Továrna II.

Honzovo vyprávění

„Bylo mi děsně. Opravdu jí miluju a snažím se to dát na jevo už 2.rok, co tu žiju. Vím, že je tu chlapů tuny, co jsou na tom asi stejně, ale poslední půlrok jsem měl pocit. že se mi to možná daří. No a pak jsem to takhle zvoral.“

Pustil se Honza do vyprávění. Předem se mi omlouval, že je hrozně ukecaný a mám ho utnout, když mě bude nudit. Ani mě to nenapadlo. Naopak jsem hltal jeho vyprávění a prožíval ten příběh s ním.

„Když jsi mi řekl, že bude mít večer službu právě ona, paní E, málem jsem umřel. Poslední naděje, že se třeba o mém průšvihu nic nedoví,  padla. Ten večer jsem šel dolů po schodech za ní pohřbít všechny své marné naděje a sny.“

                                                      —————————————————–

Paní E se posadila a pohlédla na muže klečícího u svých nohou :

„Bez vytáček a tvrdě po pravdě. Jinak bude zle.“

„Vy víte…?…já..“

„Honzo, známe se dlouho. Prostě všechno vyklop.“

Pečlivě připravená opatrná výpověď zmizela v nedohlednu.

„Kuba se zdržel. Volala mu žena.  Malá měla teplotu. Poslední vlak mu jel za 15minut. Nabídl jsem mu, že ho tam hodím. Až v autě jsem zjistil, že jsem ráno nechal svítit světla a vybil baterii. Vzal jsem služební a hodil ho na nádraží. Pozdě. Tak jsme jeli na dalš zastávku o 12km dál. Tam chytil vlak, vzal  jsem benzín na doplnění,  auto vrátil.“

„Proč jsi to prostě ráno nenahlásil?“

„Byla jste pryč. Stavil jsem se ráno a…nechtěl jsem s jinou paní.. Myslel jsem, že to nepraskne. Jsem pitomec! Samozřejmě, že jesem netušil nic o té pokutě. Vy přece víte, že jezdím podle předpisů, bylo to asi jak jsme honili ten vlak. Když se paní H ptala, řekl jsem jí, že jsem jel pro cigarety. Předpokládal jsem, že to smaže běžný trest a vy se to nedovíte.“

Nedokázal bych jí lhát. možná jiným, ale ne jí. Takže teď jsem měl na triku neoprávněné použití auta,  pokutu za rychlou jízdu –tak to totiž prasklo a navrch lhaní jedné z paní.

„Uvažovala jsem, že ti nabídnu místo mého osobního asistenta a šoféra na část úvazku. Stejně už se mnou trávíš spoustu času na cestách i jinde.“

Níž už jsem dát hlavu nemohl.  Rvala mi srdce na kousky.

„Prosím, paní E, potrestejte mne. Začnu od začátku. Budu uklízet nebo cokoliv co nikdo nechce dělat, jen mě nevyhánějte. Moc prosím.“

„Takže za tvou pitomost mám být potrestaná já, i když za nic nemůžu?“

S nadějí jsem k ní vzhlédl uslzené oči.

„Vezmeme to od konce: Nikdy už nic podobného neprovedeš. máš mé číslo mobilu, pokud se ti stane průšvih – nikdo není neomylný, hned se mi přiznáš. Je ti to jasné?“

„Slibuju, přísahám.“

„Dál – lhal jsi paní H. O její příští službě se jí přiznáš. komplet jí celou tu blbost vysvětlíš. Ukončíš to tím, že chceš být můj a já jí proto prosím o exemplární potrestání,  které si sama zvolí.“

„Rozumím, paní E.“

Mohl jsem čekat,  že mi mou oslovinu nedaruje.

„Naznačil jsi, že jsi chtěl čekat na mne. To není dobře. Pokud by jsi byl můj, ostatní dámy tvé potrestání nechají na mne nebo ho se mnou proberou, ale v mé nepřítomnosti  mne zastupují. Ty teď jednu po druhé v jejich službě vyhledáš a každou požádáš o 25 ran. Tady máš na to speciální dvojlist.

Vytřeštil jsem oči na kartičku, kterou mi podala. Byla na ní jména všech paní a řádek u nich volný. Alternativní trest stálo v záhlaví.

„Jak jim to vysvětlíš je na tobě. Buď se přiznáš nebo je uprosíš. Samozřejmě, že se jim neopovážíš lhát.“

Tak to byla síla, čekalo mne perných 14 dní. Krom toho, že se neposadím, propadnu se hanbou.

„To se nám to pěkně čistí. Už tu vlastně zbývá jen to auto, pokuta a rychlá jízda v obci.“

„Zaplatím ze svého, prosím.“

„Ne. Odpracuješ si dva večerní přesčasy, dnes a pozítří. O práci se přihlásíš u mne.  14 dní nebudeš řídit. Škoda, myslela jsem, že se mnou pojedeš na dva dny na Slovensko. No odnese to Jirka. Tak a abys věděl, kolik se jezdí v obci, podej si rákosku.“

Drtila mne jako červa pod podpatkem. Zavrtel bych se do podlahy, kdybych to uměl. Trvalo mi půl minuty, než jsem zpracoval přes nával zoufalství poslední příkaz. Podával jsem jí rákosku. Moc jsem na výprasky nebyl a ona to věděla.  Proto jsem jich tolik slíznul, zlobila se.  Právem.

