Továrna I.

Stál jsem před úhlednou, ale zcela všedně vyhlížející tovární budovou. Bylo pod mrakem, ale světle modrá omítka budovy z minulého století, s bílým zdobením kolem oken, zářila přesto čistotou. Tmavě modrá kovaná brána se otevřela a málem mě přejelo nákladní auto s logem DESDOM spol. s.r.o. a znakem černého kruhu se zeleným proutkem. Uskočil jsem na chodník, řidič mi zahrozil a z domácí vrátnice vyšel starší muž v černém obleku. Na kapse saka stejný text a znak jako dodávka:

„Hledáte někoho?“

„Já… Já tu mám mít vstupní pohovor,“ vykoktal jsem.

„Jméno a pozvánku.“

Podal jsem mu doporučený dopis, který mi několik dní nedával spát. Postavil mě do bezpečí vchodu vrátnice.

„Tady počkejte, někoho zavolám.“

Nakukoval jsem zvědavě na běžný tovární dvůr. No, tedy běžný… Vše uklizené, spousta květin, čisté chodníky i komunikace, spěchající zaměstnanci – všichni v černé. Trička s červeným textem na levé kapse, rifle, monterky, někteří i vesty – vše zjevně firemní. Každý v kapsičce něco bílého. Otočil jsem se po vrátném, protože v místnosti svlékl sako, mohl jsem na jeho kapse přečíst červený text: Ednard 12, DESDOM spol. s.r.o.a opět znak, z kapsičky vyčuhoval bílý notýsek. A na krku řetízek – skoro působil dojmem zlatého – se znakem firmy. Položil telefon.

„Přijdou pro Vás hned.“

„Děkuji. Já… Můžu se zeptat?“

„Podle toho na co?“

„Líbí se Vám tu?“

„Moc. Nejlepší místo v mém životě.“

Hlas zněl přísně, ale oči měl upřímné a vyzývavé.

„Jste tu dlouho?“

„Pátý rok a doufám, že navždy,“ usmál se.

Polkl jsem a vlastně nevěděl nakolik má tahle informace cenu.

„Je tu fajn práce, parta a šéfové jsou třída,“ prohodil významně a kýval do dvora:

„Tak už běžte. Jde si pro Vás pan jednatel.“

K vrátnici skutečně mířil muž v černém obleku s tmavěmodrou košilí a kravatou.

„Jednatel firmy Mgr. Vlaštovka.“

Podal mi ruku a mé koktavé představování přerušil:

„Vím. Půjdeme do mé kanceláře.“

Následoval jsem ho zvědavě dvorem. Dojem neobyčejné upravenosti, čistoty a estetiky sílil. Bylo léto, nepřeberné množství truhlíků přetékalo květinami, zastřižené trávníky, vypleté cestičky. Z jednotlivých hal se ozývaly stroje a ruch, ale vše bylo srovnané, uspořádané.

„Je to tu pěkné,“ pokusil jsem se zapříst řeč.

„Přísná ženská ruka zvládne vše,“ odvětil významně a já pokl a zrudl. Posadil mne v upravené kanceláři na koženou židli, sám se složil do křesla a vzal složku.

„Mám tu Vaše papíry. Měl jste dodat výpis ze zdravotní dokumentace, odběry, zápočtový list a prosím originál OP a ŘP.“

Podal jsem mu vše z tašky. Dobu, po kterou vše pečlivě studoval, jsem trávil průzkumem kanceláře. Nenašel jsem nic neobvyklého. Jen květiny, čisto – zdejší klasika. Oknem bylo vidět tři muže v černém jak nakládají bedny do auta. Na dvůr vyšla žena. Třída. Úzká černá mini sukně, nabíraná halenka, černé lodičky na jehlách. Nesla v ruce desky. Kývla na muže. Okamžitě k ní přiskočili. něco jim ukazovala a mluvila. Měli sklopené hlavy. Pak jí jeden po druhém podali ze svých kapes notýsky, otevřeli je a čekali. Brala je po jednom. Do každého něco napsala. Muži zřejmě poděkovali, vrátili je do kapes a znovu se pustili do práce. Žena je chvilku pozorovala a pak odešla.

„V pořádku.“ Vytrhl mne jednatelův hlas z okukování. Zvedl telefon a vytočil číslo. Představil se a k telefonu chtěl mého bývalého šéfa. Velmi slušně mu vysvětlil, že jsem požádal o práci, a on si ověřuje údaje.

„Omlouvám se, ale musíme být opatrní. Naše firma je rodinná a na soukromý i profesní život našich zaměstnanců klademe důraz. Byly tu v minulosti snahy získávat informace apod. Nestojíme o reklamu bulváru, ani vynášení firemních tajemnství, Chápete?“

Kývl jsem a připadal si jako pitomec.

„Já… Nejsem si jistý, zda jsem tu dobře…“

„Myslím, že ano,“ usmál se.

„Všechny údaje s Vaším jménem, RČ aj teď dám do složky a zavřu do trezoru. Klíče od něj mám jen já a majitelka firmy. Vy projdete přijímacím řízením jako Petr Z. To písmenko bude – pokud uspějete – nahrazeno číslem a jméno si můžete vybrat jiné. Vaši skutečnou identitu tedy nebude nikdo znát. Co na sebe ostatním prozradíte, je jen na Vás. Nějaké dotazy?“

„Spousty a žádné,“ vyjelo ze mne pravdivě.

Usmíval se s pochopením.

„Snad jen co to nosí zaměstnanci v kapse?“

„Tohle? Odhrnul sako a já s udivením sledoval, že na kapse jeho košile je červené Jiří 1 a čouhá mu z ní bílý proužek. Ten teď vzal do prstů a vytáhl.

„Říkáme tomu pracovní knížka. Je to taková kronika hříchů i úspěchů. Pro Vás je zatím nejdůležitější to, že pokud něco provedete, brzo to tam bude zapsané.“

„Proč?“ nechápal jsem moment.

„Protože trest smazává vinu a snažíme se být lepšími. Říká paní En – majitelka firmy ,“ pokrčil stále pobaveně ramena jednatel.

„Dejte tomu čas. Pochopíte. Zatím Vám dám tenhle dvojlist. Je to budoucí součást knížky – proto ta samolepící zadní strana. Projdete s tím přijímacím řízením. Přede dveřmi mé pracovny jsou na chodbě barevné pruhy – vodící. Běžte po zelené a dorazíte k naší paní kádrovačce. Probere s Vámi Vaše pracovní zařazení a další. Hodně štěstí.“

„Ale já… Stále vlastně nic nevím…“

„Můžete se kohokoliv zeptat. Jste Z – začátečník, zajíc. Všichni se snažíme odpovídat, pomáhat. Běžte, už Vás čeká.“

Vzal jsem dvojlist a vypravil se po zelené. Ostatně nebylo to daleko. Pár dveří. Zaklepal jsem. Samozřejmě jsem stihl nastudovat dvojlist. Text zatím stručný. Jméno: Petr Z. Volný řádek. Věk: 32. Váha, výška zatím bez hodnot a kolonky – vstupní pohovor – prověřen s nečitelným podpisem – asi jednatele, psycholog. vyš., zdr. prohlídka, vydané ošacení, ubytován. Vše zatím bez hodnot a pak tabulka s údaji datum – poznámka – řešil – trest/odměna. A spousta prázdných kolonek. Musím vám říkat, že mi při čtení o trestu zatrnulo?

„Dále! Nezdržuj a pojď! Mohla jsem si myslet, že si pan jednatel dá načas. Propadá s každým nováčkem nostalgii. Asi si budu muset půjčit jeho knížku.“

Polkl jsem a vešel. Zůstal jsem civět na blonďatou dámu, tak kolem 30, s nádhernými dlouhými vlasy. Byla při těle, ale rozložená v koženém křesle, v tmavých silonkách se vzorem, bezchybných lodičkách a minisukni jí to moc slušelo. Zaťukala rudými nehty na tmavou desku pracovního stolu.

„Co pozdravit místo okukování mých nohou?“

Ironii v jejím hlase vystřídala přísná rozmrzelost a natáhla ruku. Koktal jsem zoufale pozdrav a neskutečně pomalu mi došlo, že jí mám podat dvojlist.

„Tam se posaď ke stolu. Máš tam tužku a hromadu dotazníků. Neflinkej to a ve vlastním zájmu se snaž odpovídat pravdivě. Vždy až dokončíš jeden list, doneseš mi ho a budeš pokračovat. Jasné?“

„Asi ano. Smím se ptát?“

„Nemyslím, že bys otázky nepochopil, jsou sestaveny pro muže. Ale smíš.“

Raději jsem zamířil ke stolu v rohu místnosti. Vzala můj dvojlist a psala střídavě do něj i do nějaké knihy. Juknul jsem s obavou na A4. Zbytečně. Samé běžné dotazy. Vzdělání, obory, praxe, co umím, neumím, co jsem dělal, co mne bavilo.

„U každé práce je v pravo sloupek. Pokud tam napíšeš plus, znamená to, že Tě to baví. Mínus je opak. Tenhle systém platí po celém dotazníku.“

A tak jsem poslušně přiznal, že mám VŠ, ekonomickou, ale baví mě truhlařina, zdění z kamení, umím to s koňmi a psy, už jsem lítal s balónem i pral plínky, natíral plot a opravuju si sám sekačku na trávu. Vlastně se mi ulevilo. Spokojeně jsem jí odnesl plný arch plusek a vrátil se k dalšímu listu. Hned první otázka mne přimrazila s židli:

V KOLIKA LETECH JSI POZNAL SVOU SUBMISIVNÍ ORIENTACI?

Zrudnul jsem a kradmo se rozhlédl. Samozřejmě, že čekala mou reakci a sledovala mě.

„Tuhle stranu stejně pečlivě, pravdivě a podrobně jako první. Dej si záležet. Ve svém vlastním zájmu, Petře Z.“

„Ano, paní,“ šeptnul jsem mimoděk a sklopil hlavu.

O její dominanci nemohlo být pochyb, ostatně ani o mé submisivitě. Proč jinak bych se ucházel o zaměstnání, na které jsem inzerát našel mezi nabídkou bičů a možností pronájmu mučírny. Zkrátka na inzerci D/s. Ale měli to tu opravdu dobře skryté. Zaslechl jsem jen pár zmínek na serverech v diskusích. Byly pochvalné, já čerstvě rozvedený poté, co manželka objevila mou orientaci, a chtěl jsem někam zmizet. 24/7 mne lákalo roky. Vlastně to zatím vypadalo hodně zajímavě. No a já nebyl zas takový začátečník za těch 14 let. Znovu jsem vzal s novou odvahou tužku a pustil se do odpovídání. Pravý sloupek se rozšířil na zkusil – pocity. Mastil jsem plus a mínus a žasl nad podrobností dotazníku. Odnesl jsem druhý list, rudý ho předal a usedl k trojce. Ale… Jaký jsem? Jak se vidím? Co jsem v životě dokázal? Hodně a nic. Listů bylo pět. Další půl hodiny jsem odpovídal na doplňující otázky. Lehkost s jakou přeskakovala ze sexuálních praktik na civilní otázky mne nepřestávala překvapovat. Konečně mi podala můj dvojlist.

„Po červené do ordinace. Pokračuj.“

„Já… Uspěl jsem?“

„Co myslíš?“ usmála se.

„Nevidíme se naposledy. Pozdrav a sypej.“

Co mi zbývalo než poslechnout?

 S povzdechem jsem si cestou krom razítka: POHOVOR PROVEDEN a podpis H. přečetl: Neumí pozdravit. H.

Vlezl jsem do chodby označené jako čekárna a usedl. 10 minut se nic nedělo. Všední čekárna u lékaře. Jen tři židle, jeden obrázek a dvoje dveře. Ordinace, přípravna. Poučeně jsem vyhrkl pozdrav hned, jak do čekárny vrazila krásná, štíhlá, mladá černovláska.

 „Co kdyby jsi se zvedl ze židle, když přijde dáma?!“

Rudý jsem vyskočil, porazil židli a předvedl se opět jako 100% pitomec. Nevypadala překvapeně, spíš značně pobaveně.

„Už se dočkám?“

Došlo mi, že ke mně natahuje ruku. Podal jsem jí svůj dvojlist s pocitem, že tam napíše: IDIOT. Nestalo se.

„Běž do přípravny a počkej na mě. Přijdu hned. A svlékni se do slipů.“

Zaraženě jsem se pohledem ujistil, že slyším dobře.

„Nezdržuj!“ znělo jako prásknutí biče a tmavé oči jí zablýskaly, takže jsem zamířil naznačeným směrem. S tlukoucím srdcem jsem stiskl kliku. Malá bíle vymalovaná místnost nevypadala hrozivě. Stolek, dvě židle, věšák, váha, skříňka, okno s neprůhledným sklem a úzké dveře někam dál. Trochu jsem se uklidnil a stáhl tričko. Složil jsem ho na židli a pokračoval jsem. Než vešla, přes rameno přehozený bílý plášť, skutečně jsem byl v trenkoslipech.

„Boty a ponožky dolů.“

Ze skříňky vytáhla jednorázové bílé pantofle a podala mi je.

„Vylez na váhu, ruce na madla a nevrť se.“

Podobné digitální monstrum měl i můj obvodní doktor, jenže za svoje služby požadoval 30 Kč. Takže jsem v klidu 5 minut stál a nechal ji ať si vezme lístek, který jí vylezl. Usedla ke stolu a do karty, kterou si přinesla, opsala údaje.

„Alergie? Nemoci?“

„Nemám, donesl jsem výpis z karty. Dával jsem ho…“

„Mám ho vedle. Ptám se tebe, ne, co ví tvůj doktor.“

„Zdravý jako řípa, krásná paní doktorko.“

„A drzej jako opice. Jsem sestřička, ale pro tebe paní V. Sundej ty trenky a pokračuj dalšími dveřmi.“

Rychle jsem zrudnul, srdce se mi znovu rozbušiloo závod. Zralé rajče bylo proti mně bledé.

„Nezdržuj“

„Já…“

„Ty buď hned poslechni nebo se seber a ohlaš u jednatele a odcházíš.“

Zavřel jsem oči a natáhl ruce k pasu…

„Můžu tě ujistit, že nijak nestojím o tvůj striptýz, takže sebou hoď.“

To už znělo ostře. Strhl jsem trenkoslipy, hodil je na židli a vrazil do dveří, abych jí utekl z očí. Moc mi to nepomohlo. Jednak šla za mnou a pohled na malou místnost bez oken mi nepomohl. Sprchový kout a záchodová mísa ušly, ale souprava na klystýr na stěne – zjevně čerstvě připravená, rukavice s gelem položené na poličce u ní…

„Ještě dva kroky dopředu. Rozkroč se. Předkloň se. Pořádně!“

Asi měla své zkušenosti. Prostě opanovala pole a příkazy přísným tónem jen létaly. Uvnitř jsem se svíjel studem a ponížením, navenek mechanicky plnil její přání a někde v mém nitru kousek nechápal proč to dělám. Jiný – mnohem větší kus mého já byl ovšem naprosto neochvějně pro.

„Udělám ti výtěr ze zadku. Roztáhneš si půlky. Víc, uvolni se. Drž.“

Syknul jsem, protože byla naprosto důsledná a rychlá.

„No, no, no, zatím nemáš důvod k vyvádění,“ dostalo se mi posměšné poznámky.

„Zůstaň tak, dostaneš klystýr. To už stejně víš. Zjevně zkušený úchyláček, že?“

„Já… To ne…“

„Snad to není poprvé?“ smála se a v protikladu s jejím téměř přátelským hlasem do mne razantně pronikala hadice.

„Narovnej se. Opři se rukama o stěnu, zůstaň rozkročený a dýchej zhluboka. No? Teď mi můžeš vyprávět, tak po kolikáté to je?“

„Potřetí, ale to bylo s paní, kterou jsem znal dlouho.“

„Ano, to je důvod,“ smála se dál. „Ovšem já s tebou sexuálně nelaškuju, jen tě připravuju na vyšetření, takže buď hodnej, ať si nemusím brát na pomoc rákosku.“

Zaklepala za mnou podpatkem a ten mizera dole si zase vybral tu nejnevhodnější chvíli.

„Ale?“ Samozřejmě jí to neuniklo. „Bere tě tak ta rákoska nebo ten klystýr?“

Nemohl jsem už hlavu sklonit níž. Naštěstí netrvala na odpovědi. Narůstající tlak v mých střevech mě donutil k výdechu a zasyknutí. Mrkla k vaku s tekutinou.

„Na poprvé stačí. Stáhni zadek, projdi se k oknu a pak smíš na mísu.“

Rychle jsem poodešel a po prvotní úlevě opět ztuhnul.

Pověsila znovu naplněný vak na hák na stěně a klidně mi oznámila:

„Přijď za 10 minut.“

Tak tohle bylo nejzajímavější přijímací řízení v mém životě, pomyslel jsem si se zoufalou ironií. Než se vrátila, alespoň jsem stihl spláchnout a umýt si ruce.

„Tak šup, to už umíš. Rozkročit, předklonit…“

Poslechl jsem, co jiného. Byla krásná, dominantnía já nechtěl pryč. Nejsem žádný srab.

Tentokrát mě donutila kleknout na čtyři jako psa. Střeva mi naplnila k prasknutí, jen jsem funěl a snažil se potlačit křeče.

„Nekňourej, zvedej se a k oknu. To už taky znáš.“

Sotva jsem se tam dobelhal, k míse jsem naopak téměř letěl.

„20 minut. Pořádně se vyprázdni. Pak do sprchy a vydrbat. Zvedni ruce. Jsi oholený i v podpaží?“

Poslechl jsem a kývl. Oholil jsem se ráno celý.

„Dobře. Až budeš, na věšáku máš župan. Projdeš zpátky do čekárny a posadíš se před ordinací. Máš čas. Paní doktorka přijede za hodinu.“

Odešla. Přijal jsem to s úlevou. Proudy vody opouštěly má střeva a ačkoliv ji to nijak nerušilo, já tedy tak otrlý nebyl.

„A Petře, to je jen začátek.“ Dveře se otevřely a její rozesmátý obličej mi zůstal před očima ještě pár minut poté, ačkoliv hned zase zabouchla. Potvora! Zjevně proti mně měla náskok mnoha přijímacích prohlídek.

Seděl jsem v čekárně zachumlaný do bílého županu, obutý v bílých trepkách. Takhle bych nemohl utéct ani kdybych chtěl. Jenže já nechtěl. Ta sladká směs strachu a očekávání mě omotala a spoutala.

Když konečně klaply dveře, málem jsem spadl ze židle. Další krasavice, štíhlounká, šedé minišatečky, kožená kabelka a střevíčky (dobře na 10 cm podpatcích) v barvě. Obličejík panenky, řasy jak smetáky a chrpově modré oči, které zářily jak hvězdy na obloze. Byly tu i ošklivé ženy? Asi ne. Rychle jsem pozdravil a vstal. Jen mě přejela studeným odměřeným pohledem, tiše odpověděla a prošla do ordinace. To na sestřičku se smála a mluvila s ní vřele, než přibouchla dveře. Zazáviděl jsem.

Něčemu se obě smály. Čemupak asi? Zamračil jsem se. No, kdo je tu pitomec k pobavení…

„Tak nástup,“ vykoukla černovláska téměř rozjařeně.

Naoko klidně jsem nakráčel do klasické ordinace. Prosklená kovová skříň, lehátko, světlo, pracovní stůl, za ním blondýnka – již také v bílém plášti a lejstry před sebou. Před stolem pak kovová stolička. Kývla k ní. Posadil jsem se a zkontroloval, že mi župan zakryl vše, co má. Ještě moment četla, pak na mě začala chrlit běžné otázky. Asi u desáté mne to znudilo a zkusil jsem obranu:

„Vše je ve výpisu z mé karty. Donesl jsem…“

„Na to jsem se neptala!“

Páni! Málem jsem z té stoličky sletěl. Do téhle chvíle kladla dotazy tiše, oči sklopené k papírům. Teď mne proklála ledovým pohledem a ta jediná věta práskla vzduchem v pěkně ostrém tónu. Vztekala se. Sáhla po mém dvojlistu:

„Tady čtu: NEUMÍ POZDRAVIT, NEUMÍ VSTÁT PŘI VSTUPU ŽENY, ZDRŽUJE, JE DRZÝ, já připisuji ODMLOUVÁ a opravdu mě mrzí, že dnešní exekuční večer nemohu mít já, protože bych to už s tebou s chutí probrala jinak a jinde! Máš ještě nějaké chytré otázky a připomínky?“

Tak to byla skutečná dominantní sprcha. Rudý, se sklopenýma očima, jsem se pokoušel koktat omluvu a nevnímat pochichotávající se sestřičku za zády. Málem jsem přeslechl další tichou otázku – samozřejmě, že jsem už až do konce odpovídal jako beránek a raději se neodvažoval zvednout oči z podlahy.

Vstala, ty božské podpatky zaklapaly ordinací.

„Zvedni hlavu, otevři pusu…“

Byla profesionální, rychlá a se sestřičkou zjevně sehraná.

Vrtalo mi hlavou kolik mužů tímhle prošlo přede mnou.

„Svlékni župan, polož se na lehátko na záda, nohy skrč.“

Znovu jsem strnul. Úpěnlivý pohled kolem mi nepřinesl záchranu. Sestřička se uculovala a paní doktorka začala významně klepat tužkou o desku stolu.

„Třeba se natvrdlý,“ neodpustila si V.

„Tvrdí, že má VŠ,“ ušklíbla se M.

S hlavou k zemi jsem se odšoural k lehátku a začal stahovat ten jediný kousek oděvu. Složil jsem se na záda, ruce na přirození s tušením, že tohle mi stejně neprojde.

„Ruce podél těla. Nehraj si na panice,“ popichovala mě dál černovláska.

Lékařka se sklonila k lehátku a klidně pokračovala v mé prohlídce. Chovala se naprosto profesionálně, takže jsem se znovu maličko uklidnil.

„V pořádku,“ narovnala se a otočila se k sestře. S podezřením jsem sledoval, jak jí podává rukavice.

„Otoč se na břicho a klekni si na čtyři.“

Můj puls znovu letěl do nebes. Ale o odpor jsem se nepokusil. Vlastně jí stačil jediný pohled jejích ledových očí a já poslechl jako ovce.

„Opři se o předloktí, kolena od sebe.“

To byl hlas M., ostatně k ní i sedělo plácnutí přes zadek, které jsem vzápětí inkasoval. Plnil jsem příkazy a v duchu se klepal jak ratlík.

„Uvolni se.“

Byl jsem tak vyděšený nebo to opravdu znělo konejšivě, jak se mi zdálo?

Poklekl jsem a zkusil poslechnout. Ucítil jsem chlad a napadlo mě zkusit ji uškemrat. Pozdě! Raději jsem zatnul zuby, abych už nesyčel. Bože, to bylo ponižující – ale zároveň… Dvě krásné ženy… Trošku to bolelo, ale i… Rychle jsem se snažil změnit směr myšlenek.

„Hele, dělá drahoty a pak se mu to líbí,“ rozesmála se V. Té nic neušlo. Loupl jsem po ní zlostným pohledem.

„No to jsi měla vidět. Jdu tam připsat VRHÁ DRZÉ A VÝHRUŽNÉ POHLEDY,“ oznámila hned doktorce. Jen jsem heknul bolestí a rychle oči zavřel.

„Možná si neváží, že na něho bereme ohled a snažíme se s ním jednat s citem.“

To byla M. a znělo to hodně studeně. Bolest v mém roztahovaném zadku se znásobila. Cuknul jsem sebou a zaskučel.

„Připiš tam, že UHÝBÁ PŘI VYŠETŘENÍ  a ty se okamžitě srovnej nebo budeš litovat.“

„Odpusťte, paní M.,“ zakňoural jsem a rychle zvedl zadek.

Jen ji víc nedráždit. Raději to pojistím:

„Moc se omlouvám. Odpusťte, prosím.“

„Že by uměl být i poslušný?“ jizlivě komentovala mé podlézání přicházející V.

„Bude s ním ještě hodně práce, ale třeba z něj jednou uděláme dobrého subíka.“

Teď se bavila i M. I já s úlevou vydechl, protože její prst opustil můj zadek. Opatrně jsem pokukoval, ale k mému velkému potěšení svlékala rukavice.

„No ano, zvedej se,“ kývla mi s pousmáním.

„Děkuji,“ šeptl jsem.

Kývla a sama zamířila zpět ke stolu.

„Běž za paní V.“

S dalším podezřením jsem prohlížel přístroj, který sestřička probouzela k životu. Zaraženě jsem si nechal na prsa a ruce nalepit kroužky samolepících kontaktů. Můj strach se zvětšoval a asi byl vidět.

„Nejanči,“ usmála se. „To je EKG, ne mučení elektrikou.“

Úleva byly vidět asi taky, protože se smála ještě víc.

„Moc se neraduj. Je to zátěžové vyšetření, takže lez na rotoped, hezky si zasportuješ.“

Nechal jsem si pro sebe, že jsem kdysi jezdil závodně a klidně jsem poslechl. Už v pohodě jsem se nechal připojit na přístroj a se zájmem pozoroval, jak točí mou křivku.

„Můžeš šlapat.“

No, nahý jsem na kole ještě nejel, ale malinko jsem přivykal. Soustředil jsem se na šlapky a rytmus.

„Je v kondici,“ křikla po 5 minutách mého snažení V. na M.

„To je dobře. 120 a zátěž.“

„Jasně. Tak zaber trochu, ať se trochu zapotíš.“

Moc dobře jsem věděl, kdy mi přidávala zátěž, ale teď to přehnala. Vyčítavě jsem na ni koukl.

„To není pro mou zábavu, takže zaber,“ přijala to tentokrát přátelsky. Pleska mě to zádech… No, skoro po zadku a trvala na svém.

„Opři se do toho a nešetři se. Jen ukaž, co v tobě je.“

Samozřejmě, že jsem jí skočil na návnadu jako ta nejhloupější ryba a šlapal jsem jak o život. Pot ze mne jen lil, když konečně řekla dost. Zalapal jsem po dechu.

„Slušné,“ pochválila mě a utrhla dlouhý pruh papíru. Odnesla ho lékařce a pak mě odpojila od přístroje.

„A dáme si další testík.“

Sotva jsem stál na rozechvělých nohách.

„Už toho asi moc nevydržím,“ vydechl jsem bezmocně.

„Nemáš ani potuchu, co všechno vydržíš.“

Ona to snad myslela vážně, ani se neposmívala! Byla si tím jistá. Mám ji začít prosit?

„Jen klid. Dovydýchej se, jen se postav sem, ruce za záda. Opři se o své lokty a zeď. Přesně tak. A teď prostě jen budeš hodnej chlapeček a ani se nehneš. Ano?“

„Proč?“

„Protože tě jinak seřežu jako žito,“ odsekla.

„Myslel jsem, proč bych měl uhýbat,“ zkusil jsem omluvně.

„A tak, protože jsi zarostlý jako opička.“

V protikladu k přátelskému tónu prohlášení mi názorně předvedla oč jde. Velmi rychle a zkušeně strhla jeden z kontaktů na mé hrudi těsně nad bradavkou. Ano, byl jsem zarostlý a chomáč mých chlupů teď měla v ruce. Neudržel jsem zařvání a předklonil se.

„To není správně! Znovu. Hezky ke zdi a ani o milimetr se nehneš. Řvi si jak chceš, ale budeš držet, nebo si jdu pro tvůj notýsek a rozepíšu se. Jasné?“

„Ano, paní V. Omlouvám se, bolí to.“

„Věřím. Pokračujeme. Připraven?“

Kývnul jsem, napnul svaly a zatnul zuby. Neuhnul jsem, ale z očí mi vyhrkly slzy a kňučel jsem jako ratlík.

„Pokračujeme.“

„Prosím… Nešlo… Nešlo by to pomaleji?“

„Tady někdo pochybuje o mé práci. Jak si pán přeje, hezky pomaličku.“

Drapla další kontakt a pomaličku ho odlepovala. Bolest byla stejná, ale nekonečná. Kňučel jsem a zády dřel zeď. Nechala mě vydechnout a s ušklíbnutím se ptala:

„Tak pomalu nebo rychle?“

„Rychle, měla jste pravdu, paní V. Jsem pitomec, omlouvám se!“

„Ale?“ rozesmála se.

„Jdu odnést papíry, musím mluvit s E. Měj se, uvidíme se zítra,“ vstoupila do naší hry paní M. Rozloučily se.

„Na shledanou, paní M.,“ nezaváhal jsem ani na moment. Jen ne další poznámky. Mám nakoupeno dost. Její pohled mne potěšil, odpověděla a zmizela s klapotem podpatků.

„Když teď budeš držet, nenapíšu, že jsi šmíroval paní M. nohy.“

S povzdechem jsem se připravil na bolest a raději zavřel oči.

Mohl jsem čekat, že mi to něčím opepří. Zatímco jsem se v duchu chválil, že jsem neceknul, seškubla hned další svod a já zavyl jako šakal. Naštěstí se mi s vypětím silpodařilo zůstat u stěny.

„Vida hrdinu.“

Ještě jednou jsem vydržel to peklo, ruce a nohy už byly nic.

„Osprchuj se, skoč je to županu, vezmu tě nafasovat šaty.“

„Děkuji, paní V.“

Zřejmě uklidila ordinaci a zamkla,protože na mě čekala v čekárně. Podala mi můj dvojlist a vyrazila chodbou. Po pár metrech jsme šli po schodech a a vešli do dveří s nápisem SKLAD. Tady to nevypadalo hrůzostrašně. Řady polic a ramínek nelekaly. Starší ženě jsem podal dvojlist a ona jistě zamířila mezi regály. Na pultě se záhy objevila tři černá trička, monterky, rifle, tepláky, ponožky…

„Číslo bot?“

Následovaly tenisky, botasky, pantofle…

„Na co čekáš? Oblékni se,“ nařídila mi skladnice.

„Kde?“ rozhlížel jsem se.

„Tady,“ ušklíbla se.

Můj doprovod se bavil: „On je stydlivka.“

„Tak ať s tím přestane a hne sebou nebo to přetáhnu ramínkem.“

Hodila mi tričko.

Zkoušeli jste oblékat si tričko a od pasu dolů si držet župan? Nejde to. Navíc mi na hlavě přistály rifle. Takže jsem dnes opět předvedl striptýz pro dva páry ženských očí. Naštěstí mi to padlo – přesně.

Zapsala cosi do mého dvojlistu a podala mi ho.

„Mám plný mezisklad zboží. Vezmeš ho někam?“ obrátila se skladnice na paní V.

„Mám pár minut, provedu ho kousek.“

Kývla a mávla na mě. Posbíral jsem hromadu svršků a vyrazil za ní. Samozřejmě mi několikrát něco upadlo. Jen s ušklíbnutím sledovala, jak se omlouvám a rudnu. Vedla mne k nižší budově v zadní, nejklidnější části nádvoří.

„Dobrý den, paní V.“

Uctivě vyskočil od stolu muž v kanceláři, kam vrazila po letmém zaklepání.

„Ahoj Lanci, které číslo pokoje má nový zajíc?“

„12“

„Fajn, dá si sem věci a ubytovat se staví za chvíli, provedu ho kousek.“

„Jistě, paní V.“

„Odpoledne se stavím pro knížky.“

„Ovšem, budu rád..“

To už vlála ze dveří. Složil jsem hromadu na vykázanou židli a letěl za ní. Ani se neohlédla a pokračovala ve výkladu:

„To je náš správce a knihovník. Tam je jídelna, truhlárna a další provozy… Provedou tě až si budeš vybírat práci.“

Pozoroval jsem čilý ruch dvora. Z hlavní budovy vyšla žena v tmavě modrém kostýmu, samozřejmě měla lodičky a minisukně. Kolem ní pobíhal jednatel. Zastavila na dvoře a něco s ním řešila. Pozoroval jsem nenápadné přibližování dalších mužů. Postávali opodál a čekali pokorně až domluví. Rozhlédla se a kývla nejbližšímu, přiskočil a cosi jí uctivě oznámil. Usmála se a kývla, spokojeně odešel a na jeho místo po její výzvě přišel další. Z budovy opodál vyšla paní M a zamířila také ke skupince. I my jsme se blížili, má průvodkyně se usmívala a zrychlila. Držel jsem se opatrně v závěsu. Než jsme dorazili, připojila se i paní H., trošku mi vyskočil tep z té skupiny a už jsme byli na doslech.

„Je mi líto, ale musím tam jet. Večer nemohu. Chtěla jsem vás poprosit, jestli mi některá nemůžete vzít službu?“ mluvila právě paní M.

„Škoda, mám školení,“ povzdechla si paní H.

„Přijela jsem o den dřív a mám volný večer. Vezmu ji já.“ To byla neznámá.

„Ale, má paní, jsou tam jen dva drobné delikty a dva začátečníci,“ vmísil se opatrně jednatel.

„To vadí?“ Zahrozila na něj: „Můžu tě přidat…“

Ostatní dámy se rozesmály.

„Že bych se sem přece jen nějak dostala?“ pronesla významně paní M. s pohledem k jednateli a ten se málem schoval za neznámou paní s nesrozumitelným koktáním. Samozřejmě se opět rozesmály.

„Vlastně je tam i hrubé porušení, ale nepsala jsem ho,“ vmísila se vážně přicházející dáma. Zahlédl jsem jí jen s muži na dvoře oknem při pohovoru.

„Ale?“

„Kuba znovu prohodil zakázky. Podařilo se mi na to přijít a vrátit auta, než dorazila na místa určení. Řekla jsem mu, že to vyřídím osobně. Netušila jsem, že se vrátíš dřív. Za těchto okolností samozřejmě žádám o exemplární potrestání. Pokud chceš sama?“

„Myslím, že to necháme, jak jsi rozhodla. Ale chci s ním také mluvit. Ať počká v mé pracovně. Hned.“

Začínal jsem mít pocit, že mi běhá mráz po zádech za toho ubožáka. Jednatel samozřejmě letěl – asi pro odsouzence.

„Co nováčci?“

Změnila téma hovoru.

„Zábavní. Materiály máš u Jiřiny,“ odpověděla paní H.

„Ostatně oba večer uvidíš. Nostalgie starých časů,“ usmála se paní V.

„A já budu doma…,“ povzdechla si paní M.

Z dílen se vynořila skupinka tří odsouzenců.

„Uvidíme se u oběda, dámy?“

S přátelským rozločením se rozešly.

„Kdo to byl?“ odvážil jsem se zeptat, když jsme s paní V osaměli.

„Paní ředitelka a nejvyšší šéfová. Oslovuj paní En, ačkoliv raději neoslovuj. Myslím, že na svůj první večer u nás jen tak nezapomeneš. Měl bys napnout síly a nepřidávat další zápisy do notýsku.“

Polkl jsem.

„Já… Znamená to, že večer…“

„Každý sudý večer jedna z nás řeší provinění, které se za 48hodin nasbírají. Dnes měla mít službu paní M. Slyšel jsi. Nahradí jí paní E. Ta obvykle řeší jen závažná provinění. Má hodně práce s vedením firmy.“

„Co mám dělat?“

„Zkus přežít,“ vyprskla pobaveně a vyrazila dál.

Ukázala mi jídelnu, těločvičnu, bazén, sklepní dveře…

„Od 17,30h bude odemčeno a tam na té tabuli bude čas, kdy máš do nich vejít.“

„Jaká je?“ vydechl jsem to, co mi leželo v hlavě.

„Skvělá a velmi zkušená. Bojíš se oprávněně, ale značně ti to prospěje. Dospíváme v muže..“ Myslel jsem, že mě znovu popichuje, ale tvářila se vážně.

„Dojdi se ubytovat, nastuduj na pokoji pravidla a pak se ohlas u jednatele. Od 12h je oběd. Odpoledne budeš mezi našimi chlapy, vydechneš si. Měj se a hodně štěstí, pokud vydržíš, ještě se potkáme.“

Podala mi ruku. Zaváhal jsem: „Smím?“

„Ano, smíš jí políbit.“

„Děkuji, paní V.“

Usmála se a odkráčela s lehkostí gazely. Vrátil jsem se na ubytovnu a cestou přemýšlel, zda jsem tu rád nebo budu litovat. Správce mne zahrnul řadou informací ohledně pravidel na ubytovně. Pokojík byl malý, ale čistý a útulný. Nábytek ze dřeva, za oknem muškáty. Světle zelená barva střídala žlutou na doplňcích, stěnách i povlečení. Na stole leželo několik složek.

„Nastuduj co stihneš, ve 12h se ozve siréna, pak spěchej k jednateli, vezme tě na oběd. Klíče při odchodu pověs na tabuli u vchodu nebo si je nech u sebe, ale neztratit.“

Mrknul jsem na L1 na jeho kapse a všiml si malého M v horním rohu. Ukázal jsem prstem:

„Co znamená… Tedy jestli se neptám nějak hloupě.“

„Nic tajemného, patřím paní M.,“ usmál se. Byla v tom hrdost. Záviděl jsem mu.

„Jak dlouho?“

„Vlastně už 7 let.“

„Budu dole nebo na konci chodby v knihovně, kdyby něco.“

Osaměl jsem. 11hodin, sedl jsem si ke složkám a pokoušel se studovat. Myšlenky mi zabíhaly všemi směry. Z 80% šlo ostatně o nevinné materiály. Propagační letáky firmy, katalogy výrobků, prací. Většinu jsem znal z netu. Na první pohled nesourodá směs podnikání dávala smysl, pokud by zamětnanci byli submisivního založení. Ostatně 99% kladných hodnocení v knize zákazníků byly od žen. Nevěřil bych, že něco takhle ve velkém může fungovat, ale zdálo se, že ano. Zbytek materiálů naznačoval. Mluvilo se o tradici úcty k ženám, přísném výběru pracovníků, přijímacích testech. 3 dny v továrně bez kontaktu s vnějším světem, pak podpis smlouvy a 3 měsíce zkušební lhůta. Ubytování v továrně, vycházky jen na povolení. Pokud nastal HPP na dobu jednoho roku, mírně se uvolnila i pravidla. Tolerovalo se bydlení venku, dovolená, prostě zákoník práce. Na dnešní dobu obrovské benefity: jídlo 3x denně zdarma, kantýna za ceny víc než lidové, kompletní oblečení, svoz do zaměstnání, služby firmy za 50% ceny, atd..

Siréna mnou trhla. Zvedl jsem se a seběhl na dvůr. Jednatel právě vypínal počítač.

„Jdeme, druhého jsi neviděl?“

„Neznám ho.“

„Tady máš jmenovku.“ Podla mi červený štítek PETR Z. Druhý s textem ZDENEK Z vzal do dlaně a vyrazili jsme. Blonďatý, mladý, vykulený kluk se k nám přihnal na dvoře.

„Kde máš dvojlist?“ všiml si hned jednatel.

„Na pokoji.“

„Tak pro něj švihej a modli se, ať tě nevidí některá z dam.“

Zajíkl se a rozběhl se k ubytovně. Spokojeně jsem se juknutím ujistil, že můj je v kapse, kam jsem ho zasunul hned ve skladu šatů. Kolegovi to zjevně prošlo, protože nás zadýchaně doběhl u dveří jídelny. Jednatel nám stručně ukázal systém výběru a výdeje jídla a kde smíme sedět a pak zmizel. Zařadili jsme se do krátké fronty.

Po očku jsem se rozhlížel. Na dřevěném pódiu v oblém výklenku u kulatého stolu sedělo 7 dam. Potěcha pro subíkovo oko. Některé jsem ještě neznal, ale žádná si nezadala v kráse, oblečení, dominanci. Oči jim zářily energií, smály se, působily sebejistým dojmem.

„Jsou nádherné… Ještě nikdy jsem tolik madam pohromadě neviděl,“ šeptl mi Zdeněk.

Kývl jsem, co na to ostatně říct? Byl jsem starší, přesto jsem také tolik dam pohromadě dosud neviděl. S povzdechem jsme si nalili polévku. Nikdy jsem toho moc nenamluvil. Seděli jsme na kraji dlouhého stolu a Zdenek vyzvídal. Pochopil jsem, že prošel stejným přijímacím rituálem a stejně jako já jen tápe a nic neví. Vlastně díky svým malým zkušenostem ještě méně, než já. Moc jsem ho neposlouchal a snažil se zachytit hovory kolem. Vesměs jen běžné pracovní porady, komentáře, vtipy chlapů v práci a běžné historky. Prozrazovalo to je, že mnozí žijí svůj všední soukromý život, mají rodiny, děti.

„Ahoj, zajíci.“ Sedl k nám mladý muž s plným tácem. „Mám vás na starost odpoledne. Provedu vás provozy a zkusíte si pár pracovních zařazení. Trvaleji se stejně rozhoduje až po 3 měsících zkušebky a i pak můžete změnit po dohodě. Teď jde jen o to, aby jste někde fungovali po dobu testování.“

„Testování?“ zvedl jsem obočí.

„Jak by jsi tomu jinak říkal? Po pravdě tu nakonec zůstane tak sotva polovina zajíců. Když o tom vedeme diskuze proč, je to tu přece splněný sen každého sub, naše paní tvrdí, že se ne každému chlapovi chce dělat,“ usmál se.

„A co si myslí ta sub část a Vy?“ Zajímalo mne.

„Já jsem Honza a moc se tu mezi chlapy nevyká. Různě. Asi je něco jiného snít a honit si péro a něco jiného tak každý den žít. Každý to nemyslí vážně. Lovce zážitků odradí práce.“

„Když dáte inženýrovi koště,“ ozval se hořce mladý.

„Tady nejsou funkce za študia, ale za schopnosti. Musíš se na ní vypracovat. Ovšem jinak by ses divil, kolik VŠ  může jít časem do kanclu a odmítnou. já sám jsem kantor – čeština a dějepis. Jirka mě lanaří marně 2 roky. Baví mě dělat s kytkama, vždycky to byl můj koníček. Občas sednu k prknu, namaluju zákaznici zahradu, ale taky si jí sám zrealizuji a je to super.“

V podobném duchu uběhlo celé odpoledne. Exkurze byla zajímavá a pozitivní. O mladého jsme přišli po polovině okruhu. Zaparkoval ve strojní dílně a prohlásil, že z toho, co viděl je tady jediné místo, kde dokáže přežít, krom garáží.

„A co tomu říkáš ty?“ ptal se mě Honza na nádvoří.

„Neviděli jsme zahrady, nic nevím o úklidu a stěhování, že?“

„Výborně, máš přehled, tak pokračujeme,“smál se.

Obojí mne překvapilo. Zahrada rozlohou a nádherou, úklid komplexností a nejmodernějším vybavením.

„Ven tě pustí až po 3 měsících, takže pokud si vybereš něco tady, musíš začínat v továrně – s kytkama i úklidem.“

„Líbí se mi truhlařina, ale moc toho neumím. Jde to i kombinovat?“

„Jasně, klidně i po dnech.“

„A tak jsem si po zbytek dne sestavoval svůj týdenní rozvrh a dolaďoval ho s jednotlivými mistry, veliteli čet. Všichni byli ochotní a fajn. Zatím se tu na mne mračily jen dámy… Ačkoliv ty se i smály – nejčastěji mně. V 17 hodin jsem vyrazil na večeři. Pak nám Honza ukázalkouzelnou cukrárnu na střeše továrny s výhledem na dvůr a zahradu.

„Tady se platí?“ lekl se mladý.

„Účet si můžeš schovat. Každý měsíc se to odúčtuje u výplaty,“ uklidnil ho Honza.

„Nepovíš nám něco o sklepu?“ zkusil jsem to.

Na to Honza zvážněl.

„V 17,30 hodin se odemknou dveře. Na nástěnce uvnitř najdeš své jméno a hodiny, kdy máš přijít. Pro vás platí, že zaklepeš, vejdeš a zbytek už ti vysvětlí paní, která má službu.“

Zamyslel se.

„Dnes slouží paní M. Přísná, chladná, ale dá se uprosit.“

„ A paní E ?“, ptal jsem se já.

„Nejvyšší. Ta neslouží, už ne.“ Honza se viditelně zasnil.

„Kdysi první pohovory bývaly právě s ní. Nejstarší říkají, že rychla oddělila zrno od plev. Vymyslela a s paními vybudovala tenhle ráj. Je přísná a zkušená.“

„Byl jsi někdy u ní ?“ vykulil mladý oči.

„Jistě, jsem tady dlouho. Tu neoblafneš ničím.Umí se dostat pod kůži, ale i podržet.“

„Co má ráda?“ hledal jsem záchranu.

„Čisté srdce, říkává ona sama. Snaha se cení víc, než schopnosti,“ zarecitoval.

„Dnes večer si vzala službu,“ pochlubil jsem se lacino získanou informací.

„Cože?!!“ cukli sebou oba naráz.

 Odvyprávěl jsem jim, čeho jsem byl svědkem. Zatímco mladý docela nováčkovsky panikařil, reakce Honzy byla podivná. Už toho moc nenamluvil, ani nedopil kafe a bez nálady se vytratil. Bylo 17,20hodin, stejně jsme šli taky. Začal jsem tušit oč jde, až když jsem na nástěnce s tlukoucím srdcem četl: 18h Zdenek Z, 19h Petr Z, 20h Martin 4.,21h Honza 8. Vrátil jsem se do pokoje a zalezl do sprchy, co jiného. Od půl sedmé jsem neměl stání. Bylo mi trapné okukovat případný odchod Zdenka. Zaklepání mě málem srazilo ze židle. Správce.

„Volala paní E. Pokud čekáš a nemáš nic na práci, můžeš jít za ní. Je volno.“

Odvrávoral jsem ke sklepu a zaklepal. Nic. Vešel jsem. Chodba. Kontakt rozsvítil. Vlevo dlouhý stojan s biči a jmény panípod každým. U paní E bylo prázdno. Vyschlo mi v krku. Naproti řada skříněk. Na konci chodby červená rohožky a dveře. Ty se teď otevřely. Byla celá v černém. Přes černý korzet lehký šál na ramena, kožené kalhoty, pantoflíčky s průhlednými podpatky. Tvařila se přátelsky a stejně tak zněl i její hlas, když mi nařídila:

„Všechny své věci necháš ve skříňce, svou jmenovku zasuneš do okénka skříňky, s sebou si vem jen knížku s hříchy. Počkám uvnitř.“

A zmizela. Ruce se mi klepaly, ale samozřejmě, že jsem poslechl.Nahý jsem dnes byl poněkolikáté, tak co? Sebral jsem odvahu, otevřel dveře a málem jsem sletěl ze schodů. Drapl jsem zábradlí na poslední chvíli. Pomalu jsem sešel po 10 stupních dolů. Seděla ve vyřezávaném křesle na stupínku na konci místnosti s kamenným klenutým stropem. Nohy přes sebe, s bičem si lehce pohrávala. Usmívala se.

„Dej mi notýsek a klidně se tu porozhlédni. Jsi tu poprvé.“

Přešel jsem k ní, potlačil chuť se rukama zakrýt – nikdy se nepřestanu stydět a jen bych jí pobavil nebo dráždil. To už znám. Juknul jsem kolem po velmi bohatě vybavené mučírněa skončil u jejích tmavých očí. Přemohl mě pocit, že vidí hlouběji, než si umím představit. Poklekl jsem a podal jí papír se sklopenou hlavou.

„Asi se moc ani rozhlížet nechci, paní E,“ přiznal jsem po pravdě.

„Ale? Kdo se bojí, nesmí do lesa,“ smála se. Bohudíky alespoň je snad v dobrém rozmaru.

„Navíc dveře jsou odemčené, kdykoliv můžeš odejít.“

„Smím se zeptat?“ využil jsem její laskavosti.

„Jistě, jsi začátečník,zajíček. Dotazy povoleny, to ti neřekli?“

„Netušil jsem, zda to platí i pro vás.“

„Jistě. Platí pro mne stejná pravidla, jako pro ostatní paní. Copak máš na srdci? Proč jsem byla tak rychle hotová s tvým předchůdcem?“

Umí čarovat? Radši jsem jen kývl.

„Nebyla. Byl tu rovnou hodinu. Přešlapoval na nádvoří o půl. Tak jsem ho sebrala a začali jsme dřív, aby nedostal infarkt.“

Ani nevím proč se mi ulevilo.

„Myslím, že odejde tento týden.“

BUM! Má pracně získaná úleva zmizela.

„Neporovnávej se s ním. Jsi tu za sebe.“

To znělo povzbudivě. Vděčně jsem vzhlédl. Listovala mými zápisky. Pár otázek, které mi položila, jasně dokazovalo, žečetla vše, co jsem napsal.

„Víte o mně hodně a já o vás nic.“

„Lépe, než naopak.“

„Pro Vás.“

„Pro oba, Dom to řídí, vzpomínáš?“

Nemohl jsem čekat, že bude hloupá.Měl bych si na své špičky, humor i jiné pokusy začít dávat zatraceně pozor. Tohle není placená dominka.

„Pochopila jsem, že chceš začít jiný život. Také jsem to kdysi zažila. Byla bych ráda, kdyby ti to vyšlo a my jsme ti s tím pomohli. Věřím, že se nevidíme naposled.“

Málem mi hrkly slzy do očí. Cítil jsem, že to myslí 100% upřímně. Dostala mě.

„Tak čím začneme?“

Rychle jsem se pokoušel soustředit. Přihořívá?

„Neumí pozdravit. Aha, taky jsem si všimla.“

S hrůzou jsem si uvědomil až teď, že jsem ani jí nestihl pozdravit.

„Já… Odpusťte, paní E. Moc nerad před Vámi vypadám jako osel, ale je to tak. Omlouvám se.“  Hlava mi klesla. Vážně jsem si připadal jsko šílený debil. Vstala.

„Zvedni se a vrať se ke dveřím. Opři se o ně zády.“

Bylo to zvláštní. Mluvila klidně, skoro přátelsky. Přesto mne ani na vteřinu nenapadlo neposlechnout. Tiskl jsem se na studené dřevo a čekal, až dojde za mnou.

„Tak. Pokud zdravíš dámu venku, políbíš jí při tom ruku. Předveď.“

Podala mi pravici.

„Dobrý den, paní E,“ vyhrknul jsem a opatrně políbil prsty se světle modrými stínovanými nehty.

„Výborně, pokud je to zde, klekneš a políbíš špičky bot. Předveď.“

Klesl jsem jí k nohám a políbil krásné pantoflíčky s nehtíky. Po zadku se mi rozlila ostrá bolest. Zaskučel jsema vzhlédl k biči v její levačce.

„Nejprve pozdrav. Nešiď mě.“

„Dobrý den, paní E,“ vyhrknul jsem zrudlý.

„Pokračuj.“

Znovu jsem ochotně zlíbal nožky.

„Vstaň. Budu postupovat vždy o jeden krok a řeknu jen venku nebo zde. Ty budeš cvičit. Pokud se to naučíš, než dojdeme k mému křeslu, dobře. Když ne, dáme si druhé kolo. Až ti to vleze do hlavy. Jasné?“

„Ano, paní E.“

Ustoupila o krok a ZDE. Letěl jsem na čtyři. Celkem jsem slízl ještě dvě rány bičem a pokárání, ale závěrečné čtyři kroky prý byly bezchybné. Zadýchaně jsem po posledním pozdravení raději zůstal na kolenou.

„Doufám, že tohle už spolu nebudeme muset řešit.“

Zahrozila mi a vzala znovu notes.

„Neumí vstát, když vejde dáma.“

Recitovala, bavila se a já rudnul a klopil oči.

„Hm, co s tím?“ A znovu vstala a vyrazila na obchůzku místností.

„Pojď sem.“

Co nejrychleji jsem nastoupil.

„Posaď se.“

Stačilo mi juknutí k dřevěné židli a věděl jsem, co si na mne nachystala. S kopřivami mám pár zkušeností. Couvl jsem k židli, semknul rty a usedl. Spokojeně jsem v duchu kvitoval, že se mi podařilo stisknout stehna k sobě a uchránit si ta nejcitlivější partie před pálivou žahavou bolestí.

„Skvěle a nohy hezky od sebe.“ Ušklíbla se.

Bože! Fakt jí nešlo ani malinko oblafnout? Sklopil jsem oči a zasyčel. Zvedla nohu a postavila jí mezi má roztažená stehna.

„Nečetla jsem tam i něco o uhýbání?“

Moment mi nedošlo, kam míří. Pak se její nožka pomalu začala sunout mezi mými stehny. Chtělo se mi zavřít oči. Ale nedokázal jsem spustit pohled z těch prstíků a pantoflíčku. Čekal jsem, že přihrne kopřivy k mému přirození. Chybný odhad. Prostě jen naprosto bleskově chodidlempřišlápla můj úd a varlata do kopřiv. Zaskučel jsem a svíjel se.

„Ne!“ zamítla můj podvědomý pohyb ruky k její noze.

„Ruce za záda, Petře!“  Tentokrát to znělo velmi přísně a ostře. „Hned!“ Přitlačila.

S dalším zaskučením jsem se pokusil poslechnout. Do očí mi vlétly slzy:

„Prosím, paní E.“

„Prosím o slitování.“ Napovídala mi. Rychle jsem opakoval. Cokoliv, jen ať to skončí.

Stisk se znatelně zmírnil.

„Vida, učenlivé zvířátko. Vlastně jsem se zapomněla zeptat, zda se ti v mé přítomnosti dobře sedí nebo by jsi raději stál?“

Sklopil jsem oči.

„Raději stál, paní E. Dám si pozor, slibuji.“

Ustoupila.

„No tak se zvedni.“

Poslechl jsem a dovolil si úlevné vydechnutí.

„Tak myslíš, že si vzpomeneš, až příště budeš sedět a vejde dáma…“

„Moc se omlouvám, budu si to pamatovat… Vážně…“

„Co tam máme dál?“ utnula mé omluvy a vrátila mi na má záda mráz.

„Zdržuje? Nepřišlo mi, že jsi pomalý. Uvidíme, jak sebou umíš mrsknout. Zkusíme to. Aport! Přines.“

Středovým kobercem proletěl její pantoflíček. Tuhle hru už jsem hrál a dobře znal. Letěl jsem po čtyřech pro botku a v zubech s ní zpět k nohám paní.

„Slušné, ale fuj, slintáš mi po páscích. Nosit za podpatek a při předávání hezky sedni. Znovu a líp.“

Samozřejmě, že jsem poslouchal. Ještě 2x mne prohnala a pak se ptala dál:

„Umíš obout paní?“

„Smím to zkusit, paní E?“ šeptl jsem.

Kývla.

Políbil jsem prstíky co nejněžněji a opatrně obul střevíček. Měla nádherné nohy skvostně voněly.  Samozřejmě, že to zjistil i ten dole. Líbal jsem obutý střevíček a doufal, že ohnutá záda mne krejí.

„Ale? Zrovna teď, když ti hoří za patami? Čtu: Je drzý a odmlouvá. To znamená co?“

Vrátila se ke svému křeslu, usedla a kývla mi blíž. Klečel jsem, trapný a bezmocný a marně hledal vhodná slova.

„Podívej se mi do očí. Na něco jsem se ptala.“

„Ech… Já… Bylo to prostě všechno moc rychlé a nečekané. Nechtěl jsem vypadat jako pitomec, ale zjevně jsem to nezvládl.“

„To se na začátku dost často stává, ale já se ptala konkrétně. Proč jsi drzý?“

„Nechtěl jsem, aby to tak znělo.“

„Přestaň chodit kolem horké kaše. Co jsi udělal?“

„Řekl jsem paní M., že se ptá na věci, které mám v kartě.“

„Dejme tomu, že to je to odmlouvání. A drzý?“

„Já… Já…“

„Máš krásnou barvu. Paní V. bývá tolerantní.Co jsi to plácal?“

„Mám sklony hloupě vtipkovat, myslel jsem to lichotivě.“

„Z toho, jak se svíjíš, začínám chápat, že se raději nemám ptát dál na podrobnosti?“

Nejraději bych se zavrtal pod koberec.

„Je ti jasné, že tohle už je na přísné potrestání?“

„Ano, paní E. Vím, že si zasloužím potrestat.“

Paradoxně se mi ulevilo. Raději ať to mám za sebou. Domlouvání snáším hůř, než trest samotný. Bál jsem se, ale ten pitomec dole na to nebral ohled.

„Nejsi ve skutečnosti žádný začátečník. 25 rákoskou. Chci, abys tady na ten svůj jazyk dával pozor. Nemám moc ráda roubíky a takoví chytráci, jako ty s nimi často skončí na celý den, když se některá z paní opravdu rozzlobí, víš?“

Jen jsem polkl. To musí být síla. Celý den a přede všemi…..brrr.No – pětadvacet rákoskou taky nebyl žádný med a od ní asi budou stát za to.

Vstala, zamířila do rohu.Až teď jsem si uvědomil, že místnost tone v šeru, jen sem tam bliká svíce, ale jakmile se někam vstoupí, osvítí se příslušný kout sám. S osvětlením a čidly si tady někdo vážně vyhrál.

„Podej mi rákosku z košíku a popros o potrestání. Ať trénuješ pravidla.“

Hmátl jsem po jednom z pružných černých prutů. Spankovka. Štípaly, ale potah z pružné smršťovací folie zabraňoval při prasknutí dřeva poranění kůže. Klekl jsem na kolena a v napnutých dlaních podával rákosku.

„Paní E, prosím Vás o potrestání.“

Vzala jí a zkusmo švihla do vzduchu. Zavřel jsem oči. Chvíle před výpraskem jsou zvláštní. Jiskří to, mravenčí, strach se slévá s bezmocí očekávání i vzrušením…. Nedá se to popsat, jen zažít. Dlouhé ticho mi otevřelo oči. Stála přede mnou, klidná, uvolněná, prostě mne jen pozorovala.

„Vezmeme to naráz. Potrestáme drzost a odmlouvání a zkontrolujeme uhýbání a výhružné pohledy.“

Nadechl jsem se k další omluvě, vysvětlení, ale mělo by to význam? Přišlo mi, že ona ví moc dobře, oč tu jde. Raději jsem vydechl a pokusil se pohledem naznačit, že jsem jako beránek a přijímám její vůli. Zřejmě jsme si rozumněli. Pousmála se.

„Dobře. Za tebou je lavice, lehni si na břicho.“

Neváhal jsem. Budu to mít za sebou a nehodlám jí dráždit.

„Posuň se dozadu. Ruce budou natažené dopředu, nohy pěkně od sebe a kolena na zem. Tak. To jsi tak chytrý nebo i tohle už znáš?“

„Znám.“

Zatnul jsem dlaně do dubového dřeva a položil hlavu.

„Pokud vše proběhne, tak jak má, pro dnešek jsme skončili. Když ne – vyřešíme to hned. Jasné?“

„Ano, paní E. Mám počítat?“

„Vida aktivistu. Poradce umím ocenit.“

Já debil!

„Počítat a za každou poděkovat a při chybě jedeme od začátku. Zjevně si to užíváš.“

Neměl jsem dost času na vyhodnocení své stupidity, první rána dopadla.

„Jedna, děkuji, paní E.“ Vyhrknul jsem, abych neslízl přídavek. Rychlé tempo mi ostatně moc času nedávalo. Ve vteřině jsme byli u 5. Bolelo to jako čert, ale šlo zvládnout.

„Tak na prohřátí super, ale vážně nechceme, abys jsi byl drzý a hubatý, takže se o to postaráme.“

Přitvrdila, hned u druhé rány jsem zaskučel. zvolnila sice tempo, ale přidala na intenzitě. Když u 15.udělala pauzu, měl jsem v očích slzy. Přešla k mé hlavě:

„Zpytuješ svědomí, zajíčku?“

„Ano, paní E. Mrzí mě to, dám si pozor.“

Nemělo smysl myslet si, že jí uprosím, ale já to říkal vážně. Energie, která tu byla cítit, mě naplňovala dlouho chybějícím souzněním. Nechtěl jsem pryč. Chtěl jsem sem patřit. Patřit paní… Jí…Panebože, už v tom zase lítám! Já nikdy nedostanu rozum.

„Pokračujeme, ještě deset, kůzle.“

„Ano, paní E.“

Zatnul jsem zuby.

U dalších dvou ran jsem pochopil, že to s rákoskou opravdu umí. Bolelo to víc a víc. posledních pár ran jsem prořval jako malej kluk a počítat jsem zvládl jen proto, že mi dávala stále víc času. Mohla mě na nich dostat a seřezat jako žito. Neudělala to, naopak.

„Slušné, na začátečníka. Máš vůli a pokoru. Vlastně jsi mne opravdu potěšil.“

Nevěřícně jsem zíral na její úsměv.

„Já… Děkuji za potrestání, paní E.“

Schoval jsem vděk do pravidel.

„Rádo se stalo.“

Podávala mi kapesník.

„Zvedej se. Doufám, že si dáš následující dny pozor. Nezdá se mi, že bys byl takový milovník výprasků, že bys už pozítří chtěl repete.“

„To opravdu nejsem. Máte pádnou ruku.“ (A co teprv Kaťuša J)

„Nepřeháněj. Víš, že jsem na tebe byla hodná.“

„Mohla jste mě vyřídit, vím… Smím… Smím vědět, proč jste to neudělala?“

„A co bych z toho měla? To je nějaké hrdinství zlomit nováčka?“

Klekal jsem znovu před ní a byl plný vděku a obdivu.

Vzala můj dvojlist a něco do něho napsala.

„Smazáno. Jsi čistý,“ usmála se.

„Ještě nějaké dotazy?“

„Spousty, ale nebudu Vás obtěžovat.“

„Venku už 10 minut čeká další, ale pokud nejsi ospalý, zvu tě na noční kávu.“

Vykulil jsem oči v nefalšovaném úžasu.

„Čekám, zda máš zájem. To je nabídka, ne příkaz.“

„Jistě, že ano.“

„Tak v deset počkej nahoře u bičů.“

„Budu tam, děkuji Vám.“

„Za málo, tak jdeme.“

Zamířila ven. Šlapal jsem za ní a okukoval kotníky, podpatky… I výš… Moc se mi líbila. Patřit takové ženě…

Zastavila přede dveřmi:

„Tak v deset.“

„Jistě. Na shledanou, paní E.“

Nenechal jsem se nachytat a rychle jsem kleknul k nohám a políbil střevíčky. Kouzelně se usmála a kývla ke dveřím. Vyletěl jsem z nich a málem porazil klečícícho nahého muže. ?……? jsem omluvu a zmizel ke své skříňce. Jen kývl a zvedl oči ke dvěřím. Nedokázal jsem koutkem oka nepozorovat. Se sklopenou hlavou podával paní E. svou knížku. Ta si ji vzala, on jí klesl k nohám, pozdravil a čekal.

„Tam pojď dál, Martine, něco jsem už slyšela.“

Dveře zaklaply. Pomalu jsem se oblékal, plný dojmů. Když jsem vyšel ven, ze tmy vykoukl Honza.

„Jdeš se ptát jakou má náladu?“ dal najevo, že vím, nač čeká.

„Ani ne, ona moc nepodléhá náladám. Jednou jsem až po celém dni služební cesty zjistil, že má na noze slušné zranění. Je to zatraceně tvrdá žena.“

„Ty ji… Nic mi po tom není, ale…“

„Časem si prostě některou z paní vybereš. Třeba jen tak v duchu, pro sny. A ona mi moc pomohla. No jo, miluju ji, obdivuju, zbožňuju…“   

„Ví to?“

„Netuším, ale pokud někam jede dál a nechce řídit, bere si často mě. Po jednateli jsem její nejčastější šofér.“

„Proto tě štvalo, že zjistí, že máš průšvih?“

„Spíš, že jí budu muset podrobně líčit, jakou jsem udělal pitomost.“

„Na druhou stranu tě potrestá ona a ne jiná paní,“ nadhodil jsem.

„Hele, jak se vlastně paní dozví, kdo večer přijde?“

„Mají u jednatele knihu hříchů. Když rozdají zápis, napíšou ho i tam.“

„Takže když paní E. brala službu paní M., už věděla, že přijdeš?“

„Ty myslíš…?“

„Kdo ví…“

Asi to bylo trošku přitažené za vlasy, ale pomohl mi a chtěl jsem ho povzbudit. Sedli jsme na lavičku ve stínu starého stromu. Vyprávěl mi o poslední služební cestě s paní. Přešli jsme na všední pracovní záležitosti : podnikání, jak běží všední provoz. Nenápadně jsem sondoval i něco o soukromí paní. Překvapilo mě, že jsou všechny vdané za subíky. Někteří dokonce pracovali ve firmě.

„Občas všichni někam jedeme.“

„Kam?“ nepochopil jsem.

„Do divadla do Prahy nebo do Brna. Do aquaparku, to berou paní i děti. A tak.“

„Páni,“ rozsemál jsem se. „FKSP zájezdy? Ještě mi řekni, že to pořádají odbory.“

„No, vlastně samospráva. Jednou za 14 dní schůzujeme a máme právo vznášet pořadavky, zlepšováky, připomínky.“ Bavil se taky.

„Budeš mrkat. Náhodou už dnes hodně věcí řešíme a ovlivňujeme. Paní E. nás za to chválí, má toho hodně.“

Usoudil jsem, že si rozhodně nechám pro sebe, že ještě vodí nováčky na kafe. Ostatně Honzovi náhle zapípal mobil. Přečetl si zprávu – a pokl. Vylekalo mě jak zbledl.

„Něco se stalo???“

„Asi ne.“ Otočil přede mne display.

TAK POJĎ, HONZÍKU. JE MI JASNÉ, ŽE NEJSI DALEKO. E.

Ze dveří kousek od nás vyšel Martin. Chtěl jsem vymyslet něco povzbudivého, ale vše mi přišlo pitomé. Ostatně Honza už stejně byl na cestě ke dveřím. Na zdobené tovární věžičce hodiny odbily 21 hodin. Vyrazil jsem na pokoj. Převléknu si čisté tričko, vezmu k němu mikinu a hodím rychlou sprchu. Před tři čtvrtě na deset jsem přešlapoval u dveří, ale do chodby jsem vešel až 5 minut před desátou hodinou. Na skříňce viselo Honzovo tričko. Takže mě uvidí.

Přemýšlel jsem, co mu mám říct. Zbytečně. Paní E. vyšla pár minut po desáté – a sama!

„Dobrý večer, paní E.,“ vyhrknul jsem a chtěl letět k zemi.

„Jen klid. Už jsme se viděli a umažeš si čistá kolena.“

Podala mi s úsměvem ruku. Šel jsem za ní jako pejsek, ale hned na dvoře jsem si uvědomil, že jídelna je zavřená a cukrárna právě zavírá.

„Jen klid,“ četla mi myšlenky paní E. a předešla mě.Výtahem jsem tu ještě nejel. Byl skrytý ve sloupu porostlém psím vínem. Vyšli jsme přímo v cukrárně.

„Mají zavřeno“ hlesl jsem smutně.

„Mám ti napsat do notýsku POCHYBUJE O SLOVECH PANÍ?“

Doufal jsem, že jen žertuje, ale raději jsem špitnul omluvu.

Jistě zamířila ke kulatému stolu v rohu. Až u něj jsem si všiml drobných blikajících solárních lampiček kolem a zapálené svíčky na stole.

„Dobrý večer, má paní, Vaše latte hned přineseme a Váš společník si dá?“

Málem jsem nadskočil leknutím. Za námi stál starší šedovlasý muž. Vykoktal jsem svůj čaj s mlékem a opět si připadal hloupě. Jistěže pro ni neplatí zavíračka v jejím podniku. Takže jsem stál jako solný sloup a jen sledoval, jak obsluha zkušeně usazuje paní E. u stolu a odchází.    

„Posadíš se nebo budeš celý večer stát? Asi je to vzhledem ke stavu tvého pozadí pohodlnější?“¨

Zrudnul jsem a dohrabal se ke stolu.

„Myslím, že zvládnu sedět – pokud smím s Vámi sedět u stolu.“

„Tak se posaď.“

Paní E. se spokojeně rozhlédla po osvětlené budově a dvoře. 

„Smím se vyptávat? Nerad bych Vás obtěžoval. Jsem rád, že tu smím s Vámi být a pokud máte chuť jen mlčet…?“ zkusil jsem opatrně. „Nerad bych byl otravný…“

„Jen povídej. Možná jsi už postřehl, že nemám problém to usměrnit, když to bude potřeba.“

„Postřehl,“ dovolil jsem si také úsměv. „Jen se snažím být opatrný.“

„Se mnou tolik nemusíš,“ zamrkala na mě.

„Dobře, smím tedy vědět, proč Vás ten muž oslovuje má paní?“

„Před mnoha lety byl Zdenek mým osobním otrokem. Prošel tvrdým výcvikem, složil několik zkoušek a získal právo mne tak oslovovat a také mi tykat – pokud by chtěl. Osud nás na roky rozdělil a zase spojil, ale toto právo je výsada na celý život.“

Neuměl jsem si představit, že ten starý pán… Ale paní E. mi opět četla myšlenky.

„Je jen o 8 let starší než já. Byl nemocný a život se s ním nemazlil.“

„Mohu i intimní otázky?“

„Jen se tolik neboj. Co je intimní v D/S?“

Zdenek donesl na tácu dva malované hrníčky a zkušeně nás obsloužil.

„Díky, klidně jdi spát. Já zamknu,“ poděkovala mu paní E.

„Slyšel jsem, že zůstáváte na noc, má paní. Celý den jste byla na cestě, smím Vám nabídnout své služby?“ zeptal se ještě.

„Děkuji, dnes večer už mám plány, ale nepřijdu o tvé šikovné prsty. Co zítra? Budu tu teď 3 dny, manžel je pryč.“

„Samozřejmě a budu rád, má paní. Budu tu na Vás čekat.“

Paní E. kývla a podala mu ruku. Velmi něžně ji políbil a s tichým přáním dobré noci se vytratil.

„On Vás miluje,“ konstatoval jsem zřejmé.

„Ovšem. Bez lásky bychom nedošli na společné cestě tak daleko.“

„Chtěl jsem se zeptat kolik mužů… Já…,“ vyhrknul jsem, než mi došla odvaha.

„Za 20 let 11,“ uhodla paní E. kam mířím.

Marně jsem meditoval, zda je to hodně nebo málo. Paní E. upíjela ze své kávy a také se zamyslela.

„No a co ty? Tvé dojmy z prvního dne?“

„Smršť,“ vydechl jsem po pravdě. „Ale moc zajímavá. Úplně odlišné od všeho, co jsem kdy zažil.“

„Takže nemáš zaječí úmysly?“

„Ačkoliv jsem zajíc, nemám. Naopak zkusím udělat vše pro to, abych uspěl a směl zůstat.“

Paní E. kývla, aniž by vypadala překvapeně.

„Vy to víte?“ Překvapilo mne.

„Tušila jsem. Paní H. něco podobného avizovala.“

„Ty testy,“ pochopil jsem.

„Spíš instinkt,“ smála se ona. „Občas tam vyplňujete pěkné pitomosti.“

Nenápadně zívla.

„Jste ospalá nebo nudím?“

„Ospalá. Vstávala jsem v 5 ráno. Byli jsme daleko – obchodně. Zítra si přispím.“

„Nebydlíte tu, ale teď ano?“

„Máme domek nedaleko. Když jsem sama, spím v bytečku za svou pracovnou,“ kývla k horním patrům správní budovy.

„Nejsem zvyklá být sama a jak vidíš, tady se vždy někdo najde, kdo mne uloží, namasíruje nohy…“

Páni, toho bych se někdy chtěl dočkat! Pohled mi sklouzl k jejím nohám. Vyměnila pantoflíčky za úžasné černé lodičky s volnou špičkou. Povzdechl jsem si. Rozesmála se.

„Ale ale… Nečetla jsem něco o tom, že už budeš do konce života sám?“ zaskočila mě. Netušil jsem, kdy stihla číst mé výplody.

„Píšeme tam i pitomosti?“ bezmocně jsem rozhodil ruce a znovu ji rozesmál.

„Našel jsem na netu nějaké povídky – prý od Vás?“

„Občas i já píšu pitomosti.“

„To ne! Jsou moc pěkné.“

Jak jí mám vysvětlil, že jsem měl všeho plné zuby a tohle je můj poslední pokus něco změnit, než to vzdám? A proč jsem měl pocit, že i tohle tuší?

„Viděla jsem tvůj pracovní rozpis. Hledáš, co tě bude bavit?“

„Spíš si nemůžu vybrat. Láká mě víc míst.“

„To je dobře. Jen zkoumej. Potřebujeme lidi schopné dělat na více místech. V různých obdobích jsou nápory na různé provozy.“

„Kolik let fungujete?“

„Celkem 5. Prvním rokem opatrně a od té doby rychle rosteme. Původně jsme neplánovali tak široký záběr činností a tolik lidí, ale nějak to přišlo samo. Postupně jsme zaměstnali své rodiny, přátele a dnes už přibíráme i z venku. Nese to rizika,ale nic jiného nezbývá. Prosperujeme navzdory krizi.“

„To je dobře.“

„Taky si myslím.“

Oba jsme se napili. Už dlouho mi s žádnou ženou nebylo tak dobře. Ještě chvilku jsme si povídali o firmě. Bylo cítit jak ji práce baví. Když tu už bylo dopito a hodiny akorát odbíjely jedenáctou.

„Půjdeme. Ráno vstáváš.“

Vykročil jsem, paní sfoukla svíčku na stole. Podržel jsem jí židli a podařilo se mi i otevřít jí dveře výtahu. Dole pak zamkla a podala mi ruku. Tu jsem uctivě políbil.

„Dobrou noc, paní E. Děkuji Vám za kávu a Váš čas.“  

„Nápodobně, zajíčku. Pořádně se vyspi.“

„Nemám Vás doprovodit?“ napadlo mne.

„Myslím, že mé garde už čeká,“ kývla do tmy a zavolala:.

„Tak jak, hříšníku? Splněno?“

„Ano, paní E. Vše jsem připravil, jak jste si přála,“ rozechvěle ze sebe vymačkal Honza  a celý rudý vyšel na světlo.

„Tak se půjdeme podívat.“

Zavěsila se do něho a on málem podlesl rozpaky v kolenou.

Skoro se závistí jsem sledoval jak spolu míří k hlavní budově. Pak jsem naznal, že na první den toho bylo víc než dost, a není všem dnům konec. Vydal jsem se k ubytovně s tím, že mám o čem snít a po čem toužit – a to jsem nezažil dlouhé roky. Pokud myslíte, že jsem nemohl spát, tak právě naopak. Po pár minutách jsem usnul jako dřevo. Stačilo pár letmých snů, co asi zažívá Honza, a propadl jsem se do tmy.