“Kdysi dávno I”

příběhy o Paní Elies a Primovi

I.díl

     Procházela se trhem jen tak. Nic nechtěla koupit, přitahoval ji jen ten ruch a hemžení lidí kolem. Už ji to ale pomalu přestávalo bavit a chtěla zamířit zpět domů, když tu náhle její pozornost přitáhl rozruch z nedaleké ohrady, kde byli nabízeni otroci.

     “Ty pse, udělej, co ti paní poručila! Klekni a řekni ji své jméno!”

     “Nejsem pes, jsem svobodný muž,” odvětil klidně sluncem opálený muž v okovech jen s bederní rouškou. Něco ji na něm upoutalo.

     “Jsi pes! Klekni a řekni své jméno!” Hlas otrokářky pomalu začínal přeskakovat a kožené důtky dopadaly na otrokovo tělo a malovaly na něm červené pruhy.

    “Nejsem pes a dělám jen to, co sám chci”, odpověděl se zatnutými zuby muž.

     “Jsi pes a jako pes pojdeš! Kašlu na tvé krásně tělo, pro tvůj špičatý jazyk a nezlomnou povahu tě stejně nikdo nechce. Tak na tobě aspoň pro výstrahu dalším otrokům rozsekám bičem všechnu kůži!” Zakřičela hystericky, odhodila důtky a chopila se dlouhého, těžkého biče.

     “Jsem-li otrok, pak mě podle nařízení císaře Juliána nesmíš zabít. Otroka máš právo jen potrestat a přivést k poslušnosti.”

Jeho hrdě vztyčené tělo a pevný hlas zastavil její ruku s bičem.  Co si ten otrok dovoloval, to bylo k nevíře. Otrokářka se otočila k davu.

     “Daruji tohoto otroka tomu, kdo si u mě koupí jakýkoliv jiný kus otrockého masa.”

     “Chtěl jsem támhletu krásku, ale jestli bys k ní nutila tuhle nevymáchanou držku, tak to si raději vyberu jinde!” Zvolal se smíchem jeden z přihlížejících mužů a ukazoval přitom na jednu z nabízených otrokyň. Otrokářka pomalu propadala zoufalství.

Paní Elies dostala nápad.

     “Dám za něj deset sestercií,” zvolala svým hedvábným hlasem. V davu zavládlo ticho. Paní Elies byla dobře známá a vážená občanka hlavního města provincie a tradovalo se o ní, že u ní otroci slouží bez okovů.

     “Je Váš ctěná Elies”, zvolala rychle otrokářka s obavou, aby si to snad vážená paní Elies nerozmyslela.

Paní zaplatila za otroka, který se na ni za celou dobu ani nepodíval a pak poručila, aby mu sundali okovy.
     “Uteče Vám paní Elies, to přeci nemůžete!” varovala ji otrokářka.

     “Nyní je mým majetkem, tedy dost řečí a udělejte, jak požaduji”, odpověděla nekompromisně. Otrok na ni poprvé pohlédl a jejich pohledy se střetly. Usmála se na něj, on však zůstával i nadále ostražitý a nepřístupný.

     “Co by udělal svobodný muž, kdyby jej dáma požádala, zda by ji nedoprovodil a nepomohl ji s nákupem?” zeptala se s lišáckým úsměvem a v napřažené ruce mu podávala prázdný proutěný košík, se kterým přišla na trh. V davu to zašumělo a rozhostilo se hrobové ticho.

Otrok, nyní již bez pout, zaváhal jen zlomek sekundy. Poprvé se lehce usmál, přijal košík a pronesl zvučným hlasem:

    “Žádný svobodný muž neodmítne prosbu moudré a půvabné dámy,” odpověděl s lehkou úklonou.

     “Pak Tě žádám, aby ses zachoval jako svobodný muž”

Davem to opět zašumělo. Neunikl ji nepřátelský podtón. Bylo nezvyklé, aby byl někdo z otroctví propuštěn tak záhy. Propuštěnec si svou svobodu musel zasloužit mnohaletou oddanou službou a vyjímečnými činy, zatímco tento otrok zatím projevoval jen nezvyklou neposlušnost.

     “Děkuji Vám Paní Elies. Dovolíte mi, abych Vás směl doprovodit?”

     “Dovoluji ti to. Směla bych znát tvé jméno?”

     “Jmenuji se Rolf, paní Elies”

     “Těší mě Rolfe, já jsem Elies”, podala mu ruku, kterou on galantně políbil, přičemž předtím před ní poklekl.

Všichni přihlížející němě užasli. Co nedokázaly výhružky a bití, to svedl milý úsměv a laskavé slovo.

     “Prosím, následuj mě, Rolfe”

     “Bude mi neskonalou ctí, paní Elies”, odvětil onen muž a oba vyrazili davem, který se před nimi rozestupoval jako moře před Mojžíšem.

Cestou se dali do hovoru.

     “Povíš mi Rolfe, jak ses …” slova ‘stal otrokem’ rychle polkla a místo nich řekla: “dostal do naší provincie?”

     “Byl jsem raněn v boji při výbojné výpravě k rozšíření imperia. Z lazaretu mě v horečkách jeden lapiduch prodal jako zajatého nepřítele do otroctví. Jednou jej najdu a pak bude litovat, že se nestihl dříve zabít sám …”

Jeho slova zněla nebezpečně. Pohled na jeho zlostí napjaté mohutné svaly ji utvrdil, že nemluví do větru.

     “Byla bych moc ráda, Rolfe, kdybys dříve, než se vydáš na svou výpravu spravedlivé pomsty, přijal mé pozvání a pobyl v mém domě. Jako můj host.”

     “Proč bych měl?” vrátila se mu do hlasu opět ostražitost.

     “Protože Tě o to žádám Rolfe. A protože….”, její koketující tón i úsměv zmizely a nahradil je zamyšlený a ustaraný výraz,”… a protože Tě prosím o pomoc s jednou nelehkou záležitostí, kterou věřím, že mi pomůžeš vyřešit, neboť pokud ne Ty, pak již asi nikdo.”

     “Oč se jedná paní Elies?”, zeptal se rovnou k věci.

     “To Ti zatím nemohu říct. Dozvíš se to, až přijde čas. Zůstaneš? Prosím?” Její hlas byl plný obav a očekávání. Nedokázal ji odmítnout.

     “Ano Paní Elies, zůstanu”, přislíbil ji a hlavou mu táhlo, že na pomstu je vždy času dost. Když už čekal tak dlouho, pár dnů navíc ho nezabije.

     “Jsme u mého domu”, oznámila mu. Před nimi byla otevřená brána do rozlehlé zahrady, v níž se ukrýval veliký, bílý dům.

Když kráčeli pískem vysypanou cestou k domu, potkali otroka, který před Paní poklekl a políbil ji nohy. Rolf si všiml, že otrok měl na obojku vyryto: ‘Gardus, majetek vznešené Paní Elies’

Věděl, že takový obojek není jen ponižujícím znakem otroka, ale také jeho ochranou. Nikdo by si nedovolil vztáhnout ruku na majetek mocné a bohaté Elies.

     “Zařídím vše potřebné, aby tě umyli, ošatili a nakrmili. Můj dům je proslulý pohostinností”, řekla mu a začala dávat příslušné povely, aby ho služebnictvo patřičně obhospodařilo a pak ho přivedlo do jejich komnat.

Jak řekla, tak se stalo. Když ho přivedli do jejího pokoje, nebyla sama. V místnosti stálo asi deset vojáků a jejich velitel, dle zbroje všichni z pretoriánské gardy. Sotva vstoupil, vojáci se na něj vrhli, ale Rolfa nezaskočili. Dva tvrdé údery poslaly do mrákot dva nejbližší a nejaktivnější vojáky a v jeho ruce se objevil meč, který stačil jednomu z vojáků vzít. Ostatní tasili meče, ale k dalšímu se neodvažovali. Rychlost jeho reakce a tvrdost je varovala, viděli, že proti nim stojí dobře vycvičený a v boji kovaný muž. Velitel se otočil s tázavým pohledem na Elies, která již Rolfa brzdila vztyčenou dlaní.

     “Dost…” pronesla. Rolf nechápal, oč se jedná.

     “NEMŮŽETE..” křičel zhurta velitel, ale ihned se vzpamatoval.

     “Promiňte vážená Elies, chtěl jsem říci, že dle zákona mu nemůžete dát volnost dříve než po deseti letech služby”, zjihnul velitelův hlas, jen co si uvědomil s kým mluví.

     “A navíc, víte, že otroci nesmí nosit zbraně! Ať ji hned položí!” trval na svém a vojáci výhtužně naznačili výpad, ale po naznačeném protiútoku se opět stáhli.

     “Chcete mě učit zákonům? MNE?!” odvětila již podrážděně Elies.

     “Za prvé jsem nikdy neřekla, že tohoto muže sprošťuji otroctví, jen jsem ho zeptala, zda ví, jak by se zachoval svobodný muž a následně mu poručila aby splnil, co sám popsal”, rukou přitom naznačovala Rolfovi, aby zůstal klidný.

     “A za druhé, máte notné mezery ve vzdělání, neboť osobní otroci mouhou nosit v domě svého majitele zbraně na ochranu osoby a majetku svého Pána či Paní. Když Vás zde můj otrok Primus viděl, chybně se domníval, že jste přišli v nepřátelské náladě vůči mé osobě. Což SAMOZŘEJMĚ pravda není, že?”, dodala k veliteli uštěpačně.

     “Ale Vaše chování, tedy jeho chování, chci říci….” koktal velitel, kterému bylo jasné, že s Paní Elies, tou mocnou, vzdělanou, šarmantní a především prohnanou dámou nic nesvede. Náhle ho napadla spásná myšlenka.

     “Nechová se jako otrok!” vyhrkl vítězoslavně a sledoval reakci Rolfa. Kdyby jen věděl, jak blízko byl v tu chvíli smrti…

     V Rolfovi se měnily pocity stejně rychle jako počasí v dubnu. Prvně jej rozlobilo, že o něm opět všichni mluví jako o otrokovi, následně zahanbilo, že vůbec nepomyslel na bezpečnost Paní Elies, ikdyž byla právě možná ve větším nebezpečí než nyní on sám. A pak do něj vjela zlost na toho nafoukaného a zcela neschopného vojáka. Měl chuť tomu pupkáči setnout hlavu, i kdyby to byla poslední věc v jeho životě.

     “Primusi, polož meč a pojď mi projevit úctu, jež mi náleží”, její hlas zněl velitelsky, ale jen Rolf v něm dokázal vycítit skrytou prosbu. Začínal chápat, o jakou službu jej Paní Elies asi bude chtít požádat.

Odložil meč a zamířil si to neohroženě mezi vojáky, kteří mu ustupovali z cesty, přímo k Paní Elies.

Dyž přišel až k ní, poklekl u jejich nohou a políbil je stejně jako prve viděl u zahradníka.

     “Paní Elies, dovolte mi splnit mou povinnost a vyhnat vše nepřátelské z Vašeho domu”, jeho pohled přitom nenávistně probodl desátníka, který se pod ním až zachvěl strachy.

To nebude zapotřebí, můj otroku, gardisté jsou již na odchodu a sami rozptýlí případné nejasnosti a lži mezi lidem panující, že?” obrátila se na velitele.

     “A obojek?”, ukázal velitel k Rolfovi.

     “I ten bude. Vše chce svůj čas, svého majetku si hledím, nechci nic tuctovévo, ani obojek na krku mého otroka. Slibuji, že bez obojku neopustí mé prostory”, odvětila Paní Elies.

Z desátníka zlost jen čišela. Přesto se uctivě uklonil a zanechal je samotě. Oba sražení vojáci se pomalu probírali k vědomí a ostatní je pomáhali odvést.

Sotva osaměli, pohladila ho ve vlasech a řekl: “Děkuji Ti, Rolfe”

     “Rolf je na cestě za pomstou, pomáhat Vám s Vaším problémem zůstal Primus”, odpověděl zcela samozřejmě. Přitom věděl, že se tím sám vzdává své téměř nabyté svobody. Byl pyšný na to, co ji řekl, I když uvnitř v něm něco vřelo. Není otrok! Nikdy nebyl a nikdy nebude, proč se má tak chovat?! Nejraději by vzal meč a povraždil všechny obyvatele v tomhle prohnilém městě. Jen Paní Elies by ušetřil.

Vyprávěli si dlouho až se přiblížil večer.

     “Pomůžeš mi s lázní?” zeptala se ho náhle.

Zůstal zaskočen. Nikdy ještě neviděl ženu nahou, natož by ji koupal. Sice už nebyl panic, ale vždy přitom bývala tma.

     “Já, nevím, zda to dovedu”, odpověděl vyhýbavě.

     “Neboj se, budu tě vést”, usmála se na něj a on ji poprvé úsměv opětoval.

Po koupeli ji pomohl se obléct a pak oba zamířili do její ložnice.

     “Pamatuj si, že vystupuješ jako můj osobní otrok. Jsi jediný, komu věřím. Prosím, pomoz mi, chraň mě, učiň můj život snesitelným.” V jejím hlase byla úzkost, touha i naděje, ale především velká prosba. Kdyby jen věděl, jak ji pomoci.

     “Budeš spát v kožešinách u mého lóže. Nemusíš se bát několik mých věrných otroků hlídá nepřetržitě celý dům. Už se mě pokusili několikrát zabít. Tvůj úkol bude jiný. Vím, že se v Tobě nemýlím, až tě poznají i mí nepřátelé, zaměří svou pozornost na to, jak nás rozdělit. Více se dozvíš zítra. Teď spi” s tím ulehla a zanechala ho svým myšlenkám.

Co ho ještě čeká? A proč se Paní Elies zdráhá o tom mluvit? Nakonec jej však přemohla únava a usnul.

Jeho v bojích vycvičené smysly jej probudily ihned, jen co ucho zaslechlo nezvyklý zašustění. Ihned byl plně při smyslech.

     “Neboj, to já jen už vstávám a chtěla jsem Tě ještě nechat spát.”

     “Jste-li vzhůru Paní, je mé místo po Vašem boku”, odpověděl rozhodně. Chtěl se jí zeptat na tolik věcí, ale věděl, že by mu nyní stejně neodpověděla.

Společně posnídali, ona u stolu a on na zemi v rohu místnosti. Moc se mu to nelíbilo, ale  souhlasil s touto hrou a tak ji musel hrát.

     Po snídani jej čekalo překvapení. Paní pozvala do domu několik prodejců ošacení a vybírala mu oděv, dostatečně pohodlný i pěkný a přesto ne v rozporu s jeho postavením. Jedinou nemilou záležitostí bylo, že při zkoušení musel setrvávat zcela nahý a to před několika muži, což mu nevadilo, byl na to z armády zvyklý, ale i před několika ženami, což jej přinejmenším přivádělo do rozpaků. Když občas pohlédl na Paní Elies, viděl, jak se baví pohledem na jeho studem. Vždy se pak chvíli snažil hrát sebejistého, ale moc mu to nešlo.

     Když byly šaty vybrány a dvě přítomné krejčové je rychle ještě poopravily, zavedla jej Elies, nyní již slušně oblečeného, do zbrojnice, aby si vybral výzbroj. Vybíral pečlivě, neboť nemohl vyloučit, že na nich jednou bude závislý jeho život, a možná nejen jeho. Skončil u krátkého a širokého meče, ktetý dával výhodu rychlosti a obratnosti, a štíhlé dýky.

     Krátce na to jedna z otrokyň oznámila, že přišel vážený pan Glarius s objednaným zbožím. Paní Elies ihned zamířla do přijímací haly a Rolf se ji držel v patách.

Paní Elies si pečlivě prohlédla výrobek, pak Glariovi zaplatila a až když odešel, vyzvala Primuse, aby k ní přišel blíž. Otevřela před ním kazetu a ukázala mu nádherný, široký, vkusně zdobený náhrdelník. Tak se mu to jevilo na první pohled. Až při pečlivějším prohlížení pochopil a zachmuřil se, když na něm uviděl napsáno: ‘Primus z domu Paní Elies’.

     “Ano, pochopil jsi správně, toto je tvůj otrocký obojek. Snažila jsem se, aby ti obojek nepřipomínal, ale snad chápeš složitost situace. Zdejší tradice vyžaduje, abych ti ho nasadila před všemi ostatními otroky a ty mi pak slíbil poslušnost, dokud tě z otroctví nepropustím a obojek ti nesundám. Zvládneš to?”, zeptala se ho Paní Elies.

     “Jistě Paní”, přikývl a musel ocenit její snahu, nejen co se vzhedu obojku týče, ale i na něm umístěného textu a jejího přístupu k němu.

     “Tradice má ještě jednu stinnou stránku. Otrok musí dokázat, že svá slova myslí vážně. Podáš mi bič a poprosíš mě o zbičování. Až nebudeš moct, poklekneš a řekneš:

‘Mé pouto k Vám je stejně silné jako bolest, kterou jsem Vám odevzdal, má Paní’. Je dobrým zvykem vydržet pět ran, pokud se na ně necítíš, smíš mě předem poprosit o připoutání k pranýři a nasazení roubíku, aby jsi mi nedělal ostudu. Je ti to jasné?” zeptala se v obavách.

     “Ano Paní, je mi to jasné”, odpověděl. Uhla pohledem, nevydržela se dívat do jeho odevzdaných očí.

     Odpoledne nadešel čas. Všichni otroci se shromáždili na prostranství obehnaném domem, Primus stál uprostřed a vedle něj Paní Elies. Na balkóně postávalo několik mužů, ktěří to odpoledne navštívili pod různými záminkami Paní Elies a  následně se vetřeli, že zůstanou na přísahu toho nového otroka.

Primus poklekl před Paní Elies a jasným hlasem zřetelně tak, aby nikoho nenechal na pochybách, řekl:

     “Prosím Vás, Paní Elies, o nasazení obojku jako znaku Vaší nadvlády nade mnou.”

Paní Elies mu nasadila a zamkla obojek kolem krku a přitom pronesla:”Tímto tě přijímám za svého otroka. Poskytuji ti ochranu mého domu a požaduji tvou naprostou poslušnost.”

     “Dovolte mi ji Vám prokázat tady a teď. Prosím Vás o zbičovaní, má Paní”, odpověděl ji Primus, zatímco ji podával dlouhý bič. Pak se svlékl do naha, postavil se k pranýři a nastavil své tělo.

Paní Elies se napřáhla a na jeho záda dopadla první rána, kteránatrhla kůži a objevily se malé kapičky krve. Primus se jen zhluboka nadechl. Přišla druhá, třetí čtvrtá rána. Vždy mu poskytla dostatek času, aby bolest mohl vydýchat, po páté ráně počkala déle, zda před ní poklekne a řekne, co má. Namísto toho však zůstal stát a řekl:

     “Prosím Paní, pokračujte. Dovolte mi podat Vám stejně všem přihlížejícím důkaz, že má oddanost k Vám je větší než jakákoliv bolest, které budu vystaven. Prosím Vás o to má Paní”
     Elies se zamlžil pohled slzami. Nikdy netrestala otroky, jen když si to opravdu zasloužili a nyní měla trápit muže, který ji za pár hodin přirostl k srdci tak, jak nikdo jiný.

Přestávala vnímat okolí, její ruka téměř mechanicky sázela jednu ránu za druhou a záda, zadek i stehna nebohého Primuse postupně měnila v krvavou změť.

Uvědomila si realitu, zž když se bez hlesu sesul k zemi. ‘Proboha, co jsem to udělala?’ Projelo ji hlavou. Zahodila bič a poklekla k bezvládnému tělu.

     “Nestůjte a nezírejte!” poručila otrokům. “ Odneste jej do mých komnat a ihned zavolejte lékaře!” Vrhla nenávistný pohled na balkón. Všech šest mužů včetně desátníka tam stálo v němém úžasu. Až nyní se probrali a vydali se k odchodu. Nikdo z nich nepromluvil.