„Prosím vás o potrestání, paní E.“

„Kolik?“

„Já…já jsem asi přeslechl…odpusťte..“

„Rychlost v obci?“

„50?“ Došlo mi. Páni! To nepřežiju.

„Nebo podle tebe? 90?“

„Prosím o smilování, paní E.“

Šeptal jsem, jak se mi krk stáhnul strachy.

„Zůstaneme u pravidel?“ Bavila se na můj účet.

„Ano. Prosím.“

„Chováš se jako malej kluk.“

„Je mi to fakt líto, vymklo se mi to z ruky.“

„Tak pojď sem.“

Znovu jsem nechápal, ohlédl jsem se po trestné lavici. Paní nevstávala. Ukazovala na svá kolena a mě to konečně seplo. Polila mne sytá červeň. Plížil jsem se k ní a přehnul se jí opatrně  přes kolena.

„Takhle vydržíš tak 2 rány. Polož se pořádně a nedělej drahoty.“

To znělo přísně.  Dopadl jsem jí na stehna a projelo mnou zachvění, jako vždy, když jsem se jí letmo směl dotknout.  Ale tohle nebylo letmo! Tak blízko jsem u ní ještě nikdy nebyl.

„Myslím, že tvé vzrušení brzo opadne.“

Znělo to pobaveně, asi jí to nevadilo. Dobírala si mě často.

„Asi ano.“ Sykl jsem.

„Ovšem, tvůj smysl pro humor. Chceš počítat sám, nebo mi věříš?“

„Prosím vás, paní E.“

Raději jsem si pro sebe nechal, že já zkusím zatnout zuby a přežít.

„Tak dobře, ať to máš za sebou.“

     Na napjatém zadku mi přistála první rána. A hned další za ní. kousal jsem se do rtů,  svíral pěsti a snažil se být potichu a bez pohybu.  Samozřejmě marně.  Skučet jsem začal asi u 6.rány.  Cukat nohama tak po první desítce a po první dvacítce mě přemohl pocit, že mám místo zadku žhavou plotnu. V polovině mi dala čas vydechnout a  přejela po mém zadku nehty. Bolelo to, ale jinak. Sykal jsem bolestí a přitom cítil, jak se mi znovu hrne krev tam dolů. Bolelo to, bál jsem se, přesto jsem jí bezmezně miloval. Nadechl jsem vůni jejího parfému a přitiskl horkou tvář k chladné kůži jejích kalhot.

„Tak pokračujeme, Honzíku.“

„Ano, paní E.“ Zašeptal jsem a zavřel oči.

     Dávno jsem si s ní přestal hrát na hrdinu. Kňučel jsem a řval, ale neuhnul jsem. Měla pravdu, zasloužil jsem si to. Když mi dovolila slézt z jejích kolen, klečel jsem a vděčně jí líbal ruku. Neovládl jsem se a rukou se letmo dotkl pruhovaného zadku.

„Budeš mít jelita. A i když zmizí, doufám, že vzpomínka zůstane.“

„Děkuji za potrestání., paní E.  Nebude se to opakovat.“

„Ale to by byla škoda, máš rozkošný zadek.“

Zase mě dostala a já se musel usmívat s ní.

„Tak, já jsem pozvaná na kávu a ty tady perfektně uklidíš.“

„To je můj přesčas?“

„Ne, až pak. Tady máš klíč od mé pracovny. Napustíš mi vanu, připravíš čisté ručníky, svíčky, rozesteleš. Až mě vykoupeš, namasíruješ mi nohy. Nechodil jsi doufám do kurzu jen tak. Dones si svůj polštář a peřinu, dnes přespíš na kožešině u mé postele.“

Nevěřícně jsem zíral a zapomínal dýchat.

„Ve 23h se sejdeme u výtahu z cukrárny.“

Zamávala klíčem:
„Jsi tu? Prober se! „

„Odpusťte, paní E, já jen…moc děkuji.“

„Pamatuješ si, co máš dělat?“

„Ano, paní E. Úklid, vana, peřiny…“ Chrlil jsem ze sebe v bezmezné euforii.

Usmála se, vztala a prostě odešla.  Ještě chvíli jsem stál a zíral na klíč ve své dlani. Klíč k pokladu.

To přesahovalo mé nejtajnější sny. Zavýskl jsem a pustil se do bleskového úklidu. Zhasínal svíce, abych za necelou půlhodinu rozsvěcel  jiné – v koupelně nad její vanou. 10minut před stanovenou hodinou jsem přešlapoval na nádvoří ve stínu a jukal k výtahu. – jedinému nočnímu východu z cukrárny. Bylo pár minut po 23h, když vyšla s mladým nováčkem. Doufal jsem, že ho propustí, ale samozřejmě, že si mé rozpaky vychutnávala.  Když jsem s ní šel přes setmělý dvůr a cítil jak se o mne opírá, málem jsem nedýchal. Stačil jediný dotyk její paže a já byl znovu jako struna. Mé srdce se přestěhovalo do krku, byl jsem vzrušený a napjatý. Moc mi záleželo na tom jí nezklamat, neudělat chybu.