vůni a blaženě přivřel oči. Nemohl usnout, s tísní probíral v hlavě správcova přísná slova. Dokáže skutečně být paní oporou? Připadal si proti ní tak hrubý, hloupý…..

     Elies se přetočila a ze spaní dotkla chodidlem Maresova obličeje.

     „Ohřej mi nohy.“, šeptla rozespale.

Mares blaženě objal milované nožky, dýchal na ně, položil si je na hruď a přitáhl pokrývku. Jemně políbil nárty a pustil se do něžného hlazení a mazlení nohou.

     „Hmmm….“, blaženě se protáhla paní po chvilce,“pokračuj výš.“

Marés rozechvěle poslechl. Něžně hladil a líbal lýtka paní. Ta si asi konečně uvědomila rozdíl a s podezřením otevřela oči.

     „Ale? To jsi ty? Co tady děláš?“

     „Odpusťte, paní Elies, …já…….pan správce mne sem poslal….nařídil mi….abych….abych..“         

     „Abych vám koktal v posteli. Neumíš pozdravit?“

     „Dobré ráno, paní Elies.“, proklínal se v duchu .

     „Dobré ráno, neříkala jsem, že máš přestat. Naštěstí tvé prsty jsou mnohem šikovnější, než jazyk.“

     „Áaa…áno…odpusťte paní.“ Vrhl se rychle zpět k lýtkům vykulený Mares a Elies se rozesmála: „Neplaš, štěně.“

     „Primus mě sem neměl posílat, jsem neschopný jsem vám jen na obtíž.“, povzdechl otrok zoufale.

     „Někdo se tě na něco ptal?!“

Loupla po něm paní přísně očima.

     „Přestaň plácat nesmysly. Myslím, že Primus moc dobře ví co a proč dělá. Ostatně zdá se, že tvůj spodek smýšlí jinak, než tvá hlava.“

Noha paní sjela hbitě do rozkroku otroka a přitiskla jeho stojící úd k tělu. Zajíkl se a zrudl. Paní se rozesmála. Téměř sněžně ho skopla dolů z postele.

     „Obuj mě.“

Se zatnutými zuby se snažil soustředit. Zvládl a dovolil si tichounký úlevný a šťastný výdech.

     „Koupelna, vana a snídaně. Poraď se s Primem, ať tě zachrání před průšvihy a nemusím tě hned po ránu seřezat. Běž.“

      „Ano, paní Elies.“

Vyletěl z pokoje a za chvilku chrlil na Prima příkazy s úzkostným dodatkem – co dřív?

      „Vše naráz. Nedělej to sám, musíš rozdat příkazy a jen dohlížet na splnění. Sleduj.“

Vysvětlil správce a rozhýbal otrokyně a kuchaře. Za 10 minut se z voňavé lázně kouřilo a na stole u ní se servírovala oblíbená snídaně paní.

     „Klesni paní k nohám, oznam splnění příkazů, zeptej se zda smíš a pak jí zuj, svlékni a v náručí odnes do koupele.“

     „Já…?“, zděsil se nováček.

     „Ovšem, nevypadáš, že by jsi jí neunesl.“

Ušklíbl se Primus a postrčil ho ke dveřím.

     Mares byl jako ve snách. Když opatrně zvedl paní do náruče a ona ho objala rukou kolem krku, málem omdlel.

     „S Primovým příjezdem se do tohoto domu vrátila spousta báječných zvyků.“

Pobaveně vydechla paní, když jí pokládal do voňavé vody a blaženě se rozložila. Správce se jen usmíval.

     „Snídani nebo nejprve koupel, má paní Elies?“

     „Obojí, jste dva.“ Usmála se.

A pak Mares podle pokynů Prima i paní umýval tělo milované ženy a snažil se zapamatovat a dobře plnit jejich příkazy. Zároveň po očku jukal po klečícím správci, který krmil paní nejlepšími sousty ze stolu. Přirozeně si brala z Primových rukou sousta a občas ho škádlivě kousla do prstů.

     Den letěl jako voda. Mares už paní příliš neviděl, ale zato slyšel její jméno na každém kroku. Hltal předkládané vědomosti a trnul, kolik si toho dokáže zapamatovat. V poledne ho Primus poslal k paní s obědem. Otrokyně rozložily tácy a odešly. Mares klečel u nohou sedící paní a čekal, až ho propustí.

     „Jedl jsi?“

     „Pan správce nařídil, že smím jedině s vaším svolením, paní Elies.“

     „Ovšem, zapomínám, že má školu mé sestry. Tak tedy půjdeme podle tradic, ať umíš vše, co má dobrý osobní otrok umět. Pod stůl, k mým nohám. Pokud nenařídím jinak, budeš jíst jen se mnou, u mých nohou.“

     „Rozumím, paní Elies.“, přijal hrdě to, co považoval za poctu.

     „Nemusíš tam klečet.“

Napověděla mu a Mares se tedy stočil kolem jejích nohou a dýchl na ně. Pak si dodal odvahy a dotkl se jich:

     „Smím, paní Elies?“

Zaslechl pobavené: „Smíš.“

Obřadně zul jednu i druhou nožku a položil si je do klína. Hladil je, ohříval a šťastně si bral sousta z prstů paní. Které se občas objevily pod stolem.

Primus donesl víno a koukl s úsměvem po Maresovi:

     „Nerozmazlujeme ho? Já musel jen čekat na pár soust a ne si takhle užívat. “

     „Ještě ho škádli, je trémou bez sebe.“Rozesmála se paní.

     „Já jen aby mi paní Severitae nevytkla mou měkkost.“ Strachoval se na oko správce.

     „A nebo a by jí nevytýkala mně. Například, že jsem tě tady rozmazlila…“

Zamrkala na něj paní výhrůžně.

     „Ani má paní, ani já bychom si nikdy nedovolili cokoliv vyčítat vám, ctěná paní Elies.“

Paní se rozesmála:

     „Musím podotknout, štěně, že vždy si z Prima příklad neber. Např. právě teď ne. Takhle to vypadá, když mi moji nejbližší přerostou přes hlavu.“

Mares si dovolil úsměv.

     „Ale? Bavíš se tím?“ Zahrozila na něj paní a zatahala ho za ucho.

     „Jste krásná, paní Elies, když se smějete. Vím, že žertujete a víte, jak moc vás všichni milují.“

     „Kdyby všichni, bylo by mnohé jednodušší.“

Paní povzdechla a pomalu zvážněla. Kývla správci ke stolu naproti sobě. Uctivě usedl a rozhovor se nesl v přísném tónu. Řešili spousty problémů. Mares se snažil chápat, ale občas mluvili v hádankách a náznacích. Soustředil se tedy na to srozumitelné – hospodaření na panství. Překvapovalo ho, jaký má paní přehled. Zatím u´žen nic podobného neviděl. V jeho očích se Elies tak trochu měnila v bohyni.

      „Obuj mě, štěně. Smíš se dojíst, postarej se o úklid a odpoledne patříš Primovi.“

Rychle poslechl a smutně přihlížel odchodu paní.

                                                —————————

     Následující tři dny přelétly jako blesk oblohou. Mares se učil. Paní často odcházela za svými povinnostmi. Správce jí občas provázel, ale Mares musel čekat doma. Moc ho to mrzelo, ale chápal Primovo vysvětlení, že nemůže být zatím plnohodnotným doprovodem. Když o tom s Primem mluvili, odvážil se zeptat na návštěvu u paní Glaries. Správce se jen usmál a záhadně řekl:

     „Jednou poznáš, jaké je to provázet paní na jejích trestných výpravách.“

     „Cože?! Ona…paní Glaries…“

     „Nehloupni, paní se netrestají…snad jen učí, ale na to proti nim musí stát někdo…zkrátka někdo jako naše paní. Jen pro tebe a Erika, vím, že ho navštěvuješ. Paní G.se na svého správce moc zlobila a řekla před ním, že moc závidí paní Elies její otroky.“

     „Opravdu?“ Mares si představil tu scénu.

     „Uč se štěně, spousty sporů je lépe řešit hlavou, ne pěstmi. Dostaneš se dál a ušetříš si tím problémy.“

     „Ale já…“

     „Ty jsi horkokrevný blázen, svět nepřemůžeš. Po boku paní se často ocitneš v neznámém a nepřátelsky laděném prostředí. Musíš se naučit reagovat velmi uvážlivě nebo paní vystavíš nebezpečí, či hanbě. Nejtěžší není stát proti silným, ale proti záludným a falešným.“

Maresem projel mrazivý šíp úzkosti:

     „Nenaučím se to…“

     „Paní ti věří.“

Úzkost v otrokových očích narostla.

    „Tak tedy jinak.“, ušklíbl se Primus, „Paní řekla, že zvládneš. Vyznáš jí lásku a pak to vzdáš?“

     „Nikdy, já jen …..“

     „Paní řekla.“

Teď už Primův hlas řezal jako nůž.

     „Rozumím, ano. Udělám vše, co bude v mých silách.“

     „Uděláš mnohem víc. Nemáš o svých silách ani tušení.“

Odfrkl Primus a natáhl se po účtech.

     „Tak pokračujeme, znovu…“

Mares ukryl povzdech a pustil se do učení